Psychologie fronty

Dnes v 17:07 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Američtí výzkumníci z Harvardovy obchodní školy prováděli výzkum fronty.
Tedy konkrétně vytvořili studii o tom, kdy lidé přecházejí, mají-li volbu, z jednoho zástupu čekajících do druhého.
A došli k udivujícímu závěru. Nejčastěji přebíhá jedinec, který je na konci řady.
Je to nesmyslné, zbytečné a zdržující. Tak to říkají dotyční vědci. A lámou si hlavy nad tím, proč to ti lidé dělají.
Málo platné, základní výzkum je důležitý. Hlavně prý proto, že přináší další a další otázky.

Já bych tedy spíš přemýšlela nad těmi, kteří jsou již uprostřed fronty a pak přejdou do té druhé.
Sice jsem ještě nic takového neviděla, ale určitě se podobné věci stávají. Ale nejsem z Harvardu a tak mi nejspíš podstatné problémy unikají.
Ale i tak.
Ať se mně američtí vědci zeptají! Ráda jim pár bodů objasním.
Tak čeho že se osoby na konci fronty bojí tak, že přejdou do fronty druhé?
1) Zhodnocením lidí před sebou zjišťuji, že jejich odbavení bude obtížné a dlouhé.
2) Vidí, kdo je dnes za pokladnou ( přepážkou, okýnkem...) a nehodlají riskovat.
3) Konkurenční fronta postupuje rychleji.
4) Pokud je dotyčný zástup delší dobu významně a bezdůvodně kratší a poslední je stále poslední, usoudí,
že -
- si nevšiml nějaké zlé cedulky, například na téma "za minutu zavíráme"
- všichni vědí, že pokladní kralující v cílové rovince krade, jenom on a ti chudáci před ním jsou mimo
mísu
- nebo je tam zkrátka nějaká jiná zrada
5) Také důležité. Lidsky ošklivé. Pokud jsem poslední a přeběhnu, nikdo si na můj účet nevylepší pořadí.
6) A to nejprostší ? Poslední článek fronty nemá co ztratit.

Asi bych dovedla nalézt ještě další důvody.
Ale nemám čas, jdu na poštu a do obchodu. A cestou mě napadá ještě jedna věc.
Američtí vědci asi nikdy nestáli ve frontě.
 

Babiš a já

Včera v 13:03 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Odborník moderátorovi ochotně a ohnivě odpovídal.
Ano. Andrej Babiš sice prohlásil, že se chce vydat orgánům činným v trestním řízení, ale je jen aby se neřeklo.
Vzpomněla jsem si. Na nedávnou rozpravu. U nás doma.
Manžel mi vyčetl, že nemám zájem o domácnost.
Bránila jsem se. Nakupuji, vařím, uklízím....
To všechno uznal. Ale dělám to jen proto, aby se neřeklo.
Nějak mi toho Babiše začalo být líto.

Víkendové spoje

Sobota v 17:14 | Věra K. |  Drsné básně
Víkendové spoje,
potěšení moje.
S lidmi na zastávce
pohovořím krátce.

I když jsme si cizí,
bariéry mizí.
Vůz manipulační
je vždy téma akční,

a co tramvaj v dáli?
K stanici se valí
až jí trolej hvízdá.
Víme. - Cvičná jízda.

Jedenáctka tu je,
ale zatahuje.
Vítr, déšť a zima
sociální klima

jenom vylepšuje.
Každý hořekuje.
Vnitřní hlas nám hlásí
jednou, možná, asi,

to dá rozum zdravý
přijede spoj pravý,
otevře se vlídně,
a my budem klidně

mířit k svému cíli.
Už jsme se tak sžili,
že múžeme říci:
"Každou tlačenici

spolu jistě dáme.
Už se dlouho známe."
 


Změny

Pátek v 18:38 | Věra K. |  Drsné básně
Nejdřív mi posílal lajky,
potom přešel na dislajky.
Občas bývá lehce k zlosti
tenhle vývoj osobnosti.

Nemocniční historky

Čtvrtek v 19:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jitka nám vyprávěla o spiknutí diabetických pacientů. Všichni vypili oslazený čaj, hodně si přidávali a nikdo nic neprásknul. Jako to, že odpovědný pracovník zaměnil barel.
Eva nám vyprávěla, jak rozpohybovala chromé pánské geronty. Nejdřív jeden, patrně ukecanej, a posléze celý zástup se berlil kolem jejího vnadného nahého těla. Leželo na vozíku na chodbě, připravené na ztrátu slepého střeva, posilněné sedativem a hlavně!, to prostěradlo z něho spadlo.
Jeník nám vyprávěl, že opravdu už musí se sebou něco začít dělat. V propouštěcí správě se dočetl následující: výška - 83 cm, váha - 185 kg,
Opravdu by to měl řešit.

Sportovní výkon

Středa v 19:03 | Věra K. |  Drsné básně
Doběhla jsem tramvaj těsně,
teď se ale cítím děsně.
Funím jak tři sentinely,
bezohledné decibely

srdce do prostoru buší,
musí to slyšet i hluší.
Jak reaktor v Černobylu
cítím v sobě horkou sílu

vypouštím tepelné vlny
do vagonu. Je moc plný
lidí kteří na mě civí,
že se potím se dost diví.

Přežiju to. Možná. Asi.
Co to? Cože to tam hlásí?
Jaké Nusle? Co se stalo?
Pak jsem pochopila.Málo

platné, spěch mi škodí
takhle už to u mně chodí
Tramvaj jsem si chytla. Hezky.
Ale čtyřku místo šestky.

Praha, 17. 15

Úterý v 18:39 | Věra K. |  Drsné básně
Vichr deštník zlomil,
namočil se mobil,
kapky make up smyly,
do šály ho vlily.

Mokrá bunda studí,
vnitřní hlas mě prudí.
"Když už chceš být venku,
mysli na pláštěnku!"

Čapí hnízdo

15. ledna 2018 v 16:13 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Čapí hnízdo mě zajímá ze dvou důvodů.
Vždycky si vzpomenu na kamarádku Hnízdovou, kterou tímto zdravím, a vždycky si vzpomenu na náš parčík před poštou.
A doufám, že se bude také vyšetřovat.
Modrá tabule hlásající, že na jeho revitalizaci přispěla EU částkou padesát sedm milionů a několik stotisícových drobných mě vždycky rozruší.
Spočtu si lavičky a pár vysazených stromků, zhodnotím hřiště bez houpačky a asfaltové cestičky. Vodní strouha s osmi - snad - fontánkami. Dvě podivné konstrukce připomínající přerostlé pergoly.
Žádné zlato a brilianty.
Pokud peníze od Unie byly jen příspěvkem, moc by mě zajímalo, kolik ta obnova parčíku stála celkem.
V soutěži o pochybné čerpání dotací by čapí záležtost v porovnání s aktivitami naší městské části byla trapně bezvýznamná.

Tramvajová paní

14. ledna 2018 v 19:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jela jedna paní v tramvaji,
cestující na ni zírají...
A dál se mi už nic nerýmovalo. Protože ani ona se nerýmovala.
Na pohled působila jako špatně poskládané puzzle. Starý obličej. Babská trvalá s rúžovým přelivem. Tepláková bunda, mírně olezlá. Zlatý řetěz. Vynikající minisukně. Vysoce kvalitní punčocháče bezchybně navlečené přes tlustá stehna. Normální kozačky a kdysi patrně úžesné kožešiové paleto.
Spala s otevřenými ústy a v náruči svírala umělohmotnou kabelku s nápisem Hello Kitty.
Kdyby měla v ruce chrastítko, spojovala by styly všech věkových i sociálních kategorií. Ale třeba to tak bylo, třeba měla pleny.
Jsem ráda, že takhle nedopadnu.
Já totiž nenosím sukně.

Vysvětlení

13. ledna 2018 v 20:32 | Věra K. |  Drsné básně
"V téhle kanceláři
dobře se vám daří
přehlížet mě, deptat.
Mohu se snad zeptat,

proč jsem - jaká smůla -
abslolutní nula?"
Žluč se ve mně hnula.
"Absolutní nula

je jen hypotéza.
Tvoje amnamnéza
bude nejspíš jiná.
Ty jsi prostě líná."

Kam dál