V Aši straší

Včera v 19:20 | Věra K. |  Drsné básně
Tak jsem byla v Aší.
Ještě teď mě straší
co jsem vyváděla.
Proč Elinka chtěla

stát se hostitelkou?
Mojí ?! Chybu velkou
nechtíc udělala.
Proč jen, proč mě zvala?

U závěsů žila
hezká houba. Bílá
noha teď už není
s hlavou ve spojení.

Snad jsem do ní šťouchla,
letěla a bouchla
se dost o podlahu.
Pohoda je v tahu.

Tedy aspoň moje.
A pak do pokoje
Elinka vstoupila,
střepy vyhodila.

Dost mi vynadala,
že jsem se jí bála.
A stejně jsem trouba,
že mi spadla houba.
 

Nepolapitelný Jindřich

Neděle v 18:52 | Věra K. |  Drsné básně
Jindra dřepí ve stanu.
Jak ho z něho dostanu?

Když probíhá "Ašský štít,"
bez starostí nechce být.

Pod celtou má velení,
běžci k němu znavení

chodí si pro ortely.
Kazí mi to neděli.

Copak Jindra nechápe,
že jít se mnou na kafe,

hned bych se cítila líp?
Nenávidím každý čip.

Až už Aš

Sobota v 6:23 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Až pojedu do Aše
na ten "Ašský štít",

tak se zeptám Lukáše,
to až bude klid,

jakou krásu velikou
musí ten běh mít.

Pádit lesem oklikou
při doběhu klít,

v komatu se potácet
funět jako hroch

a snažit se nezvracet?
Proč leckterý hoch

tyhle akce podniká?
Platí za ně ? Fakt!

Něco mi tu uniká.
Lukáš nemá takt.

" Ani slavný "Ašský štít"
nezjasní tvou líc?

Jaké vysvětlení chtít?
S tebou není nic!"
 


Když je zavřu

Pátek v 8:57 | Věra K. |  Drsné básně
Když zavřu oči, tak mohu snít.
Když zavřu oči, vidím tě jít.

Radost mám v srdci, na duši klid,
k pocitu štěstí nemusím mít

už výhry další. Odcházíš pryč.
Bereš si s sebou cukr a bič.

Proč by to nešlo

Čtvrtek v 10:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vydala jsem se do města. Příště se tam vydám s batohem. Bude v něm náhradní oblečení.
Protože teď mám krvácející odřeniny na pravém stehně a na zádech, v oblasti pasu.
Kdybych se mohla převléknout do jiných a jiným způsobem ušitých kalhot dřív, než by se mi prodřela kůže. byla bych šťastnější.
Tedy doufám. Že by ty druhé kalhoty měly připevněné visačky na odlišných místech.
A možná, že bych si měla přibalit ještě jedny kalhoty. Déle jak půl hodiny drásání těch nepřátelských divných tkanin a nití bez zdravotních následků nevydržím.
Asi to jinak nejde. Používat jemné matreriály. nepřišívat visačky tak, že po jejich odpárání vznikne ve švu díra. Asi je to technologicky nemožné.
Ale proč by nešlo třeba přidávat k nakoupenému oblečení jako bonus náplasti.
Byla by to taková hezká pozornost.

Zlatá šedesátá

Středa v 14:09 | Věra K. |  Drsné básně
Ukradla jsem cestou z třídy
nenápadně čtaři křídy.

Pohodím je poblíž domů,
možná napomohu tomu,

že sprejeři budou zlatá
chtít zpět léta šedesátá,

čas, kdy se zdi nestříkaly.
Jen "bio" vzkazy se psaly.

Kalokagathia

17. dubna 2018 v 18:30 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nejdříve jsem si připadala dost hloupě. Soustředění na sudoku a na neuplacírovatelnou čtyřku způsobilo, že jsem zapomněla vystoupit z autobusu.
A nejednalo se jen o jednu zastávku. Protože ta další byla na znamení, a to už jsem jaksi nestihla. Pochopitelně. V takovýchto zapadlých končinách jede pouze jeden spoj, a to zřídka.
Cestu na správnou stanici - jistě, že do prudkého kopce - jsem musela absolvovat pěšky.
Ale nakonec jsem vlastně byla ráda. Utužila jsem se mentálně (sudoku) i fyzicky (takřka kolmý výstup).
Jsem v souladu s antickým vzorem dokonalé výchovy. Kalokagathia - to je zkrátka moje.
Doufám, že jen občas.

EU paranoik

16. dubna 2018 v 11:52 | Věra K. |  Drsné básně
Na střeše nám bydlí pták.
Tohle není jenom tak.

Poslala ho Unie ?
O půl čtvrté ožije,

a začne řvát ze všech sil.
aby spánek překazil

těm, co ještě chrnějí.
Tohle teda umějí!

Do detailu řídit stát
a mně radit, kdy mám vstát.

Zavřu oči, toužím spát.
Nechci ještě pracovat.

Ale pták huláká víc
S Unií nezmůžu nic.

Rozum a cit v praxi

15. dubna 2018 v 8:02 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Televizní reklamy nás touží ovlivňovat.
A ta reklama na drogerii "Teta" mě konečně také dostihla. Moc jí nerozumím. Ale to se mi stává běžně. Někdy ani nevím, na co reklama je, a nepomáhá ani její několikanásobné ( nedobrovolné ) shlédnutí.
Ale tady jsem usoudila, že mám jít nakupovat drogistické zboží do prodejny s rodinným jménem.
Zklamala jsem. Jar, prášek na praní a nový mop jsem si pořídila jenom s rozumem.
Ten cit se nějak nedostavil.
Jo, kdybych konečně sehnala "Savo" na čištění odpadů, tak to by bylo citu.
To by bylo radosti!

Ničím nepodmíněný podmíněný reflex

14. dubna 2018 v 9:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Přidávají to poslední dobou do každého balení jistého sýra.
Takovou kartičku. Jeden její růžek upozorňuje na skutečnost, že je žádoucí odlepit zadní stranu.
Odlepuji. Jde to špatně, ale pořád doufám, že na rubu bude sdělení o výhře.
A nic, a nikdy nic.
Včera mi to konečně došlo. Jsou to samolepky.
Žádné skryté terno. Ony samy jsou výhrou.
To ty podmíněné reflexy. Ty mě nutily lámat si nehty na nepoddajném růžku.
Jenom nevím, čím jsem si je podmínila.
Nikdy jsem přece nic nevyhrála.

Kam dál