Mám ráda sport

26. července 2016 v 12:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Nejsem pohybově nadaná. V tom rozhodujícím věku, kdy kamarádit se předpokládá buď úspěchy v kolektivních hrách nebo špičkové oblečení, jsem neměla ani jediné.

Při dělení do družstev mě spolužáci brali jako těžký handicap. Ostatně, mám pocit, že mě nechtěli ani tělocvikáři. Až později jsem pochopila, že neustálé sepisování úrazových protokolů jim mohlo vadit.

Když to vezmu chronologicky a vynechám prkotiny.


Třetí třída.


Houpání na provaze. Rozuměla jsem, že si mám sednout na lano, chytnout se oběma rukama jeho konce a prudce se odkopnout se od žebřin. Zdálo se mi to divné, ale když to říká učitelka….Je až s podivem, z jak malé výšky si člověk může pořídit těžký otřes mozku. A už vůbec nevím, jak se mi to vlastně podařilo provést.


Čtvrtá třída.

Plavecký výcvikový kurs. Tak strašně jsem nechtěla být zase v posledním družstvu, že jsem při "předváděčce" podváděla. Jednou nohou jsem se podle odrážela ode dna, druhou jsem měla hrdě nad hladinou. Z toho, že mě nezařadili do neplavců jsem se radovala asi pět minut. Pak nás umístili na takové hnusné stupínky a prý že máme skočit. Bylo mi trapné teď někomu vysvětlovat, že plavat neumím, a tak jsem poslechla.

Dnes mi to nikdo nevěří, ale opravdu jsem dopadla na dno, rozhlédla se a uviděla schůdky. Došla jsem k nim a vylezla z bazénu. Ty potvory mě dali do neplavců a ještě dost hrubě.


Šestá třída.

Trefila jsem se konečně při házené do míče! Bohužel, jen koncem prostředníčku
pravé ruky. Ten pochopitelně neustál dělovku Heleny Vávrové a byl vymknut.


Osmá třída.

Lyžařský výcvikový kurs. Zajisté, že jsem si zlomila nohu. Ale až druhý
den. Byla jsem ráda. Spolužáci mě nenáviděli za to, že jim pády ničím sjezdovku,
neradi viděli, jak jim svými stokilovými lyžemi najíždím na špičky těch jejich tuzexových
a vůbec moje nekontrolovatelné pohyby je ohrožovaly nejen na majetku, ale i na zdraví..
S čtvrtinou těla pokrytého sádrou jsem jim byla mnohem milejší.


A proto!

Zlatý gympl! Už jsem nebyla za exota. Rachitičtí intelektuálové spolu se mnou omdlévali po pětistovce a kdo udělal výmyk, ten byl divný. A já? Já jsem se stala díky sportu hvězdou. Vyprávěj, žadonili, jak sis rozpoltila lebku pádem z půl metru, Jak ti slezl nehet, protože sis pustila kouli na nohu, jak tě museli sundávat z tyče, jak jsi na dně bazénu porušovala přírodní zákony, jak brzdíš na lyžích tím, že před sebe pícháš hůlky…

A tak jsem se díky sportu konečně socializovala. Mám ho ráda.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. listopadu 2016 v 23:52 | Reagovat

A pak že je sport dobrý jen na trvalou invaliditu! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama