Leden 2017

Žijeme v iluzích

31. ledna 2017 v 19:20 | Věra K. |  Drsné básně
A tohle vlastně říká soudobá kvantová fyzika. Prý je všechno nehmotné a na počátku bylo slovo a to, co vnímáme je jenom námi vymyšlená realita, která vlastně reálná není. A když něco moc chceme, tak se spojíme s vesmírem a ten nám to zařídí. To ale musíme opravdu moc chtít, nicméně pozor, ne rozumem, ale srdcem, tam je víc emocí. Vyšleme signál a protože je všechno iluze, tak je nám dodána i ta, kterou chceme. A pojistíme si výsledek zpěvem. Zvuk je důležitý a ve zpěvu je navíc cituplný .
Já to umím tak hezky poslouchat. A tak se mi to líbí. Jsem ale příliš přízemní na to, abych doufala, že si umím správně přát.
Moje materialistická výchova byla až moc důkladná.
Využít iluze, tak to prostě nezvládnu. Ale oddávat se iluzím, no to je jiná, to mi jde velmi dobře. Mám několik oblíbených.
Že budu mít postavu jak vysoustruhovanou ( necvičím ). Že vyhraju hodně peněz ( nesázím ). Že se do mě zamiluje lord Petr Wimsey ( to je literární postava ). Že mám v bytě jeden pokoj navíc a nikdo o něm neví ( co dodat, se sousedy se o případném probourání asi nedomluvím ).
Takových krásných klamných představ mám bezpočet. Těmi si pouze zpříjemňují život. Horší jsou iluze typu " to stihnu, to unesu, to mi určitě vrátí, to si koupím a zhubnu do toho "
A nemám ráda, když mi někdo iluze bere.
To už se blížím k ústřednímu bodu mého pojednání.
Kdykoli si vybírám něco na sebe a jdu si to za plentu zkusit, tak předpokládám, že budu fešák. Zrcadlo ale nekompromisně ukazuje příšeru. Zelenomodrou, se zvýrazněnými vráskami a stryjemi.
Jako taková si řeknu, že je zbytečné pro takovouto devastaci vylepšovat šatník.
Když už se tak hezky růžově nasvěcují salámy a maso, nemohla by iluze zdraví a neprošlé záruční lhůty fungovat i ve zkušebích kabinkách?
Chci žít v iluzi.

Výzkum lidského chování

30. ledna 2017 v 19:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jak jsme tak mluvily a hodnotiy svět, Eva se pozastavila nad chováním chodců na Bělehradské uluci. Minulý týden byly tři stupně nad nulou a oni byli navlečení do kožichů.
Pokoušely jsme se situaci objasnit. Dospěly jsme k názoru, že
1) ráno chvilku mrzlo a oni se pozdeji nemohli převléci
2) uvěřili předpovědi počasí
3) jsou blbí
Pak jsme probíraly neutěšené manželství naší známé a hned nám bylo jasné, že
1) na začátku to fungovalo
2) věří slibům
3) je blbá
Při hodnocení jednoho televizního seriálu jsme se shodly nejen na tom, že ho už dávno nesledujeme, ale i na tom, že
pokud se na to ještě někdo koouká, tak jen proto, že
1) zprvu byl seriál zajímvý
2) doufají, že se zase vrátí k původní myšlence
3) jsou blbí..
V jednu chvíli jsem se Evy zeptala, proč ještě nezměnila to kadeřnictví. Dozvěděla jsem se, že
1) kdysi tam stříhali skvěle
2) snad se zase zlepší
3) je asi nejspíš blbá.
Já jsem si prozměnu stěžovala na zaměstnavatele. Na logickou otázku, proč nejdu jinam jsem odpověděla, že
1) kdysi se mnou zacházeli moc pěklně
2) snad se na to zase rozpomenou
3) jsem blbá.
Tak to už jsme zpozorněly a rozhodly se aplikovat naše schema na růrné oblasti lidského chování. Žasly jsme.
Žasly jsme nad svou genialitou. U kafe a jen tak mezi řečí jsme objevily sociologickou zákonitost nedozírného významu. Zkusily jsme uplatnit model " Dobrý začátek - slib - blbost " na různé situace. Fungovalo to. V případě politiky přímo překvapivě dokonale.
Až dostaneme tu Nobelovu cenu a grant na další výzkumy tak doufám, že si o nás svět nebude říkat, že
1) na začátku si vedly dobře
2) snad se jim ještě podaří něco vymyslet
3) jsou blbé.

Složenky

29. ledna 2017 v 17:40 | Věra K. |  Drsné básně
Zas mi přišly složenky.
Jsou jak tažní ptáci,
tak věrně se, děvenky,
ke mě stále vrací.

Změním je na stvrzenky,
dá to ale práci.
Proč nemají místenky
nebo rezervaci

na poštovním úřadě.
V pochmurném to místě,
tam než budu na řadě
chcípnu, to vím jistě.

Zle se na mně dívají
ta okénka chtivá,
peníze mi vysají
jak tornáda divá.

Sado-maso pocity
v lidech pošta budí,
už to chtěj mít odbytý,
ve frontě se nudí.

Předbíhají, útočí
na ty, kteří, zdá se,
předčasně se přitočí
k nenasytné kase.

Atmosféru nasávám
silně soustředěná,
své pořadí nevzdávám
až jsem obsloužená.

Euforie podivná
proč teď na mně padá ?
Jsem ze sebe neklidná.
Je správné, být ráda

za to,že už nežmoulám
s bankovkami pytlík?
třeba si jen namlouvám
to, že nejsem kriplík.

Asi jsem ten konkurz prošvihla

28. ledna 2017 v 16:08 | Věra K. |  Drsné básně
Přespala jsem u kamarádky. Nejspíš má v koupelně příliš kruté osvětlení. Ten pohled do zrcadla po ránu byl zdrcující. Co se s tím dá ještě udělat?
Za dvě hodiny jsem na to přišla.
Zpeněžit.
To jsme si daly kafe a cigaretu. Elena je kultivovaná a má pouzdro. Já mám nechutný přebal nezakrytý. A na něm je fotografie zuboženého kuřáka. Kam se ale hrabe na mě po probuzení.
Předpokládám, že než ty ohavnosti šly do tisku, tak proběhl nějaký výběr. Doufám, že obrázky na cigaretových krabičkách nejsou definitivní a budou se obměňovat. Možná se jedná o veřejnou zakázku a s tou by měla být veřejnost obeznámena s náležitým přestihem.
Nerada bych ten konkurz zase prošvihla.

Kateřina a chřipka

27. ledna 2017 v 17:26 | Věra K. |  Drsné básně
Kateřina s chřipkou leží
bolí ji i kosti,
rukou pohne jenom stěží,
potí se a postí.

V hlavě má snad kovadlinu,
někdo do ní buší,
Kdo na tom všem nese vinu
Kateřina tuší.

Autobusem v klidu jela
bohužel ne sama.
zimnicí se vedle chvěla
bába s bacilama.

Rozhodli se pro migraci,
dnes se to tak dělá,
skočili si pro legraci
na sousední těla.

Doma Kateřína skučí,
a polyká léky,
horečka ji krutě mučí,
už to trvá věky.

Potřebuje rozptýlení.
Televizi pustí.
Moderátor zuby cení,
listinami šustí.

O chřipce se beseduje
mají na ni páku,
nakažené zlikviduje
horda zabijáků.

S obluzenou Kateřinou
zacloumají běsi.
Schovává se pod peřinou,
popravy se děsí.

Dost už, holka, uklidni se,
vylez, to už stačí.
prober se a zamysli se.
Jde o chřipku ptačí!

Výzkum nesmrtelnosti

26. ledna 2017 v 17:30 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak právě ten manžel provádí. Alespoň si to myslím.
Za pokusnou osobu vybral sebe. Já jsem bohužel asistentka. A jako taková to musím nakupovat a transportovat domů.
Jedná se totiž o potravu. Prý už o tom psal Hippokrates. O jídle. Že uzdravuje, ovšem pouze to správně zvolené.
Manžel při svém bohulibém snažení sleduje reakci svého organismu na přijatou stravu. Studuje tabulky, pojednání, relace a diskuze. Po zhodnocení přijatých informací si upraví jídelníček.
S láskou vzpomínám na období ovesné kaše nebo zeleného čaje. Bylo to laciné a moc to nevážilo. Medová kůra je také snesitelná. Vydržím i nepravidelnou banánovou periodu. Jenom vždycky doufám, že připadne na dobu, kdy je toto ovoce v akci. Jsem tolerantní i tehdy, když musím každý den kupovat čokoládu. Tomu snad i věřím, pili ji, tuším Aztékové jako božský nápoj. No, bylo to asi trochu hodně jiné, ale budiž. Horší je mléčná posedlost. Dva tři selské jogurty denně a dvě tři žervé jsou při placení znát. Navíc. Laktační období zničeho nic skončí a já mám lednici týden zavalenou produkty mlékárenského průmyslu.
To všechno jde. Ale jablečné etapy! K běžnému nákupu si přihodit deset jablek, tak to přímo volá po tom, abych i já zahájila nějaké své speciální menu. Třeba stereoidy. Jinak to všechno neunesu.
Včera se manžel dočetl o strašlivých důsledcích nadměrné konzumace fruktózy. Ulevilo se mi. Konečně zas na čas nebudu jako soumar.
Můžete mi ale říci, který kretén dal na internet studii o tom, že se mají denně vypít tři piva?

Schody v metru

25. ledna 2017 v 19:12 | Věra K. |  Drsné básně
Tyhle schody jezdící
jsou element škodící.

Z vagónů se vyvalí
etikety neznalý
dav, co se chce nahoru
dostat stojíc v pozoru.

Každý zakázaný chvat
se tu uplatní. Buď rád,
když tě někdo odstrčí
a nechutně zavrčí,
že tě rovnou nebije.

Výlez z metra přežije
kdo se hodí do pohody,
chůzi dá a pevné schody.

Moje reklamy

24. ledna 2017 v 19:43 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Inspirovat reklamní průmysl budu nejspíš já.
Ty sugestivní otázky musí vymýšlet ten, kdo mně zná. Z obrazovky se vlídně ptají na bolavé klouby, křečové žíly, nadváhu, zvýšený cholesterol, finanční tíseň, vrásky, šediny, potíže se spánkem, s páteří a jiné a jiné důvěrnosti.
"Trápí vás bolesti hlavy?" A já poslušně reaguji. "Ano". "Chcete víc od svých úspor?" "Ano". "Patříte mezi ty, kteří mají zažívací potíže?" "Ano".
Ale začínám být nervózní z jedné věci. Poslední dobou mi začínají nabízet i "pojištění pro mé blízké". Má minimalizovat starosti související s mým pohřbem.

Síla pozitivního myšlení

23. ledna 2017 v 17:49 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Táta se těšil na to, až mu bude sedmdesát. Že nebude muset platit v tramvaji.
Svaťa dojížděla hodinu do práce. Vstávala denně v pět patnáct. Ale díky tomu vždycky měla deník Metro. To ji vracelo duševní rovnováhu.
Tonda využil svého bolavého kolena k tomu, aby si sám před sebou zdůvodnil nákup předraženého vyššího automobilu. Prý se mu bude lépe nalézat a vylézat.
A dodnes se pamatuji na článek patologicky pozivně laděné čtenářky Mladé fronty dnes. Jásala nad vlnou drastického zdražení, protože ji to donutí přestat kouřit, nekupovat limonády a jíst zdravě ( voda + chleba + kyselé zelí + někdy mléko ).
Jak já těmto lidem s pozitivním myšlením závidím. jak je obdivuji. Také se musím snažit vidět i v nepříjemnostech něco milého.
Jako výzvu jsem pojala blížící se nepříjemný měsíc.
Únor. Co na něm tak může být krásného. Všechno je promrzlé, prolezlé inverzí, dny jsou ještě krátké a povánoční výprodeje většinou skončily.
Ale pozor! Už mi dochází jedno pozitivum. Nejen, že nejsou Vánoce a Velikonoce. Dokonce v tomto měsíci nemá žádný můj příbuzný či známý svátek nebo narozeniny. Daň z nemovitosti ještě nechodí a nedoplatky se ozvaly v lednu. Navíc vlastně dostanu od manžela kapesné o dva tři dny dříve. Pokud mi něco fatálně neuniklo, únor je pro mně finančně požehnaný měsíc.
Měla bych mít ze sebe teď radost. Nemám. Stejně ten únor nesnáším. Asi nejsem zas až tak materiálně založená.
Ale to je vlastně pozitivní povahový rys. Únor mi zvýšil sebevědomí.
To pozitivní myšlení možná do sebe něco má.

Obdivuji americké ženy

22. ledna 2017 v 16:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Startovala jsen v osm hodin ráno. Dřív to nešlo. Pošta byla ještě zavřená. Pochopitelně, že jsem měla předtím kondiční přípravu. Rychlé uvaření oběda, transport jeho části do plastových krabic, balení tašek, vyplňování podacího lístku a zoufalé hledání svěřené jízdenky.
Ale od osmi jsem už jela naostro. Manželovi jsem vystála frontu u okénka na doporučené dopisy a s překvapením nerada zaplatila 114 korun.
Během této akce jsem telefonicky konzultovala s nemocnou dcerou svou účast na hlídání vnučky. Zjistila jsem, že původní plán - pošta- nádraží - hlídání, je třeba po splnění prvního bodu operativně změnit. Teď musím s Emmičkou na cvičení. Přebukovat synovi jízdenku do Opavy půjdu, až bude malá spinkat.
Zvládám všechno obdivuhodně. Našla jsem dětský klub, zorientovala se v jeho prostorách, zvedla se několikrát z dřepu a kleku při cvičení a vydržela neustále a vlídně konverzovat o tom, jak máma spinká a jak ji bolí hlavička a krček. A že to potom pofoukáme. O "poledním klidu" jsem stihla vypátrat na Hlavním nádraží příslušnou kancelář a pochodit tam. Po návratu k batoleti a odbobí her jsem jela domů.
Tedy ne přímo domů. Do nákupního střediska, které je hezky umístěno mezi dvěma stanicemi tramvaje. Říkáte si, jestli vůbec má cenu na ten spoj jít a čekat. Ale cesta zpátky je do kopce. A já jsem vdaná. Zatelefonovala jsem si proto o pomoc. Manžel pro mně odmítl přijet s tím, že je zima a on má choulostivé ruce. Nebude riskovat, že mu v autě prochladnou. Pochodovala jsem tmou do kopce ve společnosti těžkých tašek. V tramvaji bych se stejně neměla čím držet. Pochodovala jsem dlouho.
Doma jsem po patřičných obřadech padla a pustila si televizi. Ve zprávách se hovořilo o tom, jak pochodovaly ženy v USA.
Byl to jejich způsob boje za ženská práva.
Kdybych byla feministka já, hlasovala bych pro stávku vsedě - nebo ještě lépěji, vleže.
Obdivuji americké ženy a jejich statečnou volbu formy protestu.

Helenka a dálkaři

21. ledna 2017 v 16:57 | Věra K. |  Drsné básně
Ve školním žaláři
Helenka s dálkaři
Ruchovce probírá,
slzičky utírá.

Skloňuje, časuje,
zdraví si rasuje,
práce se slovesy
vedeji k depresi.

Při lekci o slohu
uvnitř řve "nemohu"
při výčtu básníků
píchá ji v hrudníku.

Hodinu nazpátek
byl malý diktátek.
Je to dost blbý zvyk,
každý je dislektik.

V záplavě hrubých chyb
by slušný člověk chcíp
a větné rozbory
jen hlavu rozbolí.

Helenko neblázni.
Trochu se ukázni!
Ve dvacet nula pět
otevře se ti svět.

Tvé školní kartouzy
zvon se už probouzí
a jeho cinkání
život ti zachrání.

Vycházku chtěj ti dát.
Budeš moct jíst a spát !!

Fanatismus

20. ledna 2017 v 18:57 | Věra K. |  Drsné básně
Hoj ty strašné bacily
a odporné viry.
Fyzičku si posílí
lidé, co jsou čilí.

Obávám se o klouby,
dutiny a plíce.
Strach je ovšem na houby.
Sportu to chce více.

Fanatici přes zdraví
mají jednu lásku
často o ní vypráví.
Chodí na procházku!

Zodpovědná občanka
i ze mne se stane.
Pohyb, to je ochranka.
Z kanape se vstane!

Sousedka mě odchytí
na ulici. Skučí,
že to není k přežití,
tak ji rýma mučí.

V parku budu v bezpečí.
Proč tam ale zašel
člověk, co se neléčí
a má suchý kašel?

Do lékárny pro radu
a pro silná céčka
jdu a nemám náladu.
Všude samá léčka.

Také že jo. Před kasou
aspoň čtyři stáli
marodi a chřipku svou
nám ostatním přáli.

Fanatici přes zdraví,
proč jsem na vás dala.
Jo. Vám se to vypráví.
Vás jsem nepotkala.

Kdybych doma zvesela
cigárko a káva,
na kanapi ležela
tak bych byla zdráva.

Fanatici. Zdravotně
s lidmi jsem teď v týmu
co roznáší ochotně
chřipku, kašel, rýmu.

Nepůjdu ?

19. ledna 2017 v 17:53 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Jdi do Planea!", vyzval mě naléhavě skřehotavý hlas.
Napřed se vždycky se vyděsím. Šikana ze základky na mně zanechala nesmazatelné stopy. Automaticky předpokládám, že mám jít někam úplně jinam. To už jsem raději posílána do snickers. Alespoň nezačíná na "p".
Je to asi módní vlna v reklamě. Určovat cestu zákazníků. Chápu, že se jedná o nadsázku, ale opravdu si nedovedu představit, jak vcházím do jakési tyčinky nebo virtuálního obchodu. A posílají mě i do jiných neskutečných míst.
Možná,že bych nakonec raději šla do těch Prčic. Tento záměr je přinejmenším proveditelný.
A ať mi netykají.

Mumie

18. ledna 2017 v 15:43 | Věra K. |  Představy a příběhy
Mumie
Tak jsme občas s kamarádkami vypadaly v pokročilé části mejdanu. Cena: 5.000 Kč. Rozměry: 60 x 50 cm.

A jsme jako Japonci!

17. ledna 2017 v 19:26 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Kateřina mi vyprávěla o Japonsku. Jezdí tam často, jezdí tam služebně. Vidí hlavně letiště a hotely. Ale tu tam zaregistruje i nějakou tu místní drobnost, která ji fascinuje.
Letos ji okouzlila naprostá poctivost domorodců. Na nehlídaném prostranství ležely jakési pamlsky. Byly označené cenou a poblíž stála miska na peníze. Když nemáte přesně, sami si v "pokladničce" rozměníte či vezmete nezpátek. Nikoho ani nenapadne sebrat si dobroty bez placení. Kateřina se divila a Japonci se divili Kateřině, že se diví.
Obdivovaly jsme je spolu. Jsou dokonalí, slušní, vychovaní, nezáludní. Prostě - neskutečné.
A je to zase tady. My Češi se podceňujeme. Také můžeme svou solidností svět inspirovat.
Již delší dobu vídám na vybraných lavičkách připevňěnou jakousi velkou plastovou obálku. Na jejím volně odklopitelném cípu je rudá kasička, uvnitř jsou noviny. Obyvatelstvo je nabádáno k tomu, aby vhodilo obnos a vzalo si svůj Pražský deník. Jako reklamní vábničku má tento tisk přídomek "užitečné noviny".
A to tedy musí být užitečnost opravdu veliká. Pražané musí po své tiskovině šílet a investice do návrhu, konstrukce, výroby, distribuce, instalace a údržby obálek se určitě několikanásobně vrací. Jinak by finance příslušný úřad použil třeba na úklid chodníků. Asi i proto stoupla cena Pražského deníku z deseti na čtrnáct korun. Jistě je tam jedinečný obsah. Jinak by si čtenáři koupili něco méně hodnotného a lacinějšího. Třeba v trafice, která je ve většině případů hodně poblíž.
Městu se to prostě musí vyplácet. a já jsem za to ráda.
Jen bych také ráda, aspoň jednou, jedinkrát viděla někoho, kdo hází peníze do pokladničky a bere si své užitečné noviny.

Odpověď va verše kamarádky Dory

16. ledna 2017 v 19:11 | Věra K. |  Drsné básně
Napsalas mi báseň prostou
o tom, jak mi vrásky rostou,
hrubne hlas a klesá víčko,
hustý knírek zdobí líčko.

Napsalas mi báseň lásky
o tom, jak mám řídké vlásky,
mnoho brad a tlusto v pase,
břicho jak jateční prase.

Napsalas mi báseň lehce
o tom, jak mám prázdno v lebce,
do předklonu že jdu ztuha,
model pro nadaci Duha.

Napsalas mi báseň sladkou
o tom, jak mám chůzi vratkou,
kalné oko, šedou kůži,
dávno nevím, co jsou muži.

Když jsem dočetla tvé psaní,
myslela jsem, že mě raní.
Zapomnělas, nevím proč,
že už neudržím moč.

Kdo to mluví?

15. ledna 2017 v 19:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Eva je velice systematická. Když k ní příjdeme, má připravený papír s poznámkami o tom,co nám chce říci. Jinak by si nevzpomněla.
Takovýto úvod návštěvy ale sám o sobě, bez ohledu na scénář, nastolí jako první téma sklerózu a formy našeho odboje. Iva prý chodí do spíže s tím, že si předříkává "česnek, česnek..". Pochopitelně, pokud tam nejde kvůli mrkvi nebo něčemu jinému.
Tím nás nešokovala. To děláme všechny.
Nepřekvapila ani s tím, že si do obchodu nese nákupní poznámky a v mobilu má nastaveno zvonění na různé akce, aby je nepropásla.
Eva souhlasně přikyvovala. Taková opatření zná. Já je znám také, ale nevyužívám. Papírek se seznamem buď nechám doma, nebo ho neumím po sobě přečíst. No a mobil, tak ten si daným způsobem nařídit nedovedu. Raději úkoluji lidi ve svém okolí, aby mi věci připomínali, pokud chtějí, abych fungovala.
Ale to, co se mi pravidelně stává, tak to jsem raději nezmínila.
Při takových činnostech jako je žehlení, úklid a vaření si pouštím televizi. Zmáčknu čudlík a jdu být užitečná. Přístroji chvíli trvá, než ožije. Možná půl minuty. I to mi stačí, abych zapomněla a vyděsila se.
Kdo to tady mluví ???

Síla vůle

14. ledna 2017 v 16:20 Drsné básně
Trápí vás, že máte špeky
vyzkoušete nové léky!

Na naše zázračné prášky
máme neskutečné hlášky.

Rychle přijde nechutenství
a lidé jsou štíhlí, tencí.

Síla vůle není třeba,
maximálně suchý chleba

do žaludku pracně dáte.
Pokud naši cenu znáte,

tak jste rádi, že představy
jídla vypadly vám z hlavy.

Chcete mít výsledek stálý?
Svých klientů jsme se ptali.

Přípravek prý uskuteční
skvostné vředy žaludeční.


Silnou vůli projevíte
jen jednou. Když zakoupíte

naše předražené zboží.
No. Není ten návrh boží_?

Já myslím, že Dora na ty Kanáry pojede

13. ledna 2017 v 17:36 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Byly jsme u Dory. Chce si vyměnit byt za menší. Neví jak se tam vejde, ale potřebuje peníze. Má sice ještě jeden plán, výhru v loterii, ten však nějak nefunguje.
A k čemu je ta finanční hotovost tak nutná? K dlouhodobým podzimním pobytům na Kanárských ostrovech.
Dora už byla leckde. Loni v listopadu ale zjistila, že zemí zaslíbenou pro její zdraví jsou Kanáry.
Ten plánovaný přesun do pidi garsonky nám připadal dost brutální. "Tak nejdřív prodávej nábytek a obrazy", navrhovala Elena. "Stejně se musíš při stěhování něčeho zbavit". "A nemůže ti přispět VZP ?" vyslovila nesmyslnu myšlenku Zuzana.
Dora zvažovala všechny další eventuality, jako je bohatý milenec, změna občanství nebo konání na hraně zákona, a přitom nám povídala o moři. A o nevšedním zážitku.
S Kájou sedávaly na terase a poslouchaly vlnobití. Jednoho dne v deset hodin večer přestalo najednou moře šumět.
Z ohlušujícího řevu ohlušující ticho. Ticho trvalo asi pět minut. Nezměnil se vítr ani počasí. Prostě z ničeho nic setkání s tajemnem. Příští den se nezvyklý jev ve stejnou dobu opakoval. Byla to záhada. Možná, že kdyby Dora s Kájou byly přímo na břehu a ne jen v doslechu moře, tak by celou věc pochopily. Ale to už nešlo. Odlétaly.
No a celé toto "věřte- nevěřte" mi vnuklo geniální nápad. Ať Dora požádá o grant na výzkum divných věcí na Kanárech. Když ho může dostat skupina českých vědců na to, aby zjišťovala, jaká prsa muži nejvíc obdivují, když po tvrdé práci předloží překvapivý závěr, že pánové nevidí rádi u žen ňadra povadlá, ...tak nevidím důvod, proč by grant neměla dostat i Dora.

Kuk, Kájo !

12. ledna 2017 v 18:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak už to tam není. Na svislé hraně třetího schodu při výlezu z metra jakýsi minimalistický sprejer napsal KUK, KÁJO.
Aby bylo jasno. Nesnáším jakékoli stříkance kdekoli. To, že se o grafiti diskutuje jako o umění, mě popouzí. Pokud chtějí pomalovat domy, tak pouze vlastní krví tepennou. Tak to vidím já.
Ale ten skromný a takřka utajený vzkaz mě vždycky potěšil. Protože jsem si vzpomněla na Káju. Jí to "kuk" určitě adresováno nebylo. Bydlí v Děčíně a vtipné vzkazy jí píšou tam.
Proslavila město oslavou svých padesátim v duchu padesátých let.
Všichni příbuzní táhli ulicemi oblečeni do mundurů ala Fidel Castro, zapšklých, ale dnes veselých hospodyněk v zástěrách a šátcích, pionýrských krojů a hornických uniforem. Rozhodoval věk a pohlaví. Kája má početnou rodinu. Zbylo i na pomocnou stráž VB a zdravotníky. I pes měl na hřbítku bílý obleček se znakem červeného kříže. To aby ostatním nezáviděl praporky, mávátka a transparenty s nápisy "Ať žije Kája". Oslavné nápisy zdobily i doprovodný vozový park - bílé auto, čili sanitku a cosi připomínající transportér. A všechno označené číslicí padesát. Hezké to bylo. Ale zvláštní.
Kolemjdoucí byli v rozpacích. Nevěděli, jestli se jedná o převrat nebo provokaci. Většinou se ptali "Proč to děláte?"
Na co ale já teď budu na schodišti z metra myslet? Už vím. Na své taneční. Spadla jsem tam o pauze ze schodů a můj partner se mě zeptal "Proč to děláš?"