Ukázat prstem

31. července 2016 v 12:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Nesnáším to.Vždycky, když si na mě někdo ukáže, jsou z toho nepříjemnosti. Už takové obyčejné rozpočítadlo má v sobě mystické až fatální prvky. Na někoho se ukáže a bude vyloučen, hodnocen, pověřen. Tedy ne někdo. Já.

Dodnes mě děsí vzpomínky na dětskou besídku, kde jsem byla tímto způsobem určena k tomu, jít na pódium a kokrhat.

Lidé si na vás zřídka kdy ukazují proto, že vám to sluší a že vás chtějí potěšit.

V páté třídě na mě ukázali a zvolili předsedkyní třídy. Mou hlavní povinností bylo udržet klid v učebně v nepřítomnosti učitele. Spolužáci mě měli za blba, učitelé za neschopnou.

Bylo mi třicet a stála jsem před půjčovnou lodiček. Vrcholilo léto a neměla jsem na sobě hubertus s kapucí. Přesto asi desetiletý (patrně dementní) chlapeček ukázal rodičům na mně a radostně, hlasitě, zvolal " lístky bude prodávat támhleten chlap!"

Jiného krásného dne jsem šla jarní ulicí a měla tu teplotou, tlakem a rosným bodem vyvolanou radostnou náladu. Proti mně šel do večerky bezdomovec, který byl ještě

radostnější než já. Vesele a nahlas se smál a zdálo se to milé, pravda, až do té chvíle, než

jsem zjistila, že se směje mně. Ukázal na mně prstem a prohlásil, že vypadám jako Kašpárek, a že bychom se k sobě hodili. Ty červené džíny jsem vyhodila.

Musím přerušit své smutné rozjímání, kterým si krátím schůzi. Něco se děje. Kolegové si na mně ukazují. Vybrali mě jako zástupce školy do rodičovské rady.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama