Kdo vlastně jsem?

20. září 2016 v 12:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Kdo jsem? Retardér.
Koncem léta jezdíme s Ivou a Evou někam. Je to takový víkend žolíků a drbů u kafe. Někdy i u grogu. Tak to aspoň vždycky vidím já a nezáludně se těším.
Asi mám mozek víc v nepořádku, než předpokládám.
Neříkám,že kavárenská selanka zcela chybí, ale musí být zasloužená. První kafe je proto vlastně jakýmsi energidrinkem (nebo jak se to píše) před bojovou hrou.
Kolika let se ještě musíme dožít, než Iva připustí, aby nám atrofovaly svaly. Je z rodu tvůrců turistických tras a restaurátorů lesních ukazatelů a značek. Když si chce udělat radost, ujede padesát kilometrů na kole. Stáří a umělé klouby ji děsí jen proto, že si už tak nezalyžuje v Alpách.
Eva je provdaná za fanatického účastníka orientačních závodů. Sice sama běhá jen dětské trasy, ale doprovází Jeníka do pustin na start a pak ho jde vítat do cíle. Není to tolik kilometrů, kolik ten šílenec prokmitá mezi smrčky, ale stejně ujde dost. Denně minimálně šestkrát vyběhne do pátého patra . Ne, že by byla blázen, ale proto, že musí opouštet domov kvůli práci, nákupu a venčení psa a v domě není výtah. Je vlastně sportovcem z donucení.
No a já jsem brzda sportovního vyžití. Obyvatelka řadového domečku, bez psa a bez svalů. Nejslabší článek. Nikdy jsem neměla kolo, brusle ani lyže. Pocházím z rodiny, kde se po obědě chodilo spát a pak se pustila televize.
Při prvním, poradním kafi, předkládá Iva návrhy toho, čemu říká procházky. Jejím hlavním cílem je, abychom měly zážitky."Tak co, byly zážitky?" ptá se po návratu. Moje největší jsou většinou puchýře, dehydratace a prasklý močový měchýř. Stačil by mi ten vzrušující fakt, že nejsem doma. Ale nesmím se prý spokojit s málem. Iva připravuje plán cesty s pečlivostí horského vůdce a Eva, vlastivědně vzdělaná z orienťáků, ji doplňuje.
Nebráním se, protože nevím o co jde. Mapy obdivuji z estetického hledika a lhala bych, že nenajdu větší město. Kamarádky mě však jako navigátora odepsaly už dávno. Někam jsme jely (patrně na výhodné stanoviště startu malé procházky). Iva řídila, Eva seděla vedle ní, a mně, zadní části výpravy , svěřily mapu. Pak se zeptaly, kudy mají jet. Po pravdě jsem odpověděla, že na jih. Dnes už trochu chápu, že nemohou za za jízdy vytahovat kompas nebo zkoumat lišejníky, ale pořád mi tahle informace nepřipadá zas až tak moc nevhodná. Výhodou je, že už ode mně, co se orientace týká, nikdo nic konstruktivního neočekává.
A já bych už také neměla od našich víkendů nic očekávat.
Nezapomenu na jeden. Krkonoše. Ty dvě nány volně šly, pokuřovaly a příjemně spolu klábosily. Snažila jsem se udržet tempo aby si nevšimly skutečnosti, že jsem deset minut před zhroucením. Nejslabší článek nebývá moc rád, když se o něm ví, že je nejslabší, a také nechce ostatním kazit výlet. Je si vědom toho, že ač se o tom nemluví, je to on, kdo způsobuje časové prodlevy. Zdržuji. Akce, původně plánovaná na tři hodiny, se prodlouží na čtyři. Někdy plán přijít ještě za světla také moc nevyjde. Kamarádky dělají, že si ničeho nevšimly a já, jako retardér, skromně mlčím.
Když ale tenkrát Iva ukázela na v dálce se matně rýsující Kozí hřbety s tím, že by to mohla být drobná odbočka naší "procházky", došly mi síly. Řekla jsem, ať si cestou zahnou třeba na Elbrus, ale já se teď pokusím dojít zpátky, a pokud to bude možné, bez pomoci Horské služby.
Od té doby mě obě přehnaně zohledňují. Asi se mi opravdu nikdo nezavděčí. Připadám si jako invalidní doprovod dychtivých skautek.
Dcera se mně po návratu škodolibě ptává "Tak co, byly zážitky?"
A včera opravdu byly. Nečekané. Po návštěvě Nižboru jsme při zpáteční cestě jely místo na Prahu na Plzeň. Asi padesát kilometrů.
A já jsem za časovou prodlevu nemohla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama