Září 2016

Podstatnost obdivu

30. září 2016 v 18:21 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
To, že pochvala je účinný výchovný prostředek, známe. Ještě lepší je ale nespoutaný obdiv, který doprovází potlesk a volání "bravo!". Tak se alespoň naše Emmička naučila chodit na nočník. A nějak v ní zůstal dojem, že se jedná o společenskou konvenci, která je s tímto konáním spjatá.
Já jsem dneska
vytřela
vyluxovala
nakoupila
uvařila
vyžehlila
vyřídila půlhodinový hovor stran nenalezené I bod karty ( mimochodem, ten chudák u telefonu musí mít svatozář)
šla na poštu
vyprala
a ještě bych potřebovala utřít prach.
Ale to už neudělám, protože mi chybí třeba jen sebemenší uznání.
Asi zajedu k vnučce a půjdu tam na záchod. Po každém spláchnutí Emmička zatleská a obdivně vykřikne " bravo!"

Pták Marabu v hustém lese

30. září 2016 v 13:06 | Věra K. |  Představy a příběhy


Šedivé mramorové panely v metru vypadají jako hustý les. Proč by tam nebyl i pták? Cena: 3.000 Kč. Rozměry: 50 x 40 cm.

Helena po čokoládové masáži

29. září 2016 v 20:33 | Věra K. |  Drsné básně
V čokoládě naložená,
barvu mám jak skořice.
Richarde, jsem nová žena.
Vrátí se ti tygřice.

Čokoládou prosycená,
oči jako pralinky.
Richarde, nastává změna.
Budeš takhle malinký!

Čokoládou nakrmená,
voňavá a na sladko.
Richarde, no to se nemá,
koukat jako telátko.

Čokoládu v každém póru,
jsem tvá hvězda Orion.
Richarde, až budem spolu,
shoříš jako lampión!

Náhrobní kámen

28. září 2016 v 19:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Přišla mi do ruky stará učebnice literatury. Znovu jsem mohla obdivovat pohnuté osudy slavných. Své životy občas hodnotili sami, občas to za ně udělali odborníci.
Já mám také pohnutý život. Raději si ho v kostce zcharaktrizuji sama. Předpokládám, že pravidlo "nikdo za mě nic neudělá" nebude nikdy porušeno.
Chůze, autobus, metro, chůze. Se sekačkou pro tetu. Po hodině se k ní dostanu a těším se, že cestu zpátky zvládnu pouze s kabelkou.Omyl. Jako poslíček nesu dárky pro syna.
Chůze, autobus, metro, autobus, chůze. S pixlami s rizotem, štrůdlem a s pamperskami. Po hodině se dostanu k dceři a těším se, že domů půjdu jen s myšlenkami na vnučku. Omyl. Coby odměnu za dobré skutky nesu škatule z minula, skleněné lahve od pomerančové šťávy a talíř od narozeninového dortu.
Dlouhá chůze. S papírem, plasty a s nějakým tím sklem, které vyhodím do tříděného odpadu u supermarketu. Těším se, že nezpátek ponesu jen sýrový rohlík a jednu papriku. 0myl. Ale takový, že už ani nepřekvapuje. U pokladny jsem si na nákup musela pořídit tři tašky a pytel s bramborama nesu jen tak, naostro.
Chůze, autobus, autobus, dlouhá chůze s nákupem a hotovým jídlem pro mámu. Těším se na cestu domů půjdu jen s dobrým pocitem. Omyl. Máma mi připravila několik kompotů a schovala třicet centimetrů časopisů, ze kterých mi bude dávat kontrolní otázky.
Chůze, tramvaj, chůze, páté patro bez výtahu. Nesu lahev vína, vypůjčené knížky na vrácení a v přilehlém krámku seženu za dobrou cenu pět pláten 70x50 centimetrů. Už se netěším. Vím, že za hodinu budu vláčet to neforemné zavazadlo z výtvarných potřeb a že zase neodolám nabídce z Eviny knihovny. Tentokrát to byla ta stará učebnice literatury.
..."zemřel, mlád dvacetčtyři let.... vizte kosti Dyka Viktora... dalekáť cesta má, marné volání...".
Já budu mít také hezký epitaf . "Chodila daleko a nosila při tom těžké předměty"

Helence k narozeninám

27. září 2016 v 19:39 | Věra K. |  Drsné básně
Milé Helence přeji milence.
Výhru ve Sportce, vilu v Malorce.
Každou hodinu šťastnou rodinu.
Auta, motorky, šampus, Marlborky.
Spánku dostatek, volno na pátek.
Štěstí, přátele, svaly na těle.
Zdraví napořád-"co víc Ti mám přát?"
"To je hotový? Co mír světový?"

Na Hájkovou nemají

26. září 2016 v 19:49 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Od poloviny prázdnin sdělovací prostředky upozorňují všechny školou povinné na to, že se blíží první září. Ve své starosti o prodej penálů a přidružených nutností kazí velké části populace radost z volna. Kýžená duchovní očista ( zapomenout!) se nekoná. Ráda bych viděla zákaz hesla "hola, hola, škola volá". To snad muselo připadat hloupé i jejich tvůrcům.
Ale kam se všichni se svými předstihy hrabou na Hájkovou. Ta už před koncem června intenzivně promýšlí konec srpna a plánuje náš společný víkend před začátkem školy.
Září ještě masíruje zákazníky nabídkou pro žáky a studenty, ale už se pomalu chystá na porážku od října. Tento měsíc připomíná, že Vánoce opravdu zase budou. Tam už nejde jen o pytlík na cvičky. Tam se dá prodat vše, včetně zájezdů a životního pojištění. Vždycky mám pocit, že jsem lakomec a doufám, že moji blízcí nezahlédli typy na dárky za desítky tisíc.
Ale já si nemusím dělat starost, že bych na tyto svátky zapomněla, kdybych se náhodou izolovala od médií a obchodů. Mně to období finančního tlaku a tápání ještě dřív,než se spustí komerční kampaň, připomene Eva. Letos to bylo 21. září. Láskyplně hovořila o tom, co už koupila a co koupí určitě, a co možná. Tím pro mě začala předvánoční deprese. Ještě mám vlastně štěstí. Kdybych s ní mluvila v polovině měsíce, bylo by to o týden dřív.
A pak nastává období, kdy Eva reklamní kampaně nepředbíhá. Má ráda krátké dny, zimu, a když trochu prší. Jen katalogy a reklamy mé uklidňují a říkají, že zase bude jaro a léto. Ale počkejte, až Eva dostane rozum a začne si vychutnávat i ta nejhezčí roční období. Bude s hláškami zase první, a to celoročně.

Oslava myšičky Toníčka

25. září 2016 v 16:02 | Věra K. |  Drsné básně
Jedna malá bílá myška chodila k nám do školy.
Chytrá byla jako liška, pochopila cokoli.

Měla svaly, znala reiki. Její vkus byl dobře znám.
IQ víc než 200 velký. Byla vegetarián.

Přijali ji do Oxfordu - určitě jsi o tom čet.
Pak odjela ve svém Fordu do Bruselu řídit svět.

Nerudovské motivy

24. září 2016 v 15:47 | Věra K. |  Drsné básně
Z peněz všech poslední
zbylas mi, stovčičko.
Ve prázdné šrajtofli
poslední štěstíčko.
S posledním štěstíčkem
již nejsme bohatí,
přece se zachvějem,
když se nám utratí.

Rozežeňte tu demonstraci

23. září 2016 v 19:48 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Včera jsem zaslechla krásnou věc. Moc mě potěšila. Podnikatelé demonstrují před sídlem Autorského svazu proti zvyšování poplatků. Za hudbu. Doufám, že neuspějí. Já bych je rozehnala vodním dělem. Jen ať ty platby narostou. A hodně. Krásná představa ticha u kadeřníka, na kosmetice, v taxíku, na pláži! a veřejných prostranstvích před volbama. A v prodejnách. Jak ráda jsem chodila do Penny. Dlouho to byla oáza klidu. Pak si pořídili dokonce vlastní "rádiovou stanici". Mnohdy před ní prchám tak rychle, že zapomenu koupit půlku věcí. Nákupní centra. Svatostánky příšerné polyfonie zvuků linoucích se z jednotlivých krámků. Nejspíš spolu soutěží v počtu vyprodukovaných decibelů. Jsou boxy, do kterých se prostě neodvážím vstoupit. Ráda by ještě někdy slyšela. A vůbec. Proč všude hrají jen jeden hudební žánr? Když už jsme ten národ muzikantů, tak proč se éterem neline Bach, dechovka a lidová píseň?
Ze zásady nesouhlasím s tím, aby mě někdo nutil poslouchat v prostoru, v čase a v hlasitosti produkci, na kterou třeba nemám náladu.
Ať jsou ty poplatky enormní. Bude Autorský svaz bude spokojen, že si od něho nikdo nic nekupuje? Ale hlavně ať se na našich umělcích nikdo nepřiživuje.
Vždyť ta jejich starší generace určitě tvrdě platila za přezpívání světových hitů. Klopili valuty Asi asi v Chrámu svatého Víta obutí v Botách proti lásce a s Havraními copánky a Ronili při tom slzy.
A teď by si to chtěl někdo za pár šupů přehrávat zákazníkům.
Fuj.

IKEA podruhé

22. září 2016 v 20:00 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak včera přijeli dopravní hoši ve dvacet nula jedna.
Dnes byl velký den montáže postele. Časové rozpětí od dvanácti do sedmnácti hodin. Máma radila, ať si sebou vezmu baterku. Zdálo se mi to nadsazené. Ta milá paní v telefonu přece slibovala akci kolem jedné hodiny.
Tentokrát jsem v Hájích na čekané sama. Vzala jsem si dvě housky, novou knížku (nebyla ke čtení) a karty na pasiáns. Nedovedu si představit, že bych ho v dohledné době ještě chtěla hrát.
Přišla jsem pochopitelně s předstihem a chystala se na takové dvě- tři partičky. Nevím, kolik jich nakonec bylo. Stejně nevyšly. Ono také dát si téma, jestli dnes IKEA bude pružnější a pošle své dispečery na školení z logistiky, bylo naivní.
Kolem půl páté jsem dostala nabídku. Možná o půl šesté, nebo někdy jindy.
Pokud chcete smysluplně vyčerpat svou dovolenou, víte, kde nakupovat. Nakonec jsem ještě ráda, montážníky uvítala před setměním. Nerada bych se mámě omlouvala za svou ironickou odpověď a mládenci neměli čelní světla. Těžko by lože setavili v koupelně nebo na WC, kde jedině jsou žárovky.
Marně přemýšlím nad důvody, které by ospravedlňovaly to enormní časové rozmezí.
Nemají počítače.
Jsou pozorní ke svým zaměstnancům a do Háje je posílají, až když je to už opravdu nezbytné.
Skandinávie je vlastí Santy a ten také chodí za tmy (proboha!, někde i ráno!).
Během jízdy musí řidič asistovat u porodu.
Operativně mění (předpokládám, že předem připravený) plán jízd podle kávové sedliny.
Nevím.
Vím ale, že by si v IKEA měli změnit své bojové heslo. Napadá mě "pozdě, ale přece", "pospíchej pomalu" nebo "slibem nezarmoutíš".

Litujme Skandinávce

21. září 2016 v 19:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dcera se stěhuje do nováho bytu. Je úplně prázdný. Každé správné vybavení začíná postelí. To jsme si myslely obě. Nesmysl. Začít se musí u psychiatra. Seznámit se s ním a předplatit si první pomoc v depresi. Lože zakoupené v IKEA mělo být dodáno dnes, v časovém rozmezí od 17 do 21 hodin. Už to je obdivuhodný logistický výkon. Laik by se domníval, že tolerance jedné až dvou hodin by byla také reálná.
Podle plánu měl naše batole hlídat jeho tatínek a Maruška by čekala v novém bytě na zboží.
Moc se na čekání v pustině netěšila- ale ta radost! Telefon od chlapců z přepravy. Prý, jestli by to bylo možné, přijedou už ve čtyři.
Holky byly zrovna u nás na návštěvě a tak jsme se rozhodly jet rovnou i s mládětem, protože to akorát tak stihneme a všechno bude zalité sluncem. Smrákat se nám nálada začala kolem páté odpoledne. Přepravní hoši nikde, telefon, no to neberou, dispečink tvrdí, že už jsou na cestě (na které?) a po hodině neurčitě slibuje, že dneska postel bude. Čekat s Emmičkou v nezařízeném bytě několik hodin je opravdu selanka. Není tu ani světlo, pouze toaletní papír.
Kolem šesté hodiny náš asertivní dopravce vzal telefon. Bylo to jen proto, aby nám řekl, že osobní shledání bude kolem osmé. A proč původně říkali ve čtyři, tak to bychom prý nepochopily. Je vidět, že ten kontakt na psychiatra podle nich potřebujeme i z jiných důvodů, než je deprese.
Nevím, jak dopadne dnešek, ale už se těším na zítřek. To maji v časovém rozpětí x-y přijet z IKEA lože smontovat. Není možné sloučit za ty tučné platby dovoz i sestavení? Asi ne. Asi by to neodpovídalo proklamovanému životnímu stylu IKEA.

Lituji všechny Skandinávce.

Kdo vlastně jsem?

20. září 2016 v 12:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Kdo jsem? Retardér.
Koncem léta jezdíme s Ivou a Evou někam. Je to takový víkend žolíků a drbů u kafe. Někdy i u grogu. Tak to aspoň vždycky vidím já a nezáludně se těším.
Asi mám mozek víc v nepořádku, než předpokládám.
Neříkám,že kavárenská selanka zcela chybí, ale musí být zasloužená. První kafe je proto vlastně jakýmsi energidrinkem (nebo jak se to píše) před bojovou hrou.
Kolika let se ještě musíme dožít, než Iva připustí, aby nám atrofovaly svaly. Je z rodu tvůrců turistických tras a restaurátorů lesních ukazatelů a značek. Když si chce udělat radost, ujede padesát kilometrů na kole. Stáří a umělé klouby ji děsí jen proto, že si už tak nezalyžuje v Alpách.
Eva je provdaná za fanatického účastníka orientačních závodů. Sice sama běhá jen dětské trasy, ale doprovází Jeníka do pustin na start a pak ho jde vítat do cíle. Není to tolik kilometrů, kolik ten šílenec prokmitá mezi smrčky, ale stejně ujde dost. Denně minimálně šestkrát vyběhne do pátého patra . Ne, že by byla blázen, ale proto, že musí opouštet domov kvůli práci, nákupu a venčení psa a v domě není výtah. Je vlastně sportovcem z donucení.
No a já jsem brzda sportovního vyžití. Obyvatelka řadového domečku, bez psa a bez svalů. Nejslabší článek. Nikdy jsem neměla kolo, brusle ani lyže. Pocházím z rodiny, kde se po obědě chodilo spát a pak se pustila televize.
Při prvním, poradním kafi, předkládá Iva návrhy toho, čemu říká procházky. Jejím hlavním cílem je, abychom měly zážitky."Tak co, byly zážitky?" ptá se po návratu. Moje největší jsou většinou puchýře, dehydratace a prasklý močový měchýř. Stačil by mi ten vzrušující fakt, že nejsem doma. Ale nesmím se prý spokojit s málem. Iva připravuje plán cesty s pečlivostí horského vůdce a Eva, vlastivědně vzdělaná z orienťáků, ji doplňuje.
Nebráním se, protože nevím o co jde. Mapy obdivuji z estetického hledika a lhala bych, že nenajdu větší město. Kamarádky mě však jako navigátora odepsaly už dávno. Někam jsme jely (patrně na výhodné stanoviště startu malé procházky). Iva řídila, Eva seděla vedle ní, a mně, zadní části výpravy , svěřily mapu. Pak se zeptaly, kudy mají jet. Po pravdě jsem odpověděla, že na jih. Dnes už trochu chápu, že nemohou za za jízdy vytahovat kompas nebo zkoumat lišejníky, ale pořád mi tahle informace nepřipadá zas až tak moc nevhodná. Výhodou je, že už ode mně, co se orientace týká, nikdo nic konstruktivního neočekává.
A já bych už také neměla od našich víkendů nic očekávat.
Nezapomenu na jeden. Krkonoše. Ty dvě nány volně šly, pokuřovaly a příjemně spolu klábosily. Snažila jsem se udržet tempo aby si nevšimly skutečnosti, že jsem deset minut před zhroucením. Nejslabší článek nebývá moc rád, když se o něm ví, že je nejslabší, a také nechce ostatním kazit výlet. Je si vědom toho, že ač se o tom nemluví, je to on, kdo způsobuje časové prodlevy. Zdržuji. Akce, původně plánovaná na tři hodiny, se prodlouží na čtyři. Někdy plán přijít ještě za světla také moc nevyjde. Kamarádky dělají, že si ničeho nevšimly a já, jako retardér, skromně mlčím.
Když ale tenkrát Iva ukázela na v dálce se matně rýsující Kozí hřbety s tím, že by to mohla být drobná odbočka naší "procházky", došly mi síly. Řekla jsem, ať si cestou zahnou třeba na Elbrus, ale já se teď pokusím dojít zpátky, a pokud to bude možné, bez pomoci Horské služby.
Od té doby mě obě přehnaně zohledňují. Asi se mi opravdu nikdo nezavděčí. Připadám si jako invalidní doprovod dychtivých skautek.
Dcera se mně po návratu škodolibě ptává "Tak co, byly zážitky?"
A včera opravdu byly. Nečekané. Po návštěvě Nižboru jsme při zpáteční cestě jely místo na Prahu na Plzeň. Asi padesát kilometrů.
A já jsem za časovou prodlevu nemohla.

A ještě mě něco napadlo

19. září 2016 v 19:36 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Ale to už je vážně geniální!
Obdivné kvílení.
Proč se omezovat jenom na uměleckou tvorbu? I vladaři firem a podniků mají své projevy a hlášky. Při vystoupení náměstků a zástupců by jejich slova jemně dokreslovala nahrávka adoračních vzdechů běžných zaměstnanců, exhibici ředitelú by doplňoval i chvalozpěv vrcholových managerů. Neznám chválabohu vojenské hodnosti,a nemohu uvést uvést příklady odstupňování, ale v armádě musí být hierarchické, obdivné, leč mužné kvílení na povel, famózní!
Při debatách politikú nechť zvukově žasnou řadoví členové jejich stran ( už vidím radostné soutěžení o to, která partaj má lepší nahrávku!), premiér si přidá sbor ministrů a prezident i obě komory parlamentu.
Celá strategie se dá pochopitelně rozpracovat i na úroveň EU, NATO a OSN.
Hlavně, vládcové tohoto světa nezapomeňte, až uvedete múj projekt do reálu, na jednu věc. Mám na to autorská práva.
A až zbohatnu, nahraju si rodinný obdivný chorál pro manžela. Ušetří mi to spoustu času.

Slovanská melancholie

18. září 2016 v 6:14 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zdeněk Jirotka krásně popisuje smích paní Kateřiny. Nelíbí se mu, protože se vlastně o žádný smích nejedná a přichází ve chvílích nevhodných.Určitě by skvěle komentoval i naši "happy" dobu. Vyluzujeme ze sebe karikaturu smíchu během běžné konverzace a televizní hlasatelé se občas zapomenou a s veselým úsměvem čtou i tragické zprávy.
Já tak permanentně veselá být neumím, ale také bych se ráda zasmála Třeba při situačních komediích. Nemám šanci. Směje se tam za mě kompars a skoro nerozumím hláškám. To je totiž u nás zvykem, že slovo v pořadu není slyšet a hudba řve. V tomto případě burácí chechot. Režiséři smíchu si patrně myslí, že divák je idiot a neví, chudák, kdy se bavit.
Trápí mě jedna myšlenka. Pokud kreténský televizní konzument nepozná vtip, pak asi nepozná ani bolestný okamžik.
Obohaťme lidstvo a rozšiřme nápovědu i do dramatických pořadů! Sbor najatých plaček by ve vybraných situacích kvílel a posmrkoval a tak nás nenechal tápat. Když už jsme se otevřeli světu a přejímáme jeho sitcomové řehtací zákony, inspirujme ho, na oplátku, slovanskou melancholií!

Lokální patriotismus

17. září 2016 v 15:01 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Pustila jsem si k snídani televizi. Je to moje kumulace rozkoší. Jitřní jídlo je dietetiky doporučováno a tak nemusím mít při tomto tloustnutí takové výčitky, jako při večerním. A když se na televizi jen tak dívám a nežehlím při tom, nepletu nebo nemíchám těsto, připadám si nevhodně.
Měla jsem důvodné obavy o své televizní zážitky. Pršelo, a to je stav, kdy nám z obrazovky mizí vhodné stanice, popřípadě se metamorfozují na skřípající čtverečky. Zůstává pouze nezničitelný sportovní kanál. ( nuda!)
Ale ta radost! Zrovna tam šla má nejoblíbenější relace - Panorama.
Tedy, nevím, proč změnili původní melodii, ale pořád to je jeden z nejlepších pořadů. Netlemí se tam žádný moderátor a poetickou formou si zopakuji vlastivědu. Netrpělivě čekám na přenos z Lipna. Zkoumám, jaká tam je teplota, tlak a rosný bod a snažím se zahlédnout naši chatu, i když je to fyzikálně nemožné. A jsem hrdá na nadmořskou výšku přes sedmset metrů. Jsme výš než Ještěd- a jak je tahle hora namyšlená!
To, že je Lipno urostlejší, si myslím právě díky pořadu Panorama. Když kamery zachycují Ještěd, je na obrazovce napsaná nadmořská výška šestset metrů. No, je mi to divné vždycky, ale člověk asi nechce pokaždé znát pravdu.Teprve dnes jsem se odhodlala podívat do atlasu. Žila jsem v bludu. Je to 1012 metrů a Lipno by mělo poporůst, pokud chceme Jizerky porazit. Ve vědecké komisi Panoramy určitě sedí šumavský lokální patriot a já mu fandím.
Na druhou stranu. Narodila jsem se v Jablonci. Jizerky.Tak ať si moc nedovoluje.

Co tam dělám?

16. září 2016 v 15:48 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Včera jsem přivlekla nákup . Manžel mi položil obvyklou otázku. "Co tam, proboha, takovou dobu děláš?" Ne, že by se mu po mně stýskalo. To je jen taková kontrola pracoviště. Patrně si myslí, že mám v kapse schovaný silonový šátek a tašku na kolečkách a plkám s ostatníma bábama před konzumem. Nebo provádím hanebné věci s vedoucím ve skladu. Nebo, což je pravdě nejblíž, si jen potvrzuje moji neschopnost.
Přesto jsem se nad kritikou zamyslela, koukla se na hodiny a nerada mu v duchu dala za pravdu. Jako vyučený badatel musím přece přijít na to, kam se poděla půlhodina. Do obchodu jdu sedm minut, vím, co chci koupit,dokoce ani v rámci marketingové strategie nedošlo ke změně bydliště housek a toaletního papíru. Trocha fronty u kasy, a těch deset položek na účtu to není astronomické číslo.
Dnes budu při nakupování vědecky sledovat čas. A je po záhadě. Datum spotřeby. Připadám si slepá a negramotná. U běžného zboží už vím, jestli je datum na víčku, na bůčku nebo na dně. Zapotím se jen přiměřeně při pátráná ve svaru. Ale takové věci, jako sušená rajčata, produkty z mrazáku a nedejbože konzervy s Braillovým písmem, to je velké dobrodružství. Když už konečně čtu "datum minimální trvanlivosti", je tam odkaz na to, kde je uveden. Připadám si jako v pevnosti Boyard ale s nedostatečným počtem indicií. Často prosím o pomoc a někdy ani konsilium pracovního kolektivu prodejny není příliš rychlé.
Zamyslel se už někdo nad tím, kolik času by zákazníci ušetřili a o co rychleji by z obchodu vypadli, kdyby tento údaj našli snadnějii? Anebo je to cílený tah. Výrobci se nejspíš domnívají, že pokud nemá prodavač mezi gondolami zástup zahloubaných spotřebitelů s lupou a poznámkovým blokem, tak není šťastný.
Já jsem také šťastná. Protože nemusím sledovat i alergeny.

Dobré rady

15. září 2016 v 18:36 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Manžel mi často dává dobré rady. Nejlepší je ta, abych si vzala příklad z jeho matky. Dora mi radí, abych se na tyhle rady vykašlala. Reklamy mi radí, vláda, kolegové, cedule, prospekty a relace. Radí mi i neznámí lidé- třeba abych uhnula, zmlkla nebo si na ně dala pozor.
Jsem v péči celého vesmíru.
Ale nejlepší rada, kterou znám, se vůbec netýká mně. V Hostivaři je přes železniční trať přechod pro chodce. A pod těmi dvacetii, jako střecha příkrými schody, je tabule s nápisem " Cyklisto, sestup z kola !"

Otřesné otřesy

14. září 2016 v 19:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jela jsem za mámou na Lhotku. Běžná doba hodina a čtvrt. Rychleji se dostanu i na Evino letní sídlo v Mnichovicích. Obvyklá trasa je rozkopaná. Doufala jsem, že mě na té aktuálně zvolené nečeká zase překvapení v podobě výluky tří stanic metra a náhradní autobusové přepravy. Začátek slibný.
Dokonce bylo volné místo k sezení. Bohužel to, které je u "točny" kloubového autobusu. To, které před sebou nemá nic a vedle uličku. Možná už někdo z vás zažil, jak lehce se z něho při trochu větším otřesu vyletí do prostoru. Já jsem se zastavila až v druhé části vozu a předvedla něco jako asexuální tanec u tyče. Ponížená ve své důstojnosti jsem si snažila zvednout sebevědomí. Dárkový balíček jsem nepustila a na tu pravou nohu už stejně napadám. Když teď budu mít postiženou (doufám, že stejně) i levou, třeba se mi tím vrátí pružná chůze.
Po návratu domů jsem zjistila, že plynaři a cestáři , byť již v oblasti ne bezprostřední, stále pracují. Připadám si jak obyvatel Stalingradu ve špatné době. Podlaha se chvěje a drnčí mi skleničky. Doufám, že neprolamují tektonickou desku Zahradního Města. Pokud ano, nechť se posune do blízkosti Lhotky.
Ale nejdu nikoho kárat. Budu už otřesy ignorovat. Abych nedopadla jako tenkát, když jsme s Maruškou letěly z dovolené s Balkánem. Místenky tam nebyly a já jsem proto při své totální absenci dravosti získala ta nejhorší místa, až vzadu. Stejně byla noc a všechno zaspíme. Maruška usnula skoro hned a já jsem ji hodlala následovat.
A pak, asi půl hodiny po stratu, to přišlo. Úděsné kovové rány. Snažila jsem se přes tmu zahlédnout křídlo nebo vrtuli. Marně. Předpokládala jsem, že už nejsou. Ostatní cestující byli v nepochopitelné pohodě. Asi se ty součástky lámou jen u našeho okénka. A to jako v kokpitu nic nevědí? Mám svou desetiletou dceru vzbudit a říct jí, že spadneme? Nebo je pro ni lepší nic nevědět a zemřít nepřipravená? Rozhodla jsem se být občansky zodpovědná. Bulhaři rozpad letadla neřeší, půjdu jim vynadat. Zvedla jsem se s úmyslem přejít ze zádi až do pilotní kabiny a zachránit, co se dá.
A pak mě spadl kámen ze srdce. Identifikovala jsem ty strašné údery. Jak jsem vyšla do uličky, musela jsem se vyhnout cestujícímu, který šel na záchod. Ty rány dělaly dveře od WC, které bylo umístěno hned za našimy sedadly.
Dnes se už jen bavím představou, jak bych se cítila poté, co bych zalarmovala celou posádku, vlekla ji dozadu a pak.... Asi by to pro mě byl větší otřes, než kdyby se to letadlo skutečně rozlomilo.

Adéla ještě nevečeřela

13. září 2016 v 19:17 | Věra K. |  Drsné básně
Večeřela Adélka? Nebo zase hubne?
Každá mladá frajerka občas takhle zblbne.

Nemá sádlo ani špek, bachor, kejty, lalok,
těžko by jí někdo řek " Nejez, nemáš nárok!"

Bez tuku je, povídám, bohužel je jasné,
proč vedle ní vypadám jak výloha v masně.

Tak co? Jedla? Zase ne! Zase bude skuhrat
až se ke mně přižene "potřebuji ubrat".

Tyhle lidi pod váhu. Klause pusťte na ně!
Ať sebere odvahu a zvedne jim daně!

Slavme svátek Marušek důstojně

12. září 2016 v 17:26 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Maruška má svátek. Řekla jsem si, že jí upeču dort. Ale nejřív umyju okna. Plynaři a cestáři se posunuli na druhý konec naší ulice. Už jen vzdáleně duní a doufám, že i vzdáleně práší. Je čas po nich definitivně uklidit.
Se svojí tchýní jsem neměla moc společných rysů. Vlastně jen jeden. Vždycky říkala, že když příjde domů, hodí maso do hrnce ještě v kabátě. Já také práci nesnáším a chci ji mít co nejřív za sebou (to abych pak mohla v klidu pít kafe, kouřit a vykládat si karty). Nějaké to rozkmitávání před výkonem nepřipadá v úvahu.
Také dnes jsem začala před sedmou a bez snídaně. Mám osm oken doma, na chatě deset a u mámy tři. Jsem profesionální myč a ty předměty bych zvládla vycídit i potmě, natož za šera. U posledního okna už bylo plné světlo.
Zjistila jsem, že cídím amatérsky. Skla byla jakoby zadýchaná. Kouknu na svůj výkon u oken ostatních. Totéž. Asi mi tu asfaltéři nechali nějakou mastnou špínu. Vezmu čistý hadr a vláčím se znovu se štaflemi po bytě. Teda, je divné, že "zamaštěná" jsou i zrcadla. Vyleštila jsem všechno ješte jednou a zase marně. To už nemohli být tvůrci silnic. To je ten sprej s obrázkem hygienicky čistého blesku na okně a poháru.
Kdybych byla podnikavá, nevyhodím ho, ale zřídím si živnost na matová skla.
Našla jsem starý dobrý Iron a začala potřetí otročit. Tentokrát úspěšně. Tedy pokud se tak dá nazvat proces, ve kterém musíte použít nový hadr po vyleštění jedné okenní tabulky, protože ten hnus je intenzivně přenosný. Asi jsem se někomu znelíbila a vyměnil mi obsah v rozstřikovači. Anebo se chce všem znelíbit renomavaný výrobce. Už začímám nenávidět štafle patologicky.
Lezu na ně snad posté a vybavuje se mi dávno ztracená dětská knížka o veverce. " Hup nahoru do větví, hup a už jsem zase dole."..dál to neznám, ale tato působivá říkanka, pro mě balada, končí smutným zjištěním, že "poskakuje v jednom kole".
Hotovo. Vytřít a vyluxovat. Po akci nesu vysavač do patra, kde bydlí. V polovině cesty mu vypadne nástavec. Poskakuje (jako veverka) a shodí ze třetího schodu lahev vína. Láhev si skočí jen jednou a rozbije se.
"Měla jsem slavit Maruščin svátek důstojně", vyčítám si." Kdybych se vykašlala na úklid a hned upekla dort a pak si třeba dala to víno, snad by mě nezabilo (!), nemusela jsem zažívat takové infarktové stavy. To je trest za neúctu k dceři", říkám si a vybírám střepy, abych mohla tu louži zlikvidovat.
A co jsem uviděla po vytření?
Víno za tu krátkou chvíli nevratně poleptalo leštěnou kamennou podlahu.
A tak je možná dobře, že jsem ten svátek slavila intenzivní prací. Ta mě nezabila a možná i posílila.
Ale napít se té alkoholické žíraviny bez závěti? To bych té holce ten svátek asi zkazila.