Rapšašení

8. srpna 2016 v 14:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

"Ještě mi řekni, že mám jít rapšašit", poradila mi dcera poté co jsem ji odháněla od mytí nádobí.
A tím otevřela bránu vzpomínek na Rapšach.
Do té doby, než si tam táta koupil domeček jsem o nějakém Rapšachu nikdy neslyšela a přitom to byla naše první socialistická vesnice. Při přechodu Halámky, nejbližší velkoměsto Suchdol.
Ale můj táta Rapšach znal. Byvše duší stále partyzán, uvítal hraniční pásmo na dohled a jeho strážce s vlčáky.
Vybral si domeček na místě příhodně zvaném Spáleniště. Tedy. Když objekt kupoval, jednalo se pouze o místní název. Když ho po patnácti letech prodával, už to byl identifikační pojem.
A to ten domeček ani nevyhořel.
"Je to klasické venkovské stavení do L", blouznil. Vlastně, blouznit začal teprve tehdy, když začal popisovat, jak přestaví prasečí chlívek, který smrděl mezi kratší a delší stranou výše zmíněného L, na rozkošný pokojíček. S francouzským oknem.
Neříkám, že ten vepří budoár mohl za všechno. Kdyby ho nebylo, táta by si asi vymyslel vzdušné lázně ve stodole nebo metro ve sklípku.
A konal. Nakoupil vápno a cement. Nakoupil ho hodně a pečlivě uložil do krásného zahradního altánku. Tím usoudil, že tato část stavební etapy je ukočena a víc se tím netrápil. Za několik let se altánek stal díky ztvrdlému cementovápnu neprůstřelnou pevností. Kdysi tam chodil nebožtík pan Dlask malovat.Teď tam chemické mikroklima vytvářelo hrůzné hmyzí mutanty. Dcera dodnes tvrdí, že zahlédla i trilobita.
Nenasytný prasečí projekt ale vyžadoval i další stavební materiál. Můj charismatický otec nikdy dodavatele nešikanoval a nechával je skládat náklad na místě pro ně nejšikovnějším. Ti první se ještě trefili do stodoly, která v prvním roce po novém zápisu v katastru nemovitostí sloužila s přehledem jako garáž. Ti další volně shazovali dřevo, pletivo, tašky a různé tyče po celé zahradě. Tam prostě už nešlo posekat trávu. I chůze byla adrenalinová, protože pletivo, dráty a háky zarostlé v bujné vegetaci představovaly nášlapné miny.
Na druhou stranu. Netřeba bát se vetřelců, i když během závozů byly některé ploty a brány povaleny. Pokud by útočníci neplatili převaděče formátu Krále Šumavy, neměli by šanci. A navíc. Táta, coby člověk nadmíru družný, si pořídil zvonek. Drát do zubožené země opravdu zakopat nešel a tak vedl ve výši zhruba metr padesát od branky do domku vzduchem. Protože toto je literatura faktu, musím konstatovat, že to nikomu hlavu neuřízlo. Nechápu. Ale dostáváme se do obytných prostor.
Hřebíky, skoby a šrouby bydlely zpočátku pouze na verandě. Postupně namnožené se v silné emigrační vlně začaly sunout do předsíně, kuchyně i obýváku. Uprchlíci s sebou nezištně přibíraly kabely, hadice, pily a jiná monstra. Zakořenily se v příborníku, na kamnech, na oknech a když dosáhly v pokoji severozápadního rohu, zřídil jim tam táta důstojný domeček, osmipatrovou poličku .
Sahala až do stropu a nedokonale zakryta závěsem trenýrkové barvy získala si označení Rudý koutek. Z mezer v baldachýnu zvědavě vykukovaly budoucí orgány prasečího salonu do pokoje.
A měly na co. Táta nebyl pouze stavební iluzionista. Byl to také čistotný chlapec a trápilo ho, že v domku není koupelna. Málokdo má v obýváku vanu. Na Spáleništi byla, i se svým kamarádem ohřívacím válcem, umístěná přímo proti oknům hledícím na silnici. Její používání chtělo silnou vůli. Nanosit vodu do válce. Zatopit pod ním. Odstranit aspoň dvě tři prkna s na vaně položená (poličky pro mycí potřeby) a pod ostatní se vsoukat, protože na jejich přesun už nejsou síly. Dávat pozor na rouru od kamen, která žhne metr nad hladinou a doufat, že vydrží a nepraskne. Po umytí vodu z vany vybrat. Nainstalovat prkna do původí polohy.
Jelikož domeček byl dost vlhký, táta se zřejmě rozhodl pro jeho homeopatickou léčbu a kromě lázně do místnosti umístil i destilační kolonu a dvě mlékárenské konve s vodou na budoucí slivovici. Pravda, jeho snahu trochu sabotovaly stohy novin s nevyřešenými šachovými partiemi. Na ty dojde po dokončení projektu. Ale i tisk časem zvlhnul a zapojil se do netradičního medicinského proudu.
Příjezd na Rapšach s dvěma dětmi byl pro mě vždy výzvou. Uklidit, pokusit se o nemožné a vytvořit alespoň nějaké volné plochy. Třeba abychom si měli kam sednout. Táta potřeboval jen trochu místa na stole a dvě prázdné židle, pro sebe a pro pana Čurdu, nebo jiného šachistu.
Múj pracovní pobyt trval většinou týden. Celou tu dobu jsem měla vedle kýble a koštěte zoufalého tátu."Ejo moje! Proč mi to děláš? Proč pořád uklízíš? Já jsem si myslel, že budeš rapšašit!"
Dodnes nevím, co si pod tím představoval.
Asi že budu skákat přes švihadlo. Jenomže na to nebylo nikde místo.
Mimochodem. Jediným netknutým místem, naprosto nedotčeným tátovým budováním, zůstal prasečí chlívek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama