Proč se nedívám a proč se dívám na horory

11. září 2016 v 18:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Odjely jsme z Lipna. Start ve čtyři hodiny ráno. Vstát ve tři. I když zásadní věci sbalíme večer, pořád zbývá spousta rozkoší, které se nedají předspěchat. Jako třeba odmrazit a umýt lednici, vypustit vodu, přestlat postele pro následný turnus, vzbudit batole a dát ho na nočník. Právě kvůli Emmičce jedeme tak brzo. Když je nespoutaný živel spoutaný v sedačce, počítáte minuty, aby ten vřískot byl co nejkratší. Chceme minimální provoz ve kterém stihneme Prahu za třikrát šedesát minut.
Na Lipno jezdíme už třicet let. Vždycky jsme jásali, když se budovala nějaká nová silnice, okruh přes město a také jsme si hodně slibovali od nových aut nebo povolení vyšší rychlosti.
Vyjížděli jsme - klasika- v pátek odpoledne, návrat neděle večer. Tehdy cesta trvala, když se zadařilo, třeba jen dvě a půl hodiny. Nevím jak je to možné, ale raději ať už kompetentní orgány vylepšení této trasy neplánují!
Odjezd za tmy má jisté kouzlo. Vypadá to, že silnice jsou tady jen pro vás. Já si to ale nějak nemohu vychutnat. Chybí mi tradiční kontrolní cesta kolem chaty. To, že jsem ji včera vykonala několikrát, na věci nic nemění. Začínám se týrat představou zapomenutých sekaček a lehátek v plenéru. Děsivé vize se košatí. Zamykala jsem pochopitelně beze světla. Nenechala jsem před dveřmi tašku? A vůbec. Zamkla jsem? Dala jsem ty klíče do kabelky? Nemohu je najít a tak doufám, že je mám v nějaké kapse. Přinutím Marušku zastavit, vylezu ven a šacuji se. Nic. Chci si posvítit do tašky mobilem, ale nějak nevím kde je. Jsem prozvoněna, klíče jsou na světě a mohu znovu nastoupit. Po chvíli mě napadají další zběsilé možnosti. Dala jsem ten telefon zpátky? Neskouznul z auta ven? A nevypadlo při té příležitosti na cestu něco důležitého? Nebo i nedůležitého, jako třeba poslední špinavé prádlo, které jsem před odjezdem jen tak zabalila s poslední utěrkou do posledního ručníku a šoupla na podlážku. Koneckonců, něco z mé intimní garderoby jsem mohla vytrousit i před chatou. Představa jak to soused Lísteček ráno sbírá je alarmující.
Už se neopovažuji prudit, batole spí a snad to vydrží aspoň půlku cesty. Nebudu se trápit tím, co by, kdyby. Začnu žít přítomností. Jsem slisovaná na zadním sedadle. Na podlahu mohu došlápnout jen jednou nohou. Druhá se lehce tiskne k čemusi měkkému a vlhkému. Není to taška se smetím? Nevyhodila jsem při zastávce u kontejneru něco jiného? Pohmatem zkušeného slepce jsem s úlevou identifikovala svačiny. Dál je tu autosedačka s Emmičkou, kočárek pro panenky, plastová motorka a nočník. Pak už jen nějaké drobnosti, jako pytel hraček a to, co se nevešlo do kufru. Jak by také mohlo, když je tam podvozek od kočárku. Korba je na předním sedadle. A v ní další zavazadla.
Až nás odchytí policisté, zjistí, že Maruška jako řidič nevidí na pravou stranu. A to ani nebudou vědět, že většinu cesty řídí jen jednou rukou, protože živel se probral a chce být uklidňován. Jen od maminky. Cítím se zbytečná. Neumím ani řídit auto, ani utěšit dítě. Navíc se nemohu hýbat a přímo cítím ty trombózy a infarkty, které soutěží s křečovými žílami při devastování mého organismu.
Já se opravdu nemusím koukat na horory. Já si jich v hlavě během jízdy přehraju bezpočet. Leda, že bych nějaký (pokud cestu přežiji), shlédla jen tak pro zklidnění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama