Otřesné otřesy

14. září 2016 v 19:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jela jsem za mámou na Lhotku. Běžná doba hodina a čtvrt. Rychleji se dostanu i na Evino letní sídlo v Mnichovicích. Obvyklá trasa je rozkopaná. Doufala jsem, že mě na té aktuálně zvolené nečeká zase překvapení v podobě výluky tří stanic metra a náhradní autobusové přepravy. Začátek slibný.
Dokonce bylo volné místo k sezení. Bohužel to, které je u "točny" kloubového autobusu. To, které před sebou nemá nic a vedle uličku. Možná už někdo z vás zažil, jak lehce se z něho při trochu větším otřesu vyletí do prostoru. Já jsem se zastavila až v druhé části vozu a předvedla něco jako asexuální tanec u tyče. Ponížená ve své důstojnosti jsem si snažila zvednout sebevědomí. Dárkový balíček jsem nepustila a na tu pravou nohu už stejně napadám. Když teď budu mít postiženou (doufám, že stejně) i levou, třeba se mi tím vrátí pružná chůze.
Po návratu domů jsem zjistila, že plynaři a cestáři , byť již v oblasti ne bezprostřední, stále pracují. Připadám si jak obyvatel Stalingradu ve špatné době. Podlaha se chvěje a drnčí mi skleničky. Doufám, že neprolamují tektonickou desku Zahradního Města. Pokud ano, nechť se posune do blízkosti Lhotky.
Ale nejdu nikoho kárat. Budu už otřesy ignorovat. Abych nedopadla jako tenkát, když jsme s Maruškou letěly z dovolené s Balkánem. Místenky tam nebyly a já jsem proto při své totální absenci dravosti získala ta nejhorší místa, až vzadu. Stejně byla noc a všechno zaspíme. Maruška usnula skoro hned a já jsem ji hodlala následovat.
A pak, asi půl hodiny po stratu, to přišlo. Úděsné kovové rány. Snažila jsem se přes tmu zahlédnout křídlo nebo vrtuli. Marně. Předpokládala jsem, že už nejsou. Ostatní cestující byli v nepochopitelné pohodě. Asi se ty součástky lámou jen u našeho okénka. A to jako v kokpitu nic nevědí? Mám svou desetiletou dceru vzbudit a říct jí, že spadneme? Nebo je pro ni lepší nic nevědět a zemřít nepřipravená? Rozhodla jsem se být občansky zodpovědná. Bulhaři rozpad letadla neřeší, půjdu jim vynadat. Zvedla jsem se s úmyslem přejít ze zádi až do pilotní kabiny a zachránit, co se dá.
A pak mě spadl kámen ze srdce. Identifikovala jsem ty strašné údery. Jak jsem vyšla do uličky, musela jsem se vyhnout cestujícímu, který šel na záchod. Ty rány dělaly dveře od WC, které bylo umístěno hned za našimy sedadly.
Dnes se už jen bavím představou, jak bych se cítila poté, co bych zalarmovala celou posádku, vlekla ji dozadu a pak.... Asi by to pro mě byl větší otřes, než kdyby se to letadlo skutečně rozlomilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama