Když - tak...

Včera v 15:29 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"....a tak jsem ještě tři dny předstírala horečku", děkovala mi Jitka za radu.
Doru instruovat netřeba. Ta dobře ví, že například k rekonvalescenci vymknutého ramene je nutné přidat alespoň dva týdny.
Helena po úporné migréně na mě nedbá, a začne fungovat ihned. Není jí pomoci. Třeba časem přece jenom, v pudu sebezáchovy, ocení můj geniální objev.
Že se světu nějak se podařilo vštípit nám do mozku destrukční myšlenku.
"Když můžu, tak musím".
Možná, že jsou manželky hýčkané. Žádnou takovou osobně neznám. Znám ale příběhy o tom, co všechno mohou.
Mohou si přivstat a připravit snídani a svačinu, mohou po návratu z práce nakoupit, uvařit, zařídit, dohlédnout,zabavit, uklidit a vyžehlit.
Mohou jet na víkend k tchýni a pomoci jí s domácností.
Mohou být plně funkční poté, co jim teplota klesla pod 38 stupňů.
A mohou si také říkat "Můžu, ale nemusím"?
 

Informace

Úterý v 18:19 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Řidiči si musí zvyknout na ztíženou průjezdnost dálnice D...."
"Spotřebitelé se musí připravit na to, že sáhnou hlouběji do kapsy..."
"Musíme si uvědomit, že období laciné elektřiny ( to bylo??) skončilo..."
"Musíme se smířit s pozdějším odchodem do důchodu..."
Co hlavně ale musím?
Bát se, že další informace mohu očekávat.

Mohu doufat?

Pondělí v 17:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Už jsem si zvykla na to, že mám u legín na levé noze švy nakřivo.
A to tak nakřivo, že mi na holeni leží uprostřed. Tak, jako bylo dřív zvykem u punčoch. ( Tehdy ovšem pouze vzadu .)
Asi se musím smířit s tím, že ta jedna moje noha není v pořádku. Kupuji si přece zboží v kamenných obchodech.
Ale tento víkend jsem se mile rozrušila. Nové legíny mi vytvořily šev uprostřed pravé nohy.
Mohu doufat, že jsem normální, a že si pouze z neznámých důvodů neustále kupuji zmetky?
 


Soused na chatě

Neděle v 14:34 | Věra K. |  Drsné básně
Fakt je mi to záhadou,
jak je to s tím Chaladou.

Prudí celé okolí,
vytýká všem cokoli,

je znám v celém okrese,
a nikdo ho nesnese.

Jenom naše rodina
pro Chaladu jediná

je, co bere na milost.
A já mám na něho zlost.

Nějak se mi nedaří
od července do září

všem sousedům vysvětlit,
jak je možné, že mám klid.

Když to sama netuším.
Možná bonton poruším,

jak se začnou lidé ptát
"Jste Chaladův kamarád?"

bezpáteřně odpovím -
"Myslí si to. Pokud vím."

Pátek třináctého

Sobota v 17:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vlastně to všechno mohlo dopadnout hůř.
Z nákupu se mi ztratil pouze hruškový džus. Elektřinu vypnuli, sice v kritické fázi kuchaření, ale jenom na půl hodiny.
A přežily jsme, ač bez efektu, žebříkovou akci.
Ve štítu chaty Maruška objevila díru velikosti tenisového míčku. Vyklovanou či vykousanou. Očividně chce u nás pod střechou bydlet nějaký netvor. Miluji lidi, kteří se rozhlížejí a objevují problémy.
Zakoupila jsem něco jedu a lepicí pásku na stromy. Nehodlám ve výšce pěti metrů bušit kladivem do překližky.
Obří žebřík žije v garáži.
První fáze.
Vyprostit různá kola a sekačky, které brání v přístupu k tomu přerostlému monstru.
Druhá fáze.
Transport.
Třetí fáze.
Neúspěšné, ale o to četnější pokusy. Vztyčit ten předmět prostě nešlo. Šlo, tedy pouze mně, stát se několikrát nedílnou součástí žebříku. Pochopily jsme, že možná vymlátíme okna a otlučeme omítku, že se zmrzačíme, ale že rozhodně neopřeme žebřík o stavení.
Čtvrtá fáze.
Transport.
Takový hezký den. Utratila jsem za nic čtyřicet korun, vyhodila koláč, který nepřežil výpadek proudu, zbytečně se pomlátila, umazala a rozryla hnátami od žebříku trávník.
Uznávám. Mohlo to být horší.

Nečekaná ztráta

Pátek v 13:32 | Věra K. |  Drsné básně
Dnes jsem byla hodná.
Vypiju si, do dna,

stoprocentní džus,
Zasloužím si kus.

Ve Flopu ho mají,
v nápojové stáji.

Na pokladním pásu
sleduji tu krásu

zastiňuje zboží
ostatní. Je boží!

Doma plením tašku.
Hledám svoji flašku.

Má pátrací akce
neproběhla hladce.

To mě teda trápí.
Kde je moje Cappy?

Urážlivý předmět

12. července 2018 v 16:17 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tu první Rubikovu kostku mi dala Dora. Dala mi ji s proslovem na téma, jako že ví, že je blbá, ale že nepotřebuje ještě nějakou krychli, která by ji v tom utvrzovala.
Nesložila jsem ji. Uplatnila se jako intelektuální dekorace.
Ta druhá, tak to byl přívěsek na kožené šňůrce. A daly se přelepovat čtverečky.
No a třetí? Mám ji týden. Pouze osm částí. Cílem je sestavit na jedné straně obrázek opice a na druhé žlutou plochu. Primitivní. Také proto je určena dětem od pěti let.
Dítě, které to zvládlá, by mě vyděsilo. Já se pokouším zas a zas a pořád marně.
Cítím se méněcenná a tato "hračka" mě uráží.
Jdu si vyndat ježka z klece. Tak si alespoň mohu nalhávat, že jsem bystřejší, než skvělí hoši pana Foglara.

Omyl

11. července 2018 v 16:43 | Věra K. |  Drsné básně
"Co? Že se ti nezdaří
zrelaxovat do září
z učitelské práce?"

"Jestli tě to uklidní,
tento omyl stupidní
celé generace

do mozku si narvaly,
kdyby se mně zeptaly
tak odpovím krátce.

Dva měsíce pohody?
Padesát dní svobody!
To nezní tak sladce."

Lékařská pomoc

10. července 2018 v 13:09 | Věra K. |  Drsné básně
Zhubnout se mi nedaří.
Poradím se s lékaři.
Možná, že je tabletka,
po které, jak baletká,

stanu se hned subtilní,
dřív, než budu senilní.
MUDr. za stolem je hoch
vykrmený jako hroch.

Tomu si mám stěžovat,
že chci kila shazovat?
Vlastně. Pomohl mi dost.
Už na sebe nemám zlost

pro pět kilo nadváhy.
Hnedka mám dost odvahy
na plavky, slunečník, pláž.
Tablety by přišly dráž.

Pomíjivý pocit geniality

9. července 2018 v 19:09 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na samotě u lesa.
Ráno zmáčknu ovladač.
Nic. Tím nicem myslím veselé barevné čtverečky s optimistickým nápisem "žádný signál".
Že bych včera večer omylem použila při vypínání nějaký čudlík, který vyřadil televizi z provozu? Zběsile zkouším všechna možná tlačítka. Jediný efekt je obdélníček, který se mně táže, zda chci naladit.
Chci. Akce probíhá optimisticky. Po lajně se cosi posunuje. O nuly do sta procent. Pak je konec. Naskakuje známý obdélníček a zase se ptá, chci-li si naladit programy.
Používám všechny možné taktiky. Vypnout. Zapnout. Kontrola zastrčenosti kabelů. Konzultace po telefonu. Nic se nedaří.
Přestávám mt výhrady k televizní nabídce a uvítala bych snad i ČT sport.
Pozdní odpoledne.
Jsem ráda sama. Ale přece jenom. To televizní spojení s civilizací postrádám. Zkusím ještě jednou něco udělat s malinkým bílým proužkem, který se párkrát záhadně objevil a jmenuje se ´manuální ladění´.
Zoufale po něm posunuji nefungující šipky...a najednou. Obrazovka začíná zrnit. Zrnka se spojují v obraz.
Jsem geniální. Já, která nedokáže - co odeslat, ale ani přijmout sms, si vyléčila televizi.
Jsem hrdá až nnafoukaná.
Příští den jdu do krámku Ú kapličky´. Chlubím se majiteli se svým úspěchem.
Odpověď mě nepotěšila.
Včera byl skoro přes celý den mimo provoz vysílač.

Kam dál