Jsem líný čtenář

Středa v 18:02 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak zase jsem tu knížku nedočetla. Už třikrát jsem po ní sáhla. Je z mé oblíbené edice. Vždycky se nachytám a skončím tak na třicáté straně. Mozkové závity mám zauzlované neúměrným množstvím postav. A třebaže je zápletka zajímavá a není nouze ani o pozoruhodné psychopaty, nezvládám.
Dan, Denis, David a Dick se mi neskutečně pletou. A s Jill, Jane, Jackie a Jessikou te není o nic lepší.
Neustále se vracím zpět a přpomínám si, kdo je kdo. Získaná vědomost mi ale dlouho nevydrží. Autorka vložila invenci do děje, na počáteční písmena hrdinů příběhu už jí ale nápady nezbyly.
S láskou vzpomímám na ohleduplného Roberta van Gulika, který na začátek svých detektivek pokaždé umístil seznam zúčastněných a jejich stručnou charakteristiku.
A co teprve Jerome Klapka Jerome. Ten si vystačí se třemi hlavními postavami. Jméno psa, který muže ve člunu doprovází,
není konec konců podstatné.
Nejsem na sebe pyšná. Nezvádnout četbu beletrie není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Ale zase na druhou stranu.
Snad jsem tolik nezlobila, abych si musela dělat orientační výpisky i v době relaxační.
 

Poslední zrnko rozhodnutí

Úterý v 20:53 | Věra K. |  Drsné básně
Byl to týden hektický.
Hubila jsem vosy.
Dnes mi přijde komický,
jak mě chválil kdosi.

Že jsem od nich balkónek
pěkně vyčistila.
A teď příjde bonbónek!
V tom jsem pochybila!

Jistě, že se vrátily.
Jistě, že zas bzučí.
Lepší skrýš si zvolily
nad hlavou mi hučí.

S klidem minou prostory
kam dosáhnou spreje.
Létají si do nory,
kde jim slunce hřeje.

Vykously si ve štítu
impozantní bránu,
z té do boje vzlétají
ve dne, večer, k ránu.

Kde vzít žebřík urostlý
a odvahu stoupat,
nezřítit se ze špršlí
při ničení doupat?

Když je zima, neprudí,
to lze větrat. Krátce
Teplo, to je probudí,
číhaj na zahrádce.

Že je zdravý horský vzduch?
U nás v chatě není.
Na skla zvenčí "buchy buch"
kusadla tam cení

vosy plné agrese.
Vážně uvažuji,
že pod vlivem deprese
všechno zapakuji

a vrátím se do Prahy.
Zítra? Nebo v pátek?
Vosám vstoupil do dráhy
sršeň.Je jak z jatek.

To je zrnko poslední.
Z přírody mám bobky.
Domů jedu! Deset dní
jsem pryč z hmyzí kobky

a přišla mi odpověď
na inzerát. "V kraji
krásném chatu prodám. Teď.
Je v šumavském ráji."

Couvání

Pondělí v 21:15 | Věra K. |  Drsné básně
Chyběl jenom chloupek
a vyvrátil sloupek
co stál u náměstí.

Sice se mu vyhnul
plot však trefit stihnul.
Dneska neměl štěstí.
 


Teda leda

Neděle v 18:26 | Věra K. |  Drsné básně
Tak už zase rostou!
Tuhle větu prostou
sdělili mi včera
zprávy za večera.

Klíšťatové spreje,
nůž, koš - slunce hřeje.
Do mechu se dívám,
každou větev zvíhám.

Někde je tu chyba,
les mi nedá hřiba.
Pohoubí prý voní.
To říkají Oni.

Slalom mezi stromy,
nohy už mám chromý.
Teda leda klouby
cítím. A ne houby!

Tajuplná zeď

Sobota v 20:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Viděla jsem je už z dálky. Stáli čelem ke stěně. Složená byla z různě velkých obdélníků okrových až hnědých barev. Stáli nehnutě, se sklopenými hlavami.
Blížila jsem se k nim zleva. Tiše si něco mumlali a jejich ruce, ve výši prsou takřka spojené, se jemně pohybovaly.
Postavila jsem se mezi ně a začala je napodobovat.
Nejprve jsem ale položila na zem nákupní košík, podívala se na vystavené pečivo a odtrhla ze stojánku mikrotenový sáček.
S tlumeným klením jsem se také začala pokoušet oddělit od sebe jeho přilnavé a tenké strany.

Živly

11. srpna 2017 v 13:15 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Primitiv se prý pozná podle toho, že zítřek neřeší. Rozhodně nejsem etalon bezstarostnosti, ale primitivní pudy v oblasti počasí, to je moje.
Ještě včera bylo teplo. Nepovažovala jsem za nutné koupit ve Frymburku dřevěné brikety. Nějak jsem i měla pocit, že by mě lidé měli za blázna. Tohle rozhodnutí mi usnadnil také fakt, že balení je obří a neunesitelné.
Jsou to paradoxy. Jedno obří a neunesitelné mám v garáži od minula. Párkrát jsem přiložila a je ho už jen polovina. Venku devět stupňů, liják a bouřka.
Ideální kombinace. (Vlastně, nebudu se rouhat, kroupy nepadají.)
Musím topit.
Kdybych neměla své ničím nepodložené patologické představy o tom, že je v létě teplo, nemusela bych váhat nad každým kilem topiva.
Jdu pro brikety a než doběhnu ke garáži a otevřu její zpupné dveře, totálně zmoknu.
Mohla jsem si už všimnout, že kolem chaty není podloubí a aspoň si dopředu napěchovat kamna, připravit je ˇ"na sirku" a do koše vedle dát rezervní dávku.
Bouřky se bojím. Neodvážím se telefonovat nebo pustit televizi a jen se modlím za život elektrické sítě. Výpadek proudu mění chatu co do komfortu v jeskyni.
Nemůžu si pak ani udělat kafe.
Kafe !!!
Rychle ho musím uvařit, co kdyby nás přece jenom odpojili. Je třeba uvažovat kousek dopředu.
Nejsem přece žádný primitiv. Myslím na budoucnost.

Les děs

10. srpna 2017 v 18:39 | Věra K. |  Drsné básně
Vyšla jsem si do lesa.
Nějak se mi chtělo
jako správná noblesa
obléknout si tělo.

Marx a Spencer svetýrek,
botky od Deichmana.
na kabelce kanýrek,
každým coulem dáma.

Třeba mě tam osloví
mysliveček švarný.
Zalezem si do křoví,
nebude to marný.

Za stromem se vynoří
sexy kamizola.
tvářičky mi zahoří.
On si na mě volá!

Příroda mi nesvědčí,
bože, ti ně hnali,
prý tam je mor prasečí
též se ptali zdali

umím aspoň trochu číst,
tabule jsou všude.
Ať vypadnu z těchto míst
nebo průšvih bude.

Prchám lesní pěšinou,
pohaněná, krotká
a vím, co je příčinou.
to fakt jen mě potká.

Abych byla vskutku "in"
pro výletní chvíle,
nechala jsem, pokud vím,
na kredenci brýle.

Tak byl to ekolog, nebo ne?

9. srpna 2017 v 20:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Klečel na pošlapaném trávníku. Nebo dřepěl. Zkrátka si pěstovel křečové žíly. Ale byl přitom velmi užitečný. Na ruce měl mikrotenové rukavice, patrně z Billy. Soudím tak podle igelitky, do které dával smetí.
Pohlédla jsem na něj s úctou. Asi jsem byla první. Tak mě oslovil. Sice nepřestal sbírat střepy, ale také nepřestal mluvit.
Slunce mi propalovalo temeno, autobusy ujížděly a ruce se protahovaly pod tíhou tašek. Ale odejít jsem nemohla. Nějak jsem měla pocit, že by to vypadalo jako když jsem tu láhev rozflákala já. A tak jsem poslouchala hrúzy o provrtaných stromech, sedřených kůrách, o tom, kdo by se měl postřílet, o všudypřítomném nepořádku, o zvrhlé mládeži a o vývoji skupiny dobrovlných ekologů. Konečně radostné zvolání "...ještě, že zítra jedu do Alp!"
Díky této pozivní zprávě mi bylo lze odejít a nepřipadat si nepatřičně.
Říkala jsem o svém shedání s amatérským ekologem Jitce. Ta ovšem můj zážitek přehodnotila a vyslovila se pro jinou variantu. Nesetkala jsem se s ekologem. Setkala jsem se s bláznem.
Říkala jsem to manželovi. Ten podotkl, že to jsou takové formy trestu. Usoudil na veřejně prospěšné práce jen proto, ze popisovaný subjekt měl žluté tričko. Nelze komentovat. Pokud ale má pravdu, jednalo se o odsouzence nanejvýš uvědomělého a samostatného. S takovým společenským kreditem, který vylučuje i doprovod a kontrolu.
Svým dětem jsem neřekla nic. Nedivily by se. Samy často chodí s igelitkami. Do lesa. Na smetí.

Dýně

8. srpna 2017 v 18:21 | Věra K. |  Drsné básně
Na pokyn své tchýně
šel pěstovat dýně.
Vyrostly mu kusy
veliké jak husy.

Bral to jako komplot,
když hotový kompot
jíst mu poručila.
Pak ho poučila,

že tenhle druh tykve
posiluje IQ.
Ten človíček malý
byl však věci znalý.

Pro chytrost se dýně
nepěstuje. Líně
chvíli tchyni zkoumá
a pohledem bloumá

po té tváři milé.
Pak se zvedne čile
a jde do předsíně.
Všechny svoje dýně

přinese a hlásí.
"Došlo k mýlce asi.
Spořádej je sama.
Jen tak - mezi náma -

Dýně obsahuje
to, co způsobuje
jak to říci. Nuže.
Vylepšení kůže."

Očistné sny

7. srpna 2017 v 17:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Poslouchala jsem povídání o snech. Psycholog tam předkládal hezké teze o tom, co ty noční příběhy vlastně znamenají. Že zpracovávají naše problémy a zážitky a tím nám pomáhají se se skutečností vypořádat.
No. Já bych byla mnohem šťastnější, kdyby se mé sny na to všechno vykašlaly.
Pokud zemřu tak zvaným "přirozeným způsobem", bude to ve spánku. Klepne mě. Z očistných snů.
Zdají se mi regulérní horory. Ráno si ale mohu říci, že bubáci nejsou a uklidnit se. Tedy poté, co se mi podaří zvládnout tachikardie.
Mám rozkošný okruh snů o mimozemšťanech. Tam už nevím určitě, zda se jedná o reakci na skutečnost. Pár sousedů vypadá fakt dost divně.
Ale takové ty hrůzy, které vyplývají z mé životní reality! Vzpomínky na ně mě pronásledují i ve stavu pokročilé bdělosti.
Jako by nestačilo chodit normálně do práce. Já musím ještě v noci virtuálně bloudit po školních chodbách a vyděšeně hledat učebnu. Doufat, že nepotkám ředitele, protože už je dávno po zvonění. A pak, když konečně třídu najdu, zažívat ten nejděsivější průběh hodiny. Nevím co mám učit, řvou, řvu.
Přitom ve skutečnosti všude chodím včas a dá se snad i říci, že výuku zvládám.
Hezké vzpomínky mám i na své snění uklízecí. Třeba jak vytírám stylem "kýbl, hadr, kleknout" Starostrašnickou ulici.Proč zrovna Starostrašnickou a ne alespoň tu naši, netuším.
No a dnes jsem pro změnu balila. Už několik let jsem v žádném hotelu nebyla. Direktiva na téma "do jedenácti hodin vyklidit pokoj" ve mně ale zanechala nesmazatelnou stopu. Vyndávala jsem věci ze skříně a snažila se všechno narvat do tašek. Byl tam i tříkilový pytlík koupelové soli !!! Proč, proboha. Nikdy jsem ji nepoužila. Ve vaně ani nemáme špunt. Za zády mi stepovala pokojská a já jsem uvažovala o tom, že ten kožich, co visí na ramínku, už nebudu zpět do vlasti brát. V tom snu jsem věděla, že jsem v Egyptě. Moje zavazadla mívají dost nesmyslnou náplň, ale tahle je přece jen moc divné i na mě. Proč se mi zdají takové věci. Proč se mi vůbec něco zdá.
Jediná výhoda je, že ráno poměrně ráda vstanu. Nějak vím, že tu děsivější část dne mám za sebou.
Mimochodem. Ten kožich, to, to byla kdysi tak oblíbená "panenka". Zcela nepraktická záležitost, ve předu se zapínala na jeden koflík. Omrzlá horní předohruď a břicho mě dávno přinutily tento kožich vyhodit.
Takže. Nechci být očistěna snem.
Ne sny, raději snění.

Kam dál