Únor 2017

Přerušená siesta

28. února 2017 v 12:44 | Věra K. |  Drsné básně
Manžel náhle vrazil
do míst, kde mám azyl.
Do předsíňky na zahrádku,
kde si dávám v milém chládku
s cigaretou, kávou
svou siestu pravou.

Hlasitě se diví,
na pasiáns civí.
Výklad karet zpochybňuje,
cíleně mě umravňuje,
můj charakter řeší,
zjevně ho to těší.

Ta zábava nízká,
prý mu není blízká.
Celkově je uražený,
proč nejsem jak jiné ženy,
které smýčí hbitě
po celičkém bytě.

A když douklízí,
v tělocvičně zmizí,
pak se učí třeba řeči,
to paměti velmi svědčí.
Šest jazyků zvládnou,
při vaření mládnou.

Atraktivní, milé,
mírně rozpustilé.
Manželství tak velmi krásné,
harmonické, to je jasné
tvoří dámy skvělé.

Jen já, jako tele.
do karet čumím a vůbec,
chovám se jak ňákej blbec.
ušlechtilé věci
jsou pro mně jen kecy.

Po určité době
prostor k obhajobě
dostala jsem velkodušně
snad se budu chovat slušně
při své rétorice.
Řeknu jen, že sice

manželka jsem chybující,
a ta slova varující
nejsou pro mě rána.
Než být šťastně vdaná
dle modelu vyřčeného
raděj půjdu do širého
světa a to s chutí.

Vlastně. Už mám pnutí
bouchnout dveřmi, zmizet v dáli,
jenom podívám se, zdali
karty mi to radí.
I když mu to vadí.

Chyba serveru

27. února 2017 v 13:24 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy

Servus bylo první latinské slovo, které nám i se všemi jeho pády, vtloukali do hlavy na gymnaziu.
Vybavena touto středoškolskou vědomostí předpokládám, že server je, když už ne otrok, tak něco jako služebník.
Je potěšitelné, že v dnešní osvícené době není ponížený. Nebo, příhodněji řečeno, servilní.
Když nefunguje, sdělí pouze "chyba serveru" a je vymalováno. Neříká, kdy přestane chybovat, ani kam máte volat o pomoc..
Takové krásné sebevědomí od služebního otroka.
Škoda, že já jsem jen zakřiknutý zaměstnanec. Tohle bych si nikdy nemohla dovolit.

Potopy

24. února 2017 v 16:47 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Emmička vylila ze skleničky trochu vody. Kdosi vyslovil vtipnou poznámku. Něco v tom smyslu, že ve zprávách hlásili povodně, tak co že se divíme. Batole se jenom přizpůsobuje středoevropskému trendu.
Já to ale vidím jinak. Vyplavování máme po přeslici v rodě. Chválabohu, důsledky dědičného zatížení mají tendenci slábnout.
Vzpomínám si, jak Maruška, Emmiččina maminka, špatně uzavřela kanystr a vyplavila auto.
Já jsem si v menze - poprvé a naposledy - chtěla natočit z barelu čaj. Pohnula jsem páčkou doprava, naplnila hrnek, a začala přístrojl zavírat. Podle mě, zcela logicky, směrem doleva. Čaj tekl stále, možná, že dokonce trochu prudčeji. Ale ne už do hrnku. Následovalo několik dalších marných pokusů živel zastavit. Pak jsem zcela nehrdinsky utekla. Co všechno a kam vyteklo nevím, ale proč tam nebyl návod? Méně zdatní netuší, že neutrál je uprostřed.
Moje máma omylem vykopla nějakou důležitou věc a vypustila tetě Dostálové rybníček i s příslušenstvím.
Babička byla co do objemu uniklé kapaliny skromnější, ale pro své okolí víc zničující. Při odstávce vody přiběhla čiperně s kyblíkem k právě přistavené cisterně. Ty povahové rysy ob generaci jsou si prý velmi podobné. Také ji nenapadlo dát páčku na neutrál. Po marném boji s uzávěrem zoufale utekla z místa činu. Doma se schovala pod peřinu a čekala, až ji přijde zatknout policie.
Je vidět, že ničivost vodních katastrof, které ženy našeho rodu produkují, zesiluje směrem do minulosti.
Vůbec bych se nedivila, kdyby se ukázalo, že za protržením přehrady v Desné stála moje prababička. To, že žila v Jizerkách, tak to určitě nemohla být jen náhoda.
A půjdeme-li až takřka na počátek věků, tak co třeba prolomení přírodního valu a přelití Středozemního moře do Černého, a tudíž potopa světa? Možná, že i za tím byla nějaké ta praEmmička.
A pak, že není čím dál líp. Naše ničivé geny slábnou.
Vyzývám proto ostatní rody s nějakou tou destruktivní zátěží : "Vezměte si z nás příklad!"

Poslové jara

23. února 2017 v 18:35 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nedávno mě mile překvapila poznámka kohosi o tom, že za šest neděl začne jaro. Velmi optimistické. Nějak už jsem si zvykla na to, že je a bude pořád zima a s lepší dobou nepočítám.
Ale ta příjde.
Minulý týden už moderátor hovořil o jarním úklidu a včera se v letáku velkého obchodního řetězce objevily velikonoční záležitosti.
Nicméně hlavním poslem jara se dneska stal můj manžel. Zeptal se, kdy už konečně dosáhnu toho, aby firma pana Hejla dokončila rekonstrukci naší chaty.
Ta zima, přece jenom. No. Měla něco do sebe.

Hororová

22. února 2017 v 11:55 | Věra K. |  Drsné básně
O strašlivém Halloweenu
vylézají z temných stínů
zombie a netvoři.
Každý strachem ochoří.

O Dušičkách nebožtíci
ploužejí se kolem svící,
u zrezlých bran krchova
nikdo svůj strach neschová.

O půlnoci vlkodlaci
konají svou smutnou práci.
Bubáci a upíři
všude hrůzu rozšíří.

Já se ani neotřesu.
Já učím na škole děsu.
Hodiny a dozory!
Kam se hrabou horory.

Cigaretová záhada

21. února 2017 v 16:50 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Cestou jsem si uvědomila, že nemám cigarety. Okolí jsem moc neznala, ale poutač na Penny mně nasměroval. Vystála jsem frontu u kasy a poprosila pokladní o svoji značku. Podívala se na mně jako na blázna a řekla, že cigarety nejsou. Tedy ne, že mi nabídne nějaký jiný druh nebo pošle k vedlejší kase. Napadlo mně, že řetězěc tohoto supermarketu vlastní agilní partaj nekuřáků. Tohle bude pomsta nestraníkům. A do takových těch malých "garážích" se stahovací roletou, které visí nad pokladnou, budou uloženy cucavé bonbony. Možná. Nedalo se nic zjistit, protože garáž byla zavřená.
Byla jsem poslána do Liedlu. Našla jsem ho. Vystála jsem frontu, požádala, neuspěla. Dívali se na mně divně. Ale pravda, byli hodnější. Prý mají nějaké doutníky.
Udělalo se mi nevolno. Tohle už není normální. Kdyby vyprázdněné cigaretové příbytky halil černý flór, předpokládala bych,že umřel senátor Kubera. A toto je forma piety. Nebo bude válka? Hon na kuřáky nabral nové a nečekané obrátky?
Lokalita oplývala nákupními středisky. Ještě mi zbyla Norma. Přes sklo, které odděluje vstup od pokladny jsem se snažila kontaktovat paní za kasou. Nechtělo se mi stát zbytečně třetí frontu. Zase jsem byla za šílence. Pochopitelně, že cigarety mají, snad je v té vitríně vidím . No. Neviděla jsem je. Hora pomerančů přede mnou průsvitná nebyla a úhel pohledu také nabyl nejoptimálnější. Ale neurazila jsem se, naopak. Radostně jsem oběhla prodejnu a zařadila se poslední nákupní vozík.
Přišla jsem na řadu, vysvětlila, že nejsem blázen ale zákazník s opakovaným traumatem.
A pak přišlo vysvětlení. Chytří už asi vědí. Mě to ale vysvětlila ta hodná žena za pultem. Je čas nových kolků a doba přeceňování.
Proč jsem měla s sebou jenom stokorunu?
Po této informaci bych to byla já, kdo vykoupí cigaretové zásoby prodejny. A i Norma by se zařadila ke svým supermarketovým kolegům.

Touha po moci

20. února 2017 v 17:22 | Věra K. |  Drsné básně
Toužím po moci.
ničit nemoci.

Stát se člověkem,
který dotekem
lidi uzdraví,
kosti napraví,
viry zahání.
Žádné selhání
v léčbě nemívá,
jen se usmívá.

Auru upraví
tím, že vypráví
zvláštní říkadlo,
v ruce kyvadlo.

Pryč jsou deprese.
Bacil nesnese
moji přítomnost.
Temná minulost
malé výplaty
už je za vraty
mého života.
Žádná prázdnota
z účtu nezírá
svět se otvírá.

Mocí nabytou
mezi elitou
budu vítaná,
vlivná, žádaná.

Nejsem bordelář. Zdravá jsem.

19. února 2017 v 16:18 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tedy alespoň v tom jsem zdravá, že nemám toxoplasmózu.
Právě před chvílí, v pořadu o kočkách, ti milí lidé řekli,že "Toxoplasmóza vyvolává u žen pořádkumilovnost".
Má pochopitelně hlavně negativní projevy. A proto vlastně stojí za uvážení, jestli přehnaný smysl pro pořádek není také patologický. Těžko by ten parazit kromě takových věcí, jako třeba oslabení pudu sebezáchovy, šířil také blaho. Ukazovali ho, potvoru šerednou, a určitě jako dobráček nevypadá.
A já permanentně trpím výčitkami stran nesrovnaných šuplíků ! A fascinovali mně lidé, kteří sáhnou, a mají to, co chtěli. V jejich případě se asi nedá použít slovo "nalézt". Nehledají. Příroda moudře zařídila, že se unavují méně, když jsou nemocní.
To já, částečně zosobněné zdraví, musím vyzkoušet všechno. Celou plejádu vědeckých metod, než najdu třeba občanku. Nejraději mám pokus-omyl, ale také rozpomínání a teorie pravděpodobnosti má něco do sebe. Indukce, dedukce, analýza, syntéza. A týmová práce. Tedy pokud pak nemusím poslouchat dobré rady. Je to daň pro nás nenakažené.
Na druhou stranu se neustálým pátráním udržuji v psychická a fyzické kondici. Budou mně muset utlouct Ještě v hluboce postgerontském věku budu čiperně bloudit hospicem a hledat a hledat.
Ale musím končit. Počítač má opět prázdnou baterii. Jdu vyslídit nabíječku. Snad budu mít úspěch.

Včera jsem měla šťastný den

18. února 2017 v 18:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Začalo to ráno. Chtěla jsem oloupat brambory a škrabka nikde. Asi skončila se slupkami od mrkve v koši. Teď vlastně bude v popelnici. A ta už je připravená na chodníku. Dneska vyvážejí. Lekla jsem se, protože s každou novou škrabkou jsem nemehlo. Štěstí! Hoši od kuka vozu se zpozdili. Stačila jsem nedůstojně prohrabat odpadky a nalézt dotyčný majetek. Ušetřila jsem sedmdesát korun.
V obchodě mi nešla otevřít peněženka. Nějak se u ní zasekl zip. Bohužel, zasekl se o bankovku. O modrou! A utrhl jí roh. Udělalo se mi zle. Soucitná žena za pultem mě nasměrovala do banky. Hodná paní na přepážce "pokladna" mi ten trhanec vyměnila. Ušetřila jsem tisíc korun.
Na zpáteční cestě jsem porušila zákon a šla na červenou. Protože nic nejelo. Tedy na tom silničním pruhu před kolejemi. Za kolejemi ale právě přibrzdilo policejní auto. Čekalo na zelenou pro odbočení. Asi dvě minuty jsme stáli tak na metr od sebe. Dvě minuty intenzivního děsu. Ale měla jsem štěstí. Nikdo nevystoupil a nezatkl mě. A nedal mi pokutu. Nejsem recidivista a proto ani nevím kolik jsem ušetřila.
Takový finančně úspěšný den. A lidé na mně byli milí. Také zdravotně jsem si polepšila.
Protože malé stresy posilují imunitu.

Maturita z matematiky

17. února 2017 v 16:57 | Věra K.
Že se v televizi neustále opakují některé pořady, tak to mně už nepřekvapí. Pomalu si ale zvykám i na věčné reprízy návrhů na povinnou maturitu z matematiky.
Předpokládám, že celá kauza má zajistit co největší počet protekčních pracovních míst na ministerstvu školství. Určiě tam jedno patro vykazuje činnost tím, že shání důvody pro, a druhé proti. Je to taková hezká a nekončící práce. Představuji si, že ze stohů papírů s argumenty vždycky vyloví ty nejspodnější, staronově ho sdělí národu a pak ho odloží pro změnu na vrchol. Touto činností maturitních odborníků se časem dotyčné lejstro dostane zase dolů.
V ten okamžik je ale v pracovní pohotovosti patro druhé. I ono má svůj "komínek." Vytahuje, sděluje, odkládá. První patro zatím zaslouženě odpočívá. A tak to chodí, tuším, hodně přes dvacet let.
Budoucí maturanti se vyděsí, vyděsí se i vedení škol, protože nemá dostatek matikářů, začnou se přijímat opatření, budou probíhat další zbytečné "jako" maturity. Pak všechno pomine, ale jen proto, aby se to znovu zrodilo.
Pták Fénix českého školství.
Mohla bych na dotyčné ministerstvo napsat a zeptat se, proč to dělají. Ale už jednou jsem se o korespondenci pokoušela, leč marně. Chtěla jsem vědět, proč se dějepis učí je dvě hodiny týdně a to pouze v prvním ročníku. ( Tedy. Pokud se vůbec učí.)
A jak se to dá stihnout. Nikdo mi neodpověděl.
Asi právě přerovnávali listinný mateeriál o maturitách z matematiky.

Skvosty britského muzea

16. února 2017 v 17:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Není nad vzdělávací pořady. Alespoň si člověk nepřipadá tak hloupě při zírání na obrazovku.
Já jsem si připadala dokonce velmi chytře. To, co jsem se dnes dozvěděla o výsledcích práce odborníků v britském muzeu, mi vůbec nepřipadalo objevné a šokující.
Sami autoři byli ale poznatkem, že antika nebyla bílá, okouzleni. Ty sochy a chrámy měly dříve barvu.
Ještě,že nechodili na staré dobré české socialistické gymnázium. To by přišli o svou současnou radost. Hrdí průkopníci historické vědy by totiž ve Světových dějinách od profesora Charváta nalezli nejen zmínku o kolorovaných řeckých sochách, ale i krásnou fotografii jedné z nich. Tuším, že měla modrou řízu a zlaté vlasy.
Ale chápu. Neměli tuto učebnci k dispozici. Vyšla totiž asi před šedesáti lety.

Účastník akce

15. února 2017 v 20:19 | Věra K. |  Drsné básně
Vylepuji kolečka
na platíčko pilně.
Ta nákupní horečka
zasáhla mně silně.

Až jich třicet seberu,
vyzvednu si hbitě
hru. Kterou si vyberu ?.
Těším se jak dítě.

Plný vozík k pokladní
pro poslední bodík
tlačím jak vlak nákladní.
Jak rád bude Toník,

až mu hodná maminka
předá "monopoly"!
Milá, šťastná chvilinka.
A pak? No, to bolí.

Pokladní je výkonná,
supermarket brání
akce už se nekoná,
neb hry nejsou k mání.

Před termínem skončila
a to včera ráno
prý abych se vzchopila
vždyť mám vystaráno.

Přece něco pro mně má.
Nemám se bát vůbec.
Pak mi samolepku dá.
"Spotřebitel - blbec"

Šikana

14. února 2017 v 17:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Ta pračka mi vážně pije krev. Pokud má pocit, že je třeba přerovnat prádlo, tak se zastaví. Dnes ten pocit měla šestkrát. A to jsem neprala povlečení nebo kabáty. Jenom drobnosti. Asi bych se rozčilovala méně, kdyby se utrhl buben, než když mně terorizuje věc.
Cestou k dceři jsem se stavila u kamarádky. A jak jsme tak duchaplně u kafe a cigarety hovořily, tak ty cigarety samy zhasly. Zase se nějaký předmět rozhodl organizovat svého majitele. Tyhle potvory nám budou určovat rytmus šlukování.
Eva se nabídla, že mně k Marušce odveze. Má takový dobrý zvyk, že nasedne a jede. Můj dobrý zvyk je zapínat si dlouho bezpečnostní pás. Je to jedna z mnoha činností, které zvládnu až tak na popáté. No co to auto vyvádělo.Ten pískot byl vyloženě pejorativní. Až to vypadalo, že nás půjde všechny udat.
Maruška potřebovala převést menší kusy nábytku. Její výtah komentuje každé podlaží anglicky, a je také britsky suverénní. Když usoudí, že jeho vnitřnost už vystoupila nebo nastoupila, tak zavře dveře. Než jsem objevila způsob, jak stát mezi rámem a strkat do kabiny křeslo či skříňku (někde je tam prý jakási buňka), tak mně ty těžké posuvné dvěře několikrát povalily na zem . Přesně jsem pochopila paniku hlavního hrdiny hororu Jáma a kyvadlo. I když v mém případě nehrozilo slisování horizontální, ale vertikální. Hrdinu E.A. Poa zachránili Napoleonovi vojáci, já jsem se zachránila sama. Poté,co mně dveřní rám srazil, jsem nedůstojným válením se mezi kolejnicemi ocelových panelů nějak zaclonila tu dotyčnou buňku. Tlak povolil a zdviž zase usoudila, že mám vystoupit.Vzhledem k tomu, že nábytek ještě nebyl naložen, nebyla jsem dostatečně akční. A nebyla jsem ani v zorném poli systému. Ano. Opakovalo se to. Víckrát. Zlaté normální dveře. Ty, které otvíráte a zavíráte sami. Tehdy, kdy to potřebujete vy. Ty, které vám nediktují svůj biorytmus.
Zatímco píšu, tak na mně pokukuje reklama na věšáky "němý sluha". Eva si před dvěma týdny na mém počítači o nich hledala informace. Svět internetu zpozorněl a mylně usoudil, žej sem to já, kdo bez nich už nemůže dále žít. Nechci se koukat na němé sluhy. Raději bych měla sluhu živého. Z počítače, který mně šikanuje věšákovou aktivitou by vymazal reklamy všechny.
Ať už mně ty předměty neprudí. Ani vynadat jim nemůžu.
No a přišel manžel. Vysvětluje mi, že tohle okno má být pootevřené, lednice je nepřehledná a hadr od nádobí je třeba věšet sem a ne tam.
Pravda. Tady bych se ohradit mohla. Výsledek by byl ale stejný. Jako kdybych konverzovala s pračkou, cigaretou, autem, dveřmi nebo počítačem.

Meteorologie

13. února 2017 v 11:55 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Letos je mimořádná zima. To říkají všichni. Tedy všichni v televizi a jiných médiích. S kamarádkami jsme se shodly na tom, že zima je nechutná záležitost, ale tahle nám zas až tak moc šokující nepřipadá. Asi se mi změnila termoregulace, ale třesu se rok co rok nějak stejně. Dokonce mám pocit, že to bývalo i víc.
Proto mně vyděsilo konstatování meteorologů, že tento leden byl nejstudenější za posledních sedmdesát let. Sedmdesát mi ještě není. Nebo jsem tak zdementněla a jsem starší, než si myslím? Nebo mám vybájené vzpomínky na to, jak mně příšerně zábly nohy a umrzaly uši? To by byla také diagnóza. Ti počasoví experti mi pocuchali sebevědomí. Předevčírem ale národu oznámili, že takto studených lednů bylo od roku 1961 sedm.
Já i Jerome Klapke Jerome máme na předpověď počasí svůl názor. Nevychází. Ještě za sebe bych dodala. Ať se za to vždycky omluví. Chápu, že se nějaká fronta nečekaně pohne, a že za to oni nejspíše nemohou, ale drobná věta na téma "tip na víkend nám nevyšel", by byla slušnost.
Prognózy jsou zkrátka ošemetné. Zpětná statistika mi ale připadá dost bez rizika. Prezentace tak různých výsledků má takřka hodnotu zábavného výstupu. Aspoň že důsledně uplatňují tu číslici sedm.
Možná únor bude nejteplejší za posledních osmdesát let, a později zařazen do společenství stejně hřejivých osmi únorů od roku - a tady bych se držela osvědčeného letopočtu - 1961.

Jak jsem byla žádoucí

12. února 2017 v 19:15 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Je to už dávno. To ale není podstatné. Příčinou davové touhy nebylo mé tělo, ale má osobnost. Prostě Já, bez ohledu na make up,charisma, věk a krásu.
Potkala jsem tehdy bývalou kolegyni. Vždycky jsem ji považovala za prudce normální. Byla ráda, že se vidíme. Má pro mně zajímavou nabídku. Původně tam měla jít sama, ale něco jí do toho vlezlo a já na to stejně budu šikovnější. Stačí navštívit zítra o páté Lékařský dúm, tam se mě ujme paní Brabencová a ta už mi všechno vysvětlí.
Tápala jsem.V čem zrovna já mohu být tak výjmečná. Asi se svět reklamy dozvěděl o mých špičkových nástěnkách a chce mi dát šanci. Zmítaná permanentním puzením odejít ze školství jsem účast přislíbila.
Paní Brabencová na mně číhala hned u vchodu. Očividně jsem jí byla na první pohled sympatická. Usadily jsme se v sále a už za pár mintut to začalo vypadat, že se budeme brát.
Po chvíli přišla patrně managerka. Asi stovku svých posluchačů vlídně, až mateřsky přivítala, a začala přednášet.
Doba je zlá a peněz málo. Prozíravý inteligent proto chytře investuje. A to jsme my a teď máme tu možnost. Společnost XY je ta pravá.
Následovala vědecká část s křídou a tabulí. Výrobky se rodí všude možně. Pak jedou do skladu. A do dalšího. A na prodejnu. A potom teprve k nám. Všechna ta mezipřistání konečnou cenu neúnosně navyšují. Společnost XY svým členúm dováží výrobky sama. Zkracuje cestu od výrobce ke spotřebiteli a tím snižuje náklady. I managerce včera dopravila novou pračku a ona tak ušetřila dva tisíce. Teď si objednala ještě ledničku a televizor. Prostě. Pořád něco kupujeme a s XY to je tak o čtvrtinu lacinější.
Ve světle této pravdy je vstupní poplatek dvacet tisíc vlastně jen symbolický. Paní Brabencová mohutně přikyvovala a já jsem se začínala bát, že mně začne co nejdřív osahávat.
Navíc, pokračovala věrozvěstka říše XY. Máme štěstí, že společnost právě expanduje a potřebuje nové členy. A tady je úkol i pro nás. Přivést je do lůna organizace. Ta se za to odvděčí a dá přivaděči devět tisíc. Takže. O co jde? Tady není o čem pochybovat.
Byla jsem u vytržení. Stejně tak jako skupina přítomných gerontů. Začali odhazovat berle a sápali se s radostnými výkřiky po přihláškách. Ta osoba byla vskutku přesvědčivá.
Bylo mi líto, že já se sápat nemohu. Dvacet tisíc nemám. Začala jsem vážně uvažovat o půjčce. A jak pak začnu vodit nové uchazeče a kupovat pračky. V euforii a v duchu jsem probrala všechny své možné známé. Smůla. Nikdo z nich nemá zbytečných dvacet tisíc. A vlastně. Kolikrát za rok si tak potřebuji koupit ledničku a pračku. Navíc pochybuji, že speciálně pro mně , a za hubičku, mi dopraví třeba zahraniční výrobek. Když už jsme odsoudili ty zlé sklady.
Hlubokomyslné úvahy mi rušila přítomnost paní Brabencové. Dívala se na mně tak milostně a odvzadaně. Pochopila jsem. Je to můj osobní verbíř a já jsem jejich devět tisíc.
A najednou jsem měla pocit, že celé to představení byly určeno jenom pro mně. Geronti nedoběhli k přihlašovacímu pultíku, ale chtivě po mně pokukovali. Patrně to byla skupina ochotníků. Závěrečný projev a výzvy finanční dobrodějky se soutředil mým směrem. Byla jsem pro všechny nesmírně žádoucí.
Připadala jsem si jako jediná živá na plese upírů.
Zachovala jsem se jako vždy bezpáteřně. Paní Brabencové jsem namluvila, že jdu na záchod a zbaběle utekla.
Tehdy mně vlastně chudoba zachránila před chudobou ještě větší.
Že se jednalo o pyramidu, tak to jsem pochopila- no, až za dlouho.
Ale těch zhruba deset minut obdivu od několika desítek lidí.....hezké to bylo.

Zkušebny

11. února 2017 v 16:46 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Maruška si koupila obří balení čajových svíček. Aromalampičky se těšily zbytečně. Patrně mrtvé knoty nejdou zapálit. Možná i to, co považujeme za vosk, je jen neužitečná bělavá hmota. Pravdu nezjistíme.Ty nehořlavé cancourky nic nerozpustí.
Eva si naplánovala na víkend kuřecí řízky. Zmrazené pořízené v Praze, rozmrazené vyhozené v Mnichovicích. Smrad, smrad, smrad. Musely být odložené až v centru do obecního kontejneru. Tajně a ukryté v mnoha vrstvách obalového materiálu. A stejně si všichni myslí, že je cítit kanalizace.
Já jsem zajásala ve vzdáleném nákupním centru nad akční cenou hned tří náhradních náplní do gumovacího pera. Jedinečné pro sudoku. Nepsala ani jedna. Žádné resuscitační pokusy, jako ponoření do kapaliny, poklep, teplo a jiné nevyšly.
A jak jsme ty finanční ztráty řešily, zjistily jsme shodné rysy. Byly to nákupy do stovky, účet ze supermarketu se nenalezl, a i kdyby, tak daleká pouť do příslušného obchodu, je pro nás marné volání.
Ale něco jsme vymyslely. Nedílnou součástí prodejen by měly být zkušební místnosti. Tam by si zákazníci v klidu nastudovali pomocí lupy, pěkně v pohodlí a vsedě všechna upozornění a varování. Kromě zvětšovacích skel by byl k dispozici i slovník cizích slov. Šlo by tam zkusmo zapálit svíčku, napsat něco výhodně koupenou náplní, rozmrazit maso a tak dál. Aby si člověk ušetřil podější zklamání a aby mohl ihned reklamačně věci řešit.
Draha nás poslouchala a souhlasila. Měla ovšem doplňující návrh. Ať je tam i šikmá plošina. No, to jsme moc nechápaly. Ale nakonec jsme uznaly, že je toto opatření nezbytné. Draha si totiž koupila kozačky. Na zkoušku výborně. Pak si ale vyšla i do světa a tam zjistila, že musí chodit i po nakloněné rovině a dokonce i po schodech. A to byly bolestivé momenty. Lemy bot jí prořezávaly lýtka. Nad reklamaci (Draha účet schovala a tohle nebyl nákup pod stovku) se prodavačky pobavily. Doporučily následující. Pořádně si příšte přečíst informace. Tam je přece uvedeno, že dotyčná obuv není pro denní nošení. Draha podotkla, že holiny se změní v pilu nejspíš i v noci a dokonce i tehdy, když je bude užívat jen jednou týdně. Kolektiv zaměstnanců byl ale zahnán do úzkých až poté, co musel přiznat následující skutečnost. Nikde v příbalovém materiálu se nepsalo o tom, že hrdý majitel kozaček nesmí chodit po svazích a schodech.
Draha odešla vítězně. Teď jenom dychtivě čeká na jaro. To už nebude v polobotkách za exota.

Konec cesty

10. února 2017 v 17:20 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Někdy si člověk jenom myslí, že je na konci cesty. Tedy teď nemám na mysli životní pouť. Jen takové to běžné přepravování. Většinou obtížné. V přeplněné tramvaji, v dopravní zácpě nebo v nepohodlných botách.
To je pak konec cesty kýžená záležitost. Někdy se ale těšíme zbytečně. Konec není koncem.
Když jedete na chatu, a když ta cesta do pustiny trvá tři hodiny, podívejte se dobře, předem, zda máte od samoty u lesa klíče. Nebudete pak muset řešit dilema, jestli vyrazíte dveře - a co pak, v lokalitě řemeslníci nejsou běžně a o víkendu už vůbec ne - nebo jestli to otočíte nazpátek. My jsme otočili. A hádali jsme se ještě hodně dlouho poté, co naše cesta nedobrovolně skončila v místě trvalého bydliště.
Hezký konec cesty měli i sousedé mého táty. Ze zapadlého, snad městečka, u Novohradských hor. Přišly jim tiskoviny s oznámením o mnohamilionové výhře. Drobné upozornění kdesi pod čarou o tom, že si musí koupit a předplatit to a to a pak postoupí do slosování, tak to nezaregistrovali. Prodali barák a jeli si do Prahy pro výhru. Ten konec cesty. No, neředstavovali si, že skončí u P.O.BOXu .
Pochopitelně, že si vzpomínám i na konce jiné. Jak jsem šla po prázdninách do školy a zjistila, že nástup je až zítra. To byly silně smíšené pocity. Radost určitě. Ale. To, že jsem zbytečně vstala v pět patnáct a přes hodinu putovala MHD abych si pak následně připadala jako dement, tak to mi euforii trochu kazilo.
Nebo. Jak jsme s Kateřinou jely stopem do kina. Naše cesta tam určitě neskončila. Prostě jsme zůstaly na rozcestí něčeho, co snad ani cestami nebylo a musely jsme si dát zpáteční chůzi.
A jsou i příklady literární. Třeba jak se Dáša Nováková a Stáňa Poláková rozhodly, že navštíví kamarádku Procházkovou...
Je toho víc, ale jsem nervózní a nesoustředěná.
Manžel přišel před hodinou urván z práce a zjistil, že nemá peněženku.Teď se tam pro ni vrací. Doufám, že ta věc opravdu odpočívá v zásuvce v ordinaci, kam si ji ukládá, a ne v náručí přítulného spolupasažéra z autobusu. Jinak by ten manželův druhý konec cesty pro dnešek poslední nebyl. Jednalo by se pouze o mezipřistání před návštěvou policie a banky a jiných kompetentních institucí.
Tyhle cesty, tak ty jsou nekonečné.

Americká krása

9. února 2017 v 12:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Přišel mi mail s názvem "americká krása". Úvodní obrázek štíhlých hranolků a pak důsledek jejich konzumace.
Padesát fotografií patrně běžných Američanů.
Prosím všechny dovozce konfekce. "Přestaňte nakupovat u vychrtlých Asiatů."
Proč ta žádost. Povánoční výprodej, na který jsem omylem narazila, mně utvrdil v tom, že jsem přetloustlá. Na pultech ležely především velikosti XS, které patrně vyžaduje Svaz agilních anorektiček. Bylo to jako srážka galaxií. V jednom obchodě proti sobě množina slovanských zákaznic a množina zakrslého oblečení. Kdyby tuto nabídku viděla americká krása, čili lidé od dvou metrákú, tak by asi rozšlapali regály. Nemohli bychom importovat trika také z jejich domoviny? Třeba by nám dali se slevou jejich menší velikosti. Pro nás by mohly být tak akorát. (Mimochodem, Eva v USA byla a tvrdí, že ty lidi, které vidíme ve filmech, patrně chovají ve zvláštních rezervacích. Kolem ní chodila pouze obézní populace v kraťasech, s kolou, hamburgery a zmrzlinou.)
Tlustí Američané jsou všichni oblečení, a to rozhodně ne do kaftanů. Oděvní průmysl vzal hmotnost části svých zákazníků na vědomí. A možná na tom i profituje. Ale u nás ne. U nás se všichni orientují převážně na vyzábliny.
To je loby anorektiček tak mocná? Nebo za to mohou psychologové, psychiatři a nervová sanatoria? Zakomplexovaní oplácanější zákazníci v depresi asi představují stálý příjem. Tak ať se o protitlak pokusí potravinářské a jiné vykrmovací instituce. Ráda bych si zase jednou při nákupu svetru napřipadala jako lidský hroch. Se kterým švadlenky tedy opravdu nepočítají.
Hrůza. Teď jsem si uvědomila, kdo ještě má zájem na tom, aby lidé trpěli tím, že nemají padesát kilo. Farmaceutický průmysl.
Tak to není žádná šance na větší výběr oblečení v normálních velikostech.
Tenhle boj se nedá vyhrát.

Ozbrojený student Pešek

8. února 2017 v 19:21 | Věra K. |  Drsné básně
Chodí Pešek dokola,
člověk by z něj chcíp.
Má mě asi za vola,
vzal si luk a šíp.

Chodí Pešek okolo,
prodlužuje krok.
Myslí, že je Apollo.
Hned si beru blok.

Tak to chodí v hodině,
Pešku veliký.
Vyšlapal sis jedině
testík z antiky.

Chladné oblasti

7. února 2017 v 19:15 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Ve vědomostní soutěži vyšla najevo jedna důležitá věc. Pokud se leknete, ochladí se vám nohy.
No a konečně jsem se dopídila toho, proč nosím dvoje ponožky a "zvířecí" chlupaté boty. Předpokládám, že stálý stres je nepřetržitá řada leknutí.
Jenom ještě potřebuji objasnit, proč musím nosit kolem pasu teplý šátek nebo uvázaný svetr. A proč mám studenou oblast také na krku. Já bych tu první záhadu připisovala nadbytku práce a tu druhou nedostatku peněz.
Možná mi to věda časem potvrdí.