Prosinec 2016

Silvestr

31. prosince 2016 v 17:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Prodavač mi nabídl dárkové balení paštiky. Prý k šampaňskému. Asi z mého radostně naladěného výrazu usoudil, že se těším na večer. Ten můj šťastný obličej byl ale důsledkem výhodného nákupu bílých paprik. Nic jsem mu nevyvracela.
Ale nemám silvestrovské oslavy ráda. Připadá mi to jako nemístné veselí na pohřbu. Ten rok ještě existuje a zaslouží si trochu ohleduplnosti. Proč bych se měla zalykat radostí z toho, že končí a že za pár hodin tu bude rok příští. Bůh ví, jaký zmetek se z něho vyklube.
A navíc nesnáším opilce. Alkohol z nich dělá zbytečně upřímné lidi. Rádi vám vysvětlí, co jste zač a kam byste měli . Já jsem bezpáteřní a preferuji milosrdnou lež.
A milosrdnou lež bych dopřála i roku odcházejícímu.
Nemusíme mu tak neomaleně naznačovat, ať už táhne a uvolní místo.

Mám hezký den

30. prosince 2016 v 16:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Pochopitelně, že nemám.
Zase jsem posedlá vlasteneckým běsem. Kolegyně mi jako pozdrav řekla "helou". Reklamy mi poradily, abych byla "cool".
Také nechápu, jak mám v obchodě s názvem Penny nakupovat hezky česky.
A pak mi kultivovaný moderátor TV řekne "mějte hezký den". Možná, že příště budou zpravodajství končit ještě světověji. Třeba sloganem "mějte hezký čas"!

Kdybych se rozhodl jinak

29. prosince 2016 v 17:22 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Když si Draha pořídila video, nahrála si takové tituly jako Hrátky s čertem, Pyšná princezna, Císařův pekař a dokonce i Tři oříšky pro Popelku.
Eva se kultivovaně zásobila Obecnou školou, Dobrým vojákem Švejkem, Slavnostmi sněženek a Panoptikem města pražského.
Manžel se předzásobil filmy typu Vesničko má středisková, Anděl na horách, Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečkem a Na samotě u lesa .
Dcera si nahrála M.A.S.H. a syn Simpsony.
Nikdy si zmíněné výtvory nepustili. Nějak neměli pocit, že uvedené tituly už dlouho v televizi neviděli.
Já jsem si tehdy usmyslela, že se nahrávat nenaučím.
Měla jsem se rozhodnout jinak. Nahrála bych si pořady Ivana Mládka.
Ten je patrně na všech televizních stanicích zakázaný.

Hele

28. prosince 2016 v 17:32 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Byla kdysi taková uklidňující písnička. Hele, synku. A zaznělo i hele, dědo a hele, holka. A dál něco v tom smyslu, ať se nerozrušují, protože všechno dobře dopadne.
No, já když slyším od manžela "hele", tak vím, že jsem zase zlobila.
"Hele, když pereš, tak to nech víckrát vymáchat. Já jsem na ten prášek alergickej".
"Hele, když budeš furt luštit to sudoku nebo čumět do počítače, tak z toho zblbneš".
"Hele, když už musíš telefonovat, tak se zavři vedle do pokoje".
"Hele, když vaříš, tak pořádně větrej, nebo ten domeček shnije".
Ale dnes ráno jsem doopravdy zlobila. Z postele jsem vyskočila jako kamzík. Zaslechla jsem "hele".
Tentokrát šlo o skutečnou tragedii.
Nechala jsem v chlebovce v mikroteňáku jablko. Proč se mi tak stalo, to nevím. Ztekutělo. Proč se tak stalo během dvou dnů ve studené spíži, to také nevím.
Nechtěný mošt omočil tři poslední housky. Dominový efekt pokračoval. Manžel hodil ten ovocný humus do koše.
Stačil při tom zmazat celou spojici mezi spižírnou a kuchyní.
Bral i přilehlý nábytek.
Poté housky umyl a dal je do toustovače. Toustovač zemřel.
To "hele" se pochopitelně týkalo toho, že nemám dávat jablka do chlebovky.
Zcela probuzená omluvně likviduji následky ovocného rozkladu.
Ale co když?
Hele,co když jsem tam to jablko nedala já ?

Konflikty

27. prosince 2016 v 16:12 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Honza se vždycky pohádá ve vlaku, Eva na poště. Míla se rozzuří v každé restauraci, Iva v obchodě. Pavel se hádá se sousedy a Drahu rozčiluje kadeřnice.
Já konflikty nesnáším.
Ve vlaku jsem pokorná a raději nevyužívám žádné slevy, abych se nesekla a nebyla za idiota.
Styk spoštou jsem díky trvalým příkazům omezila na minimum a proto jsem už dlouho nebyla za blbce u nesprávného okénka.
V restauraci si dám jen točenou kofolu nebo kafe ( ne šlehačkou, ta bývá kyselá a mohla by být nepříjemnost), abych nebyla za hnusně náročnou.
V obchodě nekontroluji účtenky, abych nebyla za hnidopicha.
Zdravím každého v ulici, patrně i ty, kteří jenom procházejí, abych nebyla za nevychovanou.
Stříhám se a barvím sama, abych nebyla za toho, kdo neví, co chce.
Nechci konflikty. Tak proč mi přišla esmeska s nabídkou výhodného úvěru?
Přece jenom mě má někdo za debila.

Jistoty

26. prosince 2016 v 17:30 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Krásné vánoční rozjímání. V televizi, pochopitelně. Manžel se mnou rozjímá pouze na téma "po tomhle jídle mi bylo špatně". Pravda, má ještě několik debtaních okruhů, jako co bych měla uklidit, co vyhodit ( nejspíš všechny svoje věci ), co bych se měla naučit a jak je On dokonalý, ale ty nejsou tak napínavé.
Toto rozjímání bylo o jistotách. Takových těch ušlechtile svátečně duchovních. Žádná z nich mi tedy jistá nepřipadala.
Uvědomila jsem si ale ve své přízemnosti, jakou jistotu o Vánocích postrádám. Otevřené obchody.
Sice běžně nechodím nakupovat denně, ale vím, že mohu. Je to v mém konzumním vesmíru taková ta malá jistota.
A je po ní. Přeji zaměstnancům volno. Určitě všichni radostně nasávají atmosféru klidu a míru se svými bližními. Protože u nás, jak to tak vypadá, nejsou osoby opuštěné a nemilované. Které jsou vlastně rády, že mohou do obchodu mezi lidi a tvářit se, jedno už na které straně pultu, že je všechno v pořádku
Ale nebudu nad sebou skuhrat. Získala jsem přece jistotu novvou. Že mi určitě něco v domácnosti dojde a manžel rozšíří svůj debatní okruh o žalm nad tím, jak neumím naplánovat nákup.

Já sním o Vánocích bílých

25. prosince 2016 v 13:56 | Věra K. |  Drsné básně
Já sním o Vánocích bílých
pětkrát víc sacharidů zlých.
husa, knedlík a zelí je hřích?
Tak byl krásný čas - o Vánocích.

O bílých. Letos pršelo.

A co když je to pravda?

25. prosince 2016 v 13:49 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Určitě to je pravda.
Že bych měla mít všechno přehledně srovnané. Že bych měla cvičit a neměla kouřit. A další, co bych měla a neměla dělat. Pravda je ovšem taková, že mě ty pravdy popuzují.
Raději mám ty nepravdy. Jako " vážení cestující"(- váží si mě ! ), "milí diváci" (- no jistěže jsem milá ! ), a to, že když vyluštím sudoku poslední v nabídce, tak jsem ta pokročilá.
Autoři zadání měli ale nejspíš na mysli něco ušlechtilejšího. V tomto čase patrně vánoční mysteria.
Ano. I já jsem jedno zažila. Celý Štědrý den jsem nejedla. Ne, že by cíleně. Nebyl čas. A pak jsem ho uviděla. Zlaté prasátko. Bydlelo v kolekci, kterou jsem věšela na stromeček. I červenou mašličku mělo.
Tak to byla pravda.
No a co ?

Vánoční vzpomínky

24. prosince 2016 v 14:12 | Věra K. |  Drsné básně
Tak ty vzpomínky jsou různé. Díky sklerotickým změnám útržkovité, promíchané a rozmazané. Vlastně si pamatuji především to, jak si při každém strojení stromečku vybavuji povídku z časopisu Ohníček. Četla jsem ji kdysi dávno v předvánočním čase. Asi to nebyl žádný literární skvost ale moc ráda bych ho skoukla ještě jednou. Abych zjistila, kdo ho napsal a kdo může za mé netradiční vánořní rozjímání.
Příběh hovořil o holčičce, na kterou už nevybyl vánoční stromeček. Vyprodáno. Chlapeček ze sousedství jí dal svůj. Pod nějakou ušlechtilou záminkou, jako že jich má víc, nebo tak něco. No a ona pak viděla skrz okno, jak vrtá díry do tyče od smetáku, cpe do nich smrkové větvičky a vytváří si vánoční stromeček systémem made in doma po večerech.
A když si tak nad tímto tématem přemýšlím, většinou měnívám názory.
Původní mladický bezbřehý obdiv k ušlechtilému jinochovi je nahrazen ošklivým podezřením. Neukradl vlastně ten zmetek své rodině stromeček? Jenom aby ve věku ještě nevhodném působil na holčičku?
Nebo.Co je to za rodiče, že nechají malé děti shánět na poslední chvíli stromky? Je už skoro pořád tma, pedofilové mají pohotovost a to dřevo také něco váží. Sociálku na ně.
Nebo Sociálku na ně také proto, že se ten fakan může při perforování násady od smetáku poranit.
Nebo. To neměli záclony ? A co je ta holka drzá a čumí do oken ? A jak to, že je ještě venku?
Letos mně napadl jiný levl. Musí to být děsně bohatá rodina. Nejen, že je nerozhodí po ztrátě stromku navíc ještě devastace smetáku. Ale Jsou tak v pohodě, že mají i na větve ! ( U nás jedna za 50-8O korun)

Kdo může stávkovat

23. prosince 2016 v 11:50 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Předvánoční stávka pracovníků pošty. Je nemístná. Nemohou si přece brát adresáty a klienty poštovních okének jako rukojmí. Jako rukojmí si nemohou brát ani lékaři a zdravotní sestry pacienty, učitelé žáky, řidiči cestující a prodavači zákazníky. Ten, kdo vymyslel tu všeobecně aplikovatelnou frázi o "braní rukojmí", musí být v těžkém balíku. Tedy pokud si na ni pořídil autorská práva. Pokud ne, tak já ho nelituji.
Asi mi v Zákoníku práce něco uniklo. Kdo vlastně má právo na stávku. Nejspíš profese zcela zbytečné.
Které by to tak mohly být? Kde lze klidně vyhlásit, že se nebude pracovat a veřejnost to nechá klidnou? Protože má pocit, že se tam stejně nic užitečného neplodí a ještě se za to pobírá nehorázný plat a odměny a náhrady a benefity a občertsvení bez DPH ?
Několik případů mně napadá. Bojím se je říct.

Potrestané požitky

22. prosince 2016 v 19:21 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nemám teď na mysli pohlavní choroby, alimenty a kocovinu. Vlastně je ten nadpis celý špatně. Správně měl vkusně naznačit, že často před započetím požitku musí proběhnout něco nepříjemného a náročného. Práce - peníze, cvičení - sošná postava, vaření - jídlo. Tady se trestá dvakrát, protože je pak nutné umýt nádobí. Někdy i třikrát, přijde-li žlučníkový záchvat. Příkladů by se našlo na sebrané spisy.
Také bych chtěla mít pouze tyto běžné sankce. Proč mám navíc své vlastní dvojice? Nohy mi odtuhnou až po dlouhé rychlé chůzi. Když se chci zahřát, musím vyluxovat. Zvonit v uších mi přestane během mytí dveří nebo oken.
Včera jsem měla svůj šťastný den. Gruntování u mámy na vzdálené Lhotce.. To zahrnuje všechny výše zmíněné elementy.
Ale dostavil se i nečekaný bonus.
Nejen, že jsem zažila krátkodobou nožní pružnost a dočasně vyrušila permafrost a pískot.
V noci se mi navíc zdál krásný sen. Poflakovala jsem se v lázních. Čekala mě masáž a koupel. Nádhera.
A ten noční požitek, to byl důsledek čeho? Že mi díky včerejší robotě smrděly ruce po Savu.

Vánoční firemní besídka

21. prosince 2016 v 18:21 | Věra K. |  Drsné básně
Vánoční besídka. Intimní, milá.
Jakoby z prostinké pohádky byla.
Ze země vzdálené v prostoru, v čase,
válkami zmámené, kde raut je pasé.
Ze země chudoby, na poušti kdesi,
kde stromek nezdobí. Nemají lesy.
Ze země žebroty, kde skvostný dárek
jsou tyto dobroty: chleba a párek.

Jediné slovo

20. prosince 2016 v 18:06 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Ani to nemusí být zaklínadlo. I často úplně obyčejné a nevinné slovo dokáže obrátit život naruby.
Dva roky chodila Alena s Jiřím ve vší spokojenosti. Pak ji jednou pozval na zabijačku slovy "dáme si chro chro"
Alena najednou zjistila, že Jiřího už vídat nechce. Pokud dospělý chlap požije slovník batolete, není to trestné. Je to divné.
Když třídní krasavec vážně podotkl, že " cigareta je má jediná přítelkyně", přestala ho Dora milovat.
Sestra mého známého na otázku, jaké má ráda filmy odpověděla, že barevné. Časem se z ní stala právnička, ale já bych k ní pro radu nešla.
V přenosu televizní debata se ministr zahraničí ( ne ten současný !) zeptal, cože to znamená "bipolární". Ztratila jsem důvěru v celou vládu.
Je to až děsivé, co může pár zvuků vyvolat za reakci. Jenom nevím jaké strašné slovo jsem musela říci své ředitelce.

Fyzika je divná

19. prosince 2016 v 15:53 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Živý vánoční Betlém. Naše Emmička měla být za ovečku. Dcera jela přes celou Prahu v pátek okouknout a rezervovat kostým. V sobotu ho vyzvedla. Neděle byl den D. Sjeli se všechni mobilní příbuzní. Vyzbrojili se kamerami do té míry, že by jimi pokryli i filmování Jihu proti Severu.
Ale naše batole odmítlo být ovečkou. Vřískalo a do kostýmu nenastoupilo. Patrně usoudilo, že nebude stádní. Zítra půjde jeho rozčarovaná máma včechno vrátit do půjčovny. Celkem šest drsných hodin v dopravních prostředcích, měsíc zbytečného těšení a nácviku a vyhozené peníze.
Eva zdolala zvýšené přízemí a čtyři patra zatížená nákladem jako šerpa. Vysílena naposled pozdvihla tašky a dala je na kuchyňskou linku. Převrátily se. Bleskurychle porodily svůj obsah na plovoucí podlahu. Rozbitá vejce, jogurty, šlehačka a sklenice zelí znehodnotily takřka všechno, co se nerozflákalo. Odolná konzerva broskví vytvořila v podlahové intarzii roztomilý důlek. Eva neměla moc času si zoufat, protože přiběhla Fína. Její psí holčička z útulku. Radostně se do té spouště ponořila. Patrně si evokovala vzpomínky na skládku, kde ji před rokem odchytili. Hodina nákupů, vytahané ruce, promrhané veníze a následné výdaje na čistící prostředky a psí šampón.
Já jsem si upletla svetr. Půl roku jsem pracovala s bleděmodrou, šedou, bílou a růžovou přízÍ. Abych byla krásná. Moc se mi povedl. Řekla jsem si, že před uvedením do společnosti vyperu. Bílá se vytáhla, šedá srazila, zbývající zcuckovatěly. Já jsem se vztekla a víc o tom nechci mluvit.
Ale všem dopuručuji v takovýchto chvílích pomyslet na Hanku a její rodinu. Že je i hůř. Když se letí na dovolenou do Egypta. Ve čtvrtek 6. června v 0.15 minut. Ve čtvrtek si u Hanky nařídili budíky, protože se chtěli aspoň do deseti večer vyspat. Objednali si taxi. A na letiště přijeli přesně dvaadvacet hodin po odletu svého spoje. Nevyspání, čas strávený pořizováním zájezdu, nákupy dovolenkových nezbytností, balením a vyhozené peníze a ještě jsou za blbce. Velké zklamání.
A já se ptám. Kde je nějaký ten zákon o zachování hmoty? Kam se poděje a v co se změní ta zbytečně vynaložená energie? Poděje se do rozčarování, zoufalství, vzteku a zklamání? Copak tohle jsou fyzikální veličiny? Ty nemateriální pojmy? Panebože! Nejedná se nakonec o to proklamované vítězství ducha nad hmotou?!
Fyzika je divná.

Příště jen na poslední chvíli

18. prosince 2016 v 13:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nebudu pořizovat dárky na poslední chvíli. Nebudu si zase koncem prosince zadělávat na žaludeční vředy. Ten poslední týden budu jan balit.
Již přd lety jsem usoudila, že si na Nový rok žádná předsevzetí dávat nebudu. Musím ale svému heslu dát celoroční platnost. Protože i předsevzetí o včasných nákupech bylo zbytečné. Ten plán, jak budu před Štědrým dnem v pohodě, nevyšel. Nemám co balit. Půlku dárků jsem schovala tak dobře, že jsem je nenašla. Druhá je nepoužitelná. Potenciální příjemci si je mezitím pořídili sami.
Zase jsem ten tradiční supermarketový štvanec a izolepou se začnu obmotávat až během kynutí vánočky. A navíc nevím, co si počnu s prošlými dálničními známkami, neaktuálním kalendářem a osmi pleťovými krémy. Až je jednou najdu.

Vánoční rozjímání

17. prosince 2016 v 13:52 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Kupte si třeba televizor LD ( co to je? ), nebo robot, nebo zájezd, nebo posilovací stroj, nebo... za neuvěřitelnou cenu již od tolika tisíc a tolika tisíc," v lepším případě dokonce od tolika a tolika tisíc korun splátek měsíčne.
Tato milostná mediální vánoční předehra ve mně každoročně vyvolává depresi. Připadám si se svými dárky jako sociální případ. Rodina a známí mnou mohou právem opovrhovat. Svátky klidu a míru bych prožila radostně pouze tam, kde je zakázáno mluvit o nákupech. Celosvětově se šťastné Vánoce bez mých peněz patrně neobejdou.
Ale pozor. Právě teď mně vyzývá vlídný hlas k tomu, abych se oprostila od komerce, zklidnila, zaposlouchala, rozjímala a v této správné křesťanské náladě.....přispěla na charitu.

Zvíře v srdci člověka

16. prosince 2016 v 18:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
No. Já jsem měla ve svém srdci jezevčíka Ferdu.
Chtěla jsem, aby ho obdivovali i jiní. Pravda. Svět věděl, že je nejkrásnější. Velice často jsme byli venku. Ne snad, že bych byla až takový sportovec, ale můj šéf se jmenuje Procházka. Jakmile o něm doma padla řeč, stálo to vychytralé zvíře u dveří a vrtělo ocáskem. Předstíralo přeslechnutí velkého "P".
Uvědomila jsem si, že je geniální.
Ale jak to dát najevo široké veřejnosti ?
Jednoduše. Vyplnila jsem za něho několik dotazníků. Takových co odmítáte na ulicích a ignorujete v tisku.
Po čase nám začaly docházet dopisy na jméno JUDr. Ferdinand Kratochvíl.
A jak všichni zírali, že mám jezevčíka s titulem.
Ferdíček si časem přidal důležitá písmena i za jméno a to ani nemusel jít do Plzně nebo platit za falešné diplomy.
K výchozímu zadání.
Jak se zdá, každý má zvíře ve svém srdci a proto nežije mravně. Já jsem kupříkladu podváděla.
Stydím se. Trochu.

Ten tón!

16. prosince 2016 v 13:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Do kuchyně lehce doléhal zvuk televize. Najednou jsem zpozorněla. Že by nějak vědomostní kvíz? A v tuhle dobu?
S bramborou v ruce se ženu před obrazovku.
Svět je v pořádku. To je jen rozhovor s pořadatelem jakési akce. Proč mu hlasivky modelují na konci každé věty servilní otazník, to ale nechápu. " Zahájení bude v poledne? Příspěvek bude dobrovolný formou nákupu balónku? Těšíme se na účast? "
Je to patrně hodný a užitečný člověk. A takovýhle projev z něho, asi pod pistolí, vytřískala režie. Není totiž sám. Ponížené tázavé kňourání je patrně pro vybrané televizní hosty povinné. Snad proto, aby bylo jasné, kdo je ve studiu pánem. Snad proto, aby se odlišili od reportérů a hlasatelů.
A to je vlastně dobře. Tito profesionálové mají podle mě předepsaný jiný způsob projevu. Ti, kteří nás informují přímo z místa činu, řvou jako raněné krávy. Jsou zadýchaní a uspěchaní. Vypadá to, že následky povodní a výbuchů sopek, pádů letadel a demonstrací sami likvidují a že diváci za všechno tak trochu mohou. Děsí mě.
Běžní moderátoři zpráv pak jako roboti střídají lehce udavačský, udivený a vyčítavě naléhavý akcent. Občas bez ohledu na text. Jen radostně pozitivní tón ve vybraných pasážích, jako je přivítání, zvířátka a rozloučení, většinou zařadí správně.
Možná mám divný sluch a mluvkové mluví skvěle.
Ale stejně jsou nejlepší ti, kteří oznamují názvy stanic v dopravních prostředcích a čísla pater ve výtahu.

Vlastenecká

15. prosince 2016 v 17:35 | Věra K. |  Drsné básně
Smějící se bestie,
říkali nám v říši,
proč se o nás, mordyjé,
ty bláboly píší.

neveselí pro USA ,
pro Řeky moc pivní,
s odvoláním na Husa
pro Vatikán divní.

Za neseriózní nás
mnozí Němci mají,
jako kverulanty zas
v Unii nás znají.

Britům příiš srdeční
prý se často zdáme,
a Italům neteční,
že moc nevřískáme.

Pro Orient nemáme
etiketu pravou,
proč se často hádáme ,
to jim vrtá hlavou.

Nedáme si znechutit
vepřo-knedlo-zelí,
nejen proto máme být
Švejci pro svět celý.

Potlačuji paniku,
která ne mně padá.
Použiju matiku,
ač ji nemám ráda.

Z údajů dám zadání
do rovnice snadné,
žádné velké bádání,
tíha ze mne spadne.

Výsledek je skandální.
S posvátnou čtu bázní:
"Jediní jste normální.
Ostatní jsou blázni."

Elenin záchod

14. prosince 2016 v 10:43 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Návštěva v novém bytě našich známých se neobešla bez obdivu sociálního zařízení.
Pro mně bude ale pořád nejkrásnější Elenin záchod. Prostinký, ale s bílou tapetou na stěně. A se stojánkem na fixy. To pro návštěvy s fantazií. Ti mohli, ba museli, napsat či nakreslit vzkaz.
Tapeta pokrytá lidovou tvořivostí byla i jakýmsi kalendářem, protože součástí zápisů byla i poviinná datace. Hodnocení politikú, pořadů a známých, zážitků a průšvihů na zdi se stalo kronikou naší komunity. Nemusela jsem se hloupě vyptávat na termíny narozenin a svátků, protože mezi různými postřehy se skrývaly i gratulace. Věděla jsem, co dělají mí známí a kdo už u Eleny dlouho nebyl.
A nikdy nezapomenu na okraj levého dolního kvadrantu. Vznikl v období mediální masáže pod značkou "je důležité mít se rád". Byli jsme vyzýváni k tomu, abychom obdivovali svou povahu, vnitřnosti a jiné součástky.
Lehce ovlivnitelná Dáša se proto radostně svěřila : " Miluji se ".
A někdo velice přízemní tam lakonicky připsal : " Neposer se !"