Červenec 2016

Ukázat prstem

31. července 2016 v 12:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Nesnáším to.Vždycky, když si na mě někdo ukáže, jsou z toho nepříjemnosti. Už takové obyčejné rozpočítadlo má v sobě mystické až fatální prvky. Na někoho se ukáže a bude vyloučen, hodnocen, pověřen. Tedy ne někdo. Já.

Dodnes mě děsí vzpomínky na dětskou besídku, kde jsem byla tímto způsobem určena k tomu, jít na pódium a kokrhat.

Lidé si na vás zřídka kdy ukazují proto, že vám to sluší a že vás chtějí potěšit.

V páté třídě na mě ukázali a zvolili předsedkyní třídy. Mou hlavní povinností bylo udržet klid v učebně v nepřítomnosti učitele. Spolužáci mě měli za blba, učitelé za neschopnou.

Bylo mi třicet a stála jsem před půjčovnou lodiček. Vrcholilo léto a neměla jsem na sobě hubertus s kapucí. Přesto asi desetiletý (patrně dementní) chlapeček ukázal rodičům na mně a radostně, hlasitě, zvolal " lístky bude prodávat támhleten chlap!"

Jiného krásného dne jsem šla jarní ulicí a měla tu teplotou, tlakem a rosným bodem vyvolanou radostnou náladu. Proti mně šel do večerky bezdomovec, který byl ještě

radostnější než já. Vesele a nahlas se smál a zdálo se to milé, pravda, až do té chvíle, než

jsem zjistila, že se směje mně. Ukázal na mně prstem a prohlásil, že vypadám jako Kašpárek, a že bychom se k sobě hodili. Ty červené džíny jsem vyhodila.

Musím přerušit své smutné rozjímání, kterým si krátím schůzi. Něco se děje. Kolegové si na mně ukazují. Vybrali mě jako zástupce školy do rodičovské rady.


Reinkarnovaná učitelka

30. července 2016 v 13:31 | Věra K. |  Představy a příběhy
Pedagogická práce nemá konce. Cena: 3.000 Kč. Rozměry: 40 x 50 cm.



Dárek pro ošetřující lékařku aneb Olinka za bílými dveřmi

28. července 2016 v 15:49 | Věra K. |  Drsné básně
Sedmá již odbila, jde na mě koma,
kéž bych se zhroutila a byla doma!

Ze škvíry z pod dveří proud vzdechů temně
heká a láteří. Všichni jdou ke mně!

Marodů mocný pluk, čekárna praská,
tak nějak je mi fuk dobro a láska.

Ztuhlí na lavičkách, děs jim jde z očí, hýčkají v lahvičkách vzorky svých močí.

S rentgeny, s průkazy, s holemi, s bázní,
doufají v poukazy křížkových lázní.

Pacoši, jen chvíli ještě mi přejte,
se svými bacily pokoj mi dejte.

Jen dva tři nádechy čerstvého vzduchu,
tři čtyři povzdechy a je to v suchu.

Milá a veselá rukou vám třesu.
Mor, lepra, cholera? Já něco snesu!

Pacoši rozmilí, to bude směna!
Vy jste se nemyli? No, žádná změna.

Pacoši srdeční! Sestra si stýská,
hlavně ti infekční, že mluví zblízka.

Totál si přicucnou a hbitě skučí,
že v noci neusnou, v hlavě jim hučí.

Servilně ukáží svůj jazyk šedý,
ochotně obnaží na nohách vředy.

Poslední pacoši ze dveří supí,
na stole sousoší z darů se kupí.

Od paní s běhavkou tlačenka z drobů,
od pána s kapavkou květiny z hrobů.

Domácí kompůtek - tak trochu retro,
pár prošlých dobrůtek, deníky Metro.

Klidně a prospěšně dnešní den plynul,

neúspěch úspěšně vždycky mne minul.

Milostné legrace senila Tůmy
spravila sedace. Kdo umí - umí.

Peníze půjčit chtěl pouze pan Bílý,
poté, co neuspěl, plakal jen chvíli.

Nikdo mi nehrozil pěstí či soudy,
feťák mě nesrazil, protáhnu oudy.

Končím den s hrdostí, dech se mi vrací,
teď ještě vrchnosti vykázat práci.

Pak budu v oukeji, holka jsem chytrá,
ještě si popřeji, "vydrž i zítra"!

Bludný kořen?

28. července 2016 v 10:25 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy



Určitě mám před dveřmi cosi bludného. Kořen, kámen nebo dlaždici.

Cestou z práce si promítnu, co mě čeká - od vyložení nákupu až po vytvoření nějaké té stravy.

A dává mi to takovou hodinku práce.

Každý den jsem optimista a doufám, že je můj odhad správný a že nejpozději za šedesát minut budu sedět u kafe. Ale asi vždycky šlápnu na něco magického, co všechny mé činnosti větví a násobí..

Nevím, jaká matematická řada je efektnější než geometrická, ale přesně tou mi roste špinavé nádobí.

Vařím zeleninu na polévku a protože jsem šetrná, rozhodnu se, když už je jí tolik, udělat vlašský salát. To je hned a moc se nezdržím. Sice jsem už dala i prát, abych využila čas, kdy poskakuji kolem jídla, ale to přece není tak obtížné.
Kuchyň už je vyřešená, ale ten přístroj pořád máchá, tak zatím rychle vyluxuji a pak musím, pochopitelně, utřít prach.
Zpocená a poprskaná jídlem se musím jít umýt - vlastně nejdřív ještě pověsit to prádlo - a převléknout. Při té příležitosti zjistím, že mám na zítřek kalhoty sice čisté, ale zmuchlané a když sestavím obludnou šibenici z prkna a žehličky, tak už holt vypigluji tu hromadu nevyžehleného šatstva celou.

Čím víc práce udělám, tím víc jí přibývá. Kafe už si nedám, protože se ho těsně před spaním bojím. Neříkám, že uvedený scénář, je vždy stejný. Můj pracovní kmen se větví i jinými haluzemi. Někdy si dokonce i kafe zaliju. Jenom ho pak nemám čas vypít. Možná bych se osvobodila, kdyby se mi podařilo udělat z ulice nějaký obří krok rovnou do postele a překročit ty bludné věci. Ale jak si pak uvařím to kafe?!

Ponravy

27. července 2016 v 13:51 | Věra K. |  Drsné básně
To mě vždycky otráví,
že ty slizké ponravy
při shánění potravy
jen zalezou do trávy.

Chci být také červíčkem
s all inclusive trávníčkem,
kde je módním koníčkem
břicho zdobit faldíčkem.

Azzuro

27. července 2016 v 11:39 | Věra K. |  Představy a příběhy

Krásná lína Itálie, kde i kolej si dává siestu, podle známé písníčky od Adriana Celentana. Cena: 3.000 Kč.
Rozměry: 50 x 40 cm

Mám ráda sport

26. července 2016 v 12:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Nejsem pohybově nadaná. V tom rozhodujícím věku, kdy kamarádit se předpokládá buď úspěchy v kolektivních hrách nebo špičkové oblečení, jsem neměla ani jediné.

Při dělení do družstev mě spolužáci brali jako těžký handicap. Ostatně, mám pocit, že mě nechtěli ani tělocvikáři. Až později jsem pochopila, že neustálé sepisování úrazových protokolů jim mohlo vadit.

Když to vezmu chronologicky a vynechám prkotiny.


Třetí třída.


Houpání na provaze. Rozuměla jsem, že si mám sednout na lano, chytnout se oběma rukama jeho konce a prudce se odkopnout se od žebřin. Zdálo se mi to divné, ale když to říká učitelka….Je až s podivem, z jak malé výšky si člověk může pořídit těžký otřes mozku. A už vůbec nevím, jak se mi to vlastně podařilo provést.


Čtvrtá třída.

Plavecký výcvikový kurs. Tak strašně jsem nechtěla být zase v posledním družstvu, že jsem při "předváděčce" podváděla. Jednou nohou jsem se podle odrážela ode dna, druhou jsem měla hrdě nad hladinou. Z toho, že mě nezařadili do neplavců jsem se radovala asi pět minut. Pak nás umístili na takové hnusné stupínky a prý že máme skočit. Bylo mi trapné teď někomu vysvětlovat, že plavat neumím, a tak jsem poslechla.

Dnes mi to nikdo nevěří, ale opravdu jsem dopadla na dno, rozhlédla se a uviděla schůdky. Došla jsem k nim a vylezla z bazénu. Ty potvory mě dali do neplavců a ještě dost hrubě.


Šestá třída.

Trefila jsem se konečně při házené do míče! Bohužel, jen koncem prostředníčku
pravé ruky. Ten pochopitelně neustál dělovku Heleny Vávrové a byl vymknut.


Osmá třída.

Lyžařský výcvikový kurs. Zajisté, že jsem si zlomila nohu. Ale až druhý
den. Byla jsem ráda. Spolužáci mě nenáviděli za to, že jim pády ničím sjezdovku,
neradi viděli, jak jim svými stokilovými lyžemi najíždím na špičky těch jejich tuzexových
a vůbec moje nekontrolovatelné pohyby je ohrožovaly nejen na majetku, ale i na zdraví..
S čtvrtinou těla pokrytého sádrou jsem jim byla mnohem milejší.


A proto!

Zlatý gympl! Už jsem nebyla za exota. Rachitičtí intelektuálové spolu se mnou omdlévali po pětistovce a kdo udělal výmyk, ten byl divný. A já? Já jsem se stala díky sportu hvězdou. Vyprávěj, žadonili, jak sis rozpoltila lebku pádem z půl metru, Jak ti slezl nehet, protože sis pustila kouli na nohu, jak tě museli sundávat z tyče, jak jsi na dně bazénu porušovala přírodní zákony, jak brzdíš na lyžích tím, že před sebe pícháš hůlky…

A tak jsem se díky sportu konečně socializovala. Mám ho ráda.


Majitelka nemovitosti

25. července 2016 v 12:49 | Věra K. |  Představy a příběhy



Ze samých starostí jí lezou cihly na mozek... Cena: 3.000 Kč. Rozměry: 40 x 50 cm.

Tam v Rychnově u Jablonce

24. července 2016 v 12:52 | Věra K. |  Drsné básně
Tam v Rychnově u Jablonce
měla jsem své tety.
Jela jsem tam na Vánoce
před dávnými lety.


Teta Kuchařová měla
z okna krásný výhled
na hřiště, kde mužná těla
góly chtěla střílet.


Teta Posltová vařit
uměla i z mála,
upéct, naložit i smažit
a pořád se smála.


Teta Dostálová žila
v klamu dosti smutném-
román Nadsamec že skryla
v místě nedostupném.


V Jablonexu tety vzaly
vak s kočičím zlatem,
šperky z něho zpracovaly
v zanícení svatém.


Prstýnky jsou se srdíčky,
brože pro achátky,
spona čeká na perličky
a stříbrné plátky.


Ty poletí do Afriky,
tam, kde slunce hřeje
a štrasové pumprlíky
pošlou do Koreje.


Po večerech tety milé
život probíraly
a i při tom perly bílé
s citem přebíraly.


Že na Mášu, sestřenici-
na vzdory vši kázni-
všichni chlapi na ulici
zírají jak blázni.


A že teta Kabelková
vesele si žije
jen už neví kam co schová
asi, že dost pije.


A ta naše prababička!
Už by měla vědět,
že je hubená jak tyčka
a spíš doma sedět.


Hodně jíst a odpočívat.
Vždyť je to tak snadné!
A ne pořád v luftu lítat-
ještě někde spadne.


Jednou svádí pana Malce,
pak zas ztratí zuby,
uříznout si dá kus palce,
ještě se s tím chlubí.


Kamínky se kutálely,
bylo tam tak živo.
Potom tety pocit měly,
že by bodlo pivo.


Sklíčko poslední jsme vzaly
a musely přestat,
nocí jsme se potom daly
do roubenky přespat.


Tam v Rychnově u Jablonce
u té řeky Nisy,
nebývá už na Vánoce
tak milo, jak kdysi.


Jenom drobnost už chci říci-
proč nevisí dneska,
za mé tety na radnici
vzpomínková deska?

Pohádky pro dospělé

24. července 2016 v 11:46 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy




Mám pohádky ráda. Ty dětské. O strašidlech, o kouzelných bytostech a o divných zvířatech. Nevyrovnaný vztah mám k pohádkám pro dospělé. A přitom jsou oproti těm dětským nesrovnatelně pestřejší, působivější a hlavně všudypřítomné. Ještě vydýchám pohádky filmové a televizní. Spolehlivě mě rozněžní pohádky o statečných ochráncích zákona. Milé jsou i ty o talentovaných poctivcích, kteří prorazili bez protekce a rozhodně nesmím zapomenout na báchorky o mužích, kteří dovedou partnerku milovat i po čtrnácti dnech.

Pak jsou ovšem pohádky politické. Snesu i předvolební sliby, ale nevolno mi je z oslavných pajánů VIP osob a jasně nejhůře se cítím při poslechu tradičního dílka o utahování opasků.

Zcela nezpracovanou doménou jsou však pohádky, které vznikají na pracovištích a které pro blaho svých podřízených vymýšlejí zaměstnavatelé. Opravdu by je měl nějaký literární vědec sebrat a utřídit.

Vynikající je třeba ta o tom, že letos ještě musíme vydržet, ale příští rok to bude lepší.

Dobrá je také pohádka na téma, jak se musíme všichni uskrovnit. Nejlepší, kterou jsem kdy slyšela, se jmenovala " O velikém společném pytli". Tak do tohoto pytle peníze přicházejí , ale také z něho odcházejí. A proto, když moc svítíme, tak nejsou odměny. Pohádky opravdu umí vysvětlit i nevysvětlitelné.

AZ kvíz

18. července 2016 v 19:51 | Věra K. |  Drsné básně
V AZ kvízu se mě ptali,
jak hodiny viděl Dalí.
Kde je portrét Mony Lisy,
k čemu slouží kůra z břízy.

Chtěli vědět, co je stéla,
s kým bojoval Uher Béla.
Měla jsem znát kde je Dillí,
jakou zbraní James Bond střílí.

Vyzvídali, proč se říká,
že je pozdě honit bycha.
Přáli si i vysvětlení
toho, proč had kůži mění.

Objasňovala jsem slova
interdikt a supernova.
Datum a chemická značka?
To je pro mě jenom hračka.

Strany spojila jsem lehce,
k bankomatu pádím křepce.
Pětistovka a dvě kila.
Teda. Ne, že bych snad ryla-
ale když se mě pak ptali,
v příštím AZ kvízu zdali
budu hrát, tak právě teď,
NEZNALA jsem odpověď.

Vládkyně Slunečného pobřeží

11. července 2016 v 17:53 | Věra K. |  Představy a příběhy


To jsem já, Dora a Elena v době bujné mladosti na Slunečném pobřeží. Elena byla vždy elegantní. Cena: 5.000 Kč. Rozměry: 50 x 60 cm.

Můj poslední erotický zážitek

11. července 2016 v 15:25 | Věra K. |  Drsné básně
Včera málo se mi zdálo,
že mám sex appeal.

V elektrice se velice na mě nalepil,
stařec statný, nic mu trapný vůbec nebylo.
Nenadával. Že je nával se mu líbilo.

Od Pavláku ke Karláku jenom pro mě žil,
z mého chladu vyčet zradu, tak se vytratil.

Geront špatný. Málo platný,
má však dobrý vkus.
Konstatuji a sleduji jak opouští vůz.

Zle jsem tipla toho krypla,
poznala jsem venku,
cože chtělo jeho tělo?
Moji peněženku!

Nářek "pedofila"

9. července 2016 v 14:34 | Věra K. |  Drsné básně

To ani v Bhútánu nemají po ránu,
mládež, co si chce jen u tebe dosnít sen.

To ani v Paříži na Tebe nemíří
desítky pohledů rozkošných nezbedů.

To ani v Benátkách nestrávíš při hrátkách
s puboši hodiny - a máš punc hrdiny.

To ani v Bahraji Ti nikdy nedají
prachy, co náleží za kontkat s mládeží.

To ani v Hurghadě nemají na skladě,
intimní údaje na krásné šohaje.

To jenom ve škole lehávaj na stole,
hlavinky nezralé, života neznalé.

To jenom v lavicích na pružných zadnicích,
sedává nevinná teenagerů množina.

Za každou z těchto chvil platil by pedofil.
Udělám chytrý krok a budu pedagog.

To ani cvokaři se nikdy nezdaří,
za jeden školní den pohřbít vztah k dětem všem.

Jak vidím mladý ksicht, třídicí chci ho bít.
V lékárně do fronty, lovit jdu geronty.

PS: Asi jste poznali, že jsem učitelka.

Kamarádka

7. července 2016 v 13:20 | Věra K. |  Drsné básně
Dora to je pěkná zmije,
napsala mi z Itálie,
že je dobře vyhřátá
a perfektně vysmátá.

Na korzu jsou taliáni,
všichni mladí, všichni k mání.
Když se valí v plavkách z Quelle,
nemá nouzi o ctitele.

V pizzerii cinkaj sklínky,
scéna jako z harlekýnky.
Každý večer na gondole,
zkrátka je tam v jednom kole.

Mně se zimou klepou nožky,
práce, pošta, do sámošky.
Celý den jsem v jednom klusu,
rok jsem nedostala pusu...

Co to tady píše v rohu?
Právě zlomila si nohu!
Aspoň že tak. Díky Bohu.

Facebook

3. července 2016 v 20:41 | Věra K. |  Drsné básně
Ptala jsem se na Facebooku
kdo požádá o mou ruku.
Jen jeden měl trochu zájem,
když mu budu platit nájem,
tak by mohl, možná, snad
se mnou třeba někdy spát.

Obyčejný chlap

3. července 2016 v 20:37 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Kliknu a vábivý mužský hlas mě vyzve - GO! Propojím úspěšně tři symboly a on to uctivě komentuje - perfect!, zvládnu i čtyři a slyším nevěřícné excellent! A když jsem ještě lepší, kultivovaně vydechne - incredible! Za obrazovkou počítače očividně existuje elegantní krasavec s dobrým vkusem, který fascinován vzhlíží k mým schopnostem a inteligenci. Obdivuje mě a chválí. Jsem jeho inspirace a společně postupujeme do vyšších levelů.
Je jasné, že pro muže za monitorem jsem ta jediná. Symboly se zrychlují a čára života výstražně pulsuje u nuly. Snažím se svého milovaného nezklamat. Marně. Obrazce se zbortí a on mi suše oznámí "game is over". Byl to jen obyčejný chlap.

Stála

2. července 2016 v 17:11 | Věra K. |  Drsné básně
Protože jsem nevyhrála, napsala jsem báseň "Stála".


Postávala vedle vchodu
který vedl do obchodu.
Nejdřív dívala se zleva,
jestli je tam vskutku sleva.
Potom zkusila to zprava-
ale opět špatná zpráva!
Že jsou v akci super věci?
Tak to byly jenom kecy.
Stala se obětí fámy,
všude jenom samé krámy.

Desátá žena

2. července 2016 v 12:56 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Devět z deseti žen potvrzuje, že použití jistých prostředků má pozitivní účinky.

Jejich zuby jsou bělejší. Mně zešedne i kartáček.
Jejich pleť je jemnější. Mně samou jemností popraská.
Jejich vlasy jsou lesklé. Mně se také lesknou, ale to proto, že se ihned zmastí.
Jejich lak na nehty rychle schne. Mně uschne už v neotevřené lahvičce.
Jejich tvář je po regenerační kůře mladší. Mně se omlazení projevuje pubertálními pupínky.
Jejich parfém vábí muže. Mně funguje jako odpuzovač.
Jejich krém působí proti vráskám. Mně tentýž dokazuje, že opravdu je na vrásky a neúnavně je dělá.
Devět z deseti žen má skvělé výsledky při mytí nádobí, schodů, čištění koberců, praní a to nemluvím o zašlých skvrnách.
Já jsem zkrátka ta desátá. Já si nezoufám, já toho hodlám využít. Koupila jsem si los, na kterém je napsáno " každý desátý vyhrává".