Březen 2017

Zkouška ohněm

31. března 2017 v 12:59 | Věra K. |  Drsné básně
Opeču si buřtíky,
budu jako dítě,
přiměřeně veliký
klacky řežu hbitě.

Uhořet by neměly,
protože jsou z břízy
pokácené v pondělí.
Budou plné mízy.

Ohníček si plápolá,
sousedovi vadí.
Pro hasiče zavolá,
že kouř hodně čadí.

Zkoušku ohněm nesneslo
to březové proutí.
Pokutu mi přineslo.
Také mě dost rmoutí,

že v tom zmatku buřtíci
silně ohořely.
Soused, monstrum škodící
jásá. To je celý.

Příliš mnoho kuřat

30. března 2017 v 19:51 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vdávala jsem se před třiceti lety. Jako padesátikilová. Dnes jich mám osmdesát. Podívala jsem se v práci do mrazáku. Byl vrchovatě naplněn kilovými kuřaty. Těch ptáků bylo třicet. Ztloustla jsem o celý mrazák!
A to ještě ta pomyslná kuřata nemám rozložena rovnoměrně, ale na takových atraktivních místech, jako je pas a brada.
Co rok manželství, to kilo navíc.
A co když už nebudu přibírat pouze kuřata na gril! Co když přejdu na husy a krůty?
Už vím, co udělám. Rozvedu se!

Tři přání

29. března 2017 v 12:44 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Slisovaná v autobuse žiji bohatým duchovním životem. Nic jiného mi nezbývá.
Řeším věci přízemní - co nakoupit, co uvařit-, ale i ty nadstavbové.
Co bych si vybrala, kdyby mi kouzelný někdo nabídl splnění tří přání.
Slisovaná bývám často, a proto mám tento problém dokonale zmáknutý.
Za prvé. Chci mít léčitelské schopnosti. Přiložím ruce, udělám "hú" a jsem v balíku. A ješte konám dobré skutky.
Za druhé. Chci, aby mé děti byly šťastné. To je promyšleno naprosto dokonale. Mám hodné děti, a ty by nebyly v pohodě, kdybych se trápila já, nebo někdo, na kom mi záleží.
Za třetí. Světový mír. Bez komentáře. Tak mě to naučili.
Vyšťavená z MHD se jdu dorazit do samoobsluhy. Jistě, že se zasekne pokladna. Jistě, že právě tehdy, když mám platit já. No a jak tak čekám, až se věci vyřeší, vidím starou babičku. Zoufala potřebovala směnit drobné za pětikorunu do vozíku.
Nějakou jsem měla, provedly jsme transakci a za pár minut jsem konečně mohla zaplatit.
Naházela jsem nákup do tašky a chystala se naučeným zápasnickým chvatem rozrazit dveře..
A najednou se za mnou ozve třaslavý stařecký hlas. " Ty jsi na mě, děvenko, byla taková hodná, tak to já pro tebe musím také něco udělat".
Zalila mě vlna euforie. Už je to tady. Ještě, že jsem připravená. Jak pionýr. Mě, babko, nedostaneš!
Ale dostala.
Proptože jsem neměla volné ruce, položila mi mezi květák a zelí letáček s obrázky šťastných lidí, zvířátek rybiček a ptáčků v rokkvetlé slunečné krajině.
A na něm bylo kostrbatým rukopisem připsáno "Čti denně Bibli!"

Ivan Prudič

27. března 2017 v 12:11 | Věra K. |  Drsné básně
U vchodu postává
kde má svůj plácek,
jídlo tam dostává
na malý tácek.

Ivan mu říkáme,
a také často
Prudič, když zoufáme
si, neb je jasno

že jinam nepůjde
somrovat menu,
Tohle nám neprojde.
Jen žádnou změnu.

Žebrotu ovládá
víc, než je zdrávo,
češtinu nezvládá,
má na to právo.

Sedí a vyčkává,
hladově kouká.
Když šunku dostává
přede a mňouká.

Letní čas

26. března 2017 v 15:56 | Věra K. |  Drsné básně
Chválabohu, je tu zas
požehnaný letní čas.
Už nebudu za exota,
co se potmě doma motá,
Zítra vstanu zase v pět,
ale, pro náš, český svět
bude o hodinu víc.

Až vyrazím do ulic
nebude to podivné
v naší čtvrti poklidné,
Nechci lidem vykládat
"víte, já nemůžu spát",
že mě bolí záda, svaly,

v hlavě hučí, kyčel pálí,
že se během noci změní
postel v nástroj na mučení.
V půlce televzních sítí
pouze monoskopy svítí.

Uklízením nechci prudit
to bych spáče mohla vzbudit,
spíš vyrážím na procházku
a svou pověst dávám v sázku.

Touhle dobou jenom vrazi
podél baráků se plazí,
opilci, co ticho ruší,
zloději a slaboduší.

Příští týden bude krásný.
Pak se vrátí, to je jasný,
biorytmus do normálu.
Proto setrvalou chválu
pro ty změny času nemám.
Čile rohypnol si hledám.

Smetana

25. března 2017 v 15:00 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Moderátor oznámil, že bude, už netuším co, s Petrou Smetana.
Nechápu. Kdyby se jednalo o chlapa, řekl by s Petrem Smetanou. Co je na slově "smetana" tak exotického, že se nemůže skloňovat. Když už feminizace, tak zarytá. Já bych důsledně říkala s Petrou Smetanou. To by mi dávalo alespoň nějaký lingvisticko-gramatický smysl.
Nebo si to nositelka tohoto příjmení nepřeje?J
Pravda bude nejspíš taková, že odpůrkyně přechylování nechtějí své příjmení ani skloňovat. Navrhovala bych ještě jedno vylepšení. Aby to byl jazykový hattrick.
Pište začátek svého příjmení zásadně s malým písmenem!

Podobnost s osobnostmi

24. března 2017 v 14:43 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Často se trápím pochybnostmi. O sobě. Jestli nejsem moc divná.
A pak mi udělá radost článek. Článek o misofonii. Je tak milé vědět, že jsem vlastně nemocná. Že okolí nesnášenlivé k mojí nesnášenlivosti mě má za blázna neprávem. Alergikům bez řečí odstraňujeme nevhodné peřinky a kytičky, Respektujeme strach z výšek a nevhodné reakce na buráky. Ale pokud někomu vadí posmrkování, srkání, mlaskání a přicucování totálu, je považován za nespolečenského a netolerantního asociála. Ten milý článek uvádí řadu dalších zvuků, které vyvolávají idiosynkrazii. Do včerejška jsem netušila co to je, ani že to je. Teď jsem sečtělejší. Vím,že se tak nazývá přecitlivělá reakce na vjemy a situace. V akustickém případě ji vyvolává tikot hodin ( moje musí být němé), štěkání ( v bezprostředním doštěku mám sedmnáct! psů), chroupání ( reklamy na chipsy jsou zvěrstvo) a jiné a jiné. Některé z těch jiných mě dokonce ani nevadí. Pravda, moc jich není.
Je radost vědět,že existují lidé, kteří nesnášejí zvuky, které mě neiritují. Je radost vědět, že jsme podobní i takovým osobnostem jako byli třeba král Václav I. a Churchill. Patřili mezi misofoniky. A neposlední radost spočívá i v tom, že je nás mnoho.
Ale nejskvělejší by bylo, kdyby se mnou v MHD jezdili pouze oni.

Hrdinové dnešní doby

23. března 2017 v 12:46 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Téma blogu pro tento týden mě úplně uchvátilo. Protože já mám v této problematice jasno už dávno.
Modelka a hokejista.
To jsou ty celebrity, které určují životní styl. To je ten ideální pár. To jsou ty osoby, které fascinují média.
Někdy se vyskytují variace i s horšími zpěváky a tu tam s nějakou tou miss, fotbalistou, moderátorem nebo seriálovým hercem.
Nicméně. Základní etalon je neochvějný.
Ale proč tomu tak je, to nevím. Já pouze hlásám pravdu. Nechť ji zdůvodní věda. Učenci u nás tedy rozhodně za hrdiny považováni nejsou. Tak ať se aspoň jednou zviditelní nějakým smysluplným způsobem.

Colombárium

22. března 2017 v 17:42 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Už to tak je, že, pokud mohu, pustím si k obědu televizi. Brodím se nabídkou a narazím na Colomba. Většinou už končí. Ale poslední reklamy, tak ty bych ještě stihla. Nechci je. Popojedu na jiný kanál a také tam je Colombo. Jiný. Jsem rozpolcena. Chvíli se dívám a vracím se zpátky. Do konce filmu zbývá tak deset minut. Pak se pokorně vracím ke Colombovi číslo dvě. Stíhám pětiminutovku před závěrečnýmí titulky. Možná, kdybych se brodila dál, tak narazím na další díly v rúzných stádiích života. Ale to už nemívám čas.
Nestěžuji si na časté reprízy tohoto seriálu. Pro mě ho mohou klidně vysílat denně a kolem dokola. Pokud možno v hlavním vysílacím čase. Je silně pravděpodobné, že se časem dočkám. Teď chci ale upozornit na závažný problém. Jednotlivé díly se překrývají. Co kdybych se chtěla koukat na Colomba číslo jedna, i na Colomba číslo dva, a zadaří-li se, i na další čísla? Nedá se to zkompletovat.
Proto vyzývám managery jednotlivých stanic. "Uspořádejte logistický summit. A udělejte mi hezké colombárium"

Inspirace

21. března 2017 v 19:16 | Věra K. |  Drsné básně
Včera mi počítač vyčetl vyčerpané body, či co, a nepustil mě na internet. Dnes nejspíš dospěl k jinému názoru. Měl by se omluvit za to drobné trauma, které mi způsobil. Představa, jak někam jdu pro vysvětlení, jak se snažím v mobilu spojit s živým člověkem a ono to nejde, protože mi neustále nějaký "robot" říká, co mám zmačknout, a pak, z vrozeného sadismu ještě najede na angličtinu, tak tahle představa mě rozrušila.
Ale budu velkorysá. Těch pár hodin, kdy jsem nemohla psát, mě vlastně obohatilo. Bohužel tím, že jsem si uvědomila svoji další deviaci. A ani nevím, jestli se nějak učeně jmenuje.
Pokud něco nemohu, přímo srším nápady. Když nemám barvy, vidím náměty na obrazy všude. Když nejsem doma u svého rodného sporáku, tak bych mohla zapnit novými recepty celou kuchařskou knihu. Pokud nemám přízi, zoufám si nepotlačitelnou touhou po háčkování. Ale jakmile patřičné propriety mám, tak to puzení není už zas až tak moc silné. Vlastně se mnohdy dočista vytratí.
No a včera mi v hlavě vybuchovaly nápady na blog. Byl to intelektuální ohňostroj. Tedy v té době internetového vakua. Jakmile se vyplnilo, petardy vyhasly bez jakékoli paměťové stopy.
Tak jaké je pro mně v psychiatrii názvosloví?
A pokud se to nedá léčit, tak bych měla zvláštní prosbu. Rozšířit úchylku o jídlo. Prostě, že když ho budu mít hodně, tak mě to nebude vůbec,ale vůbec zajímat.

Jarní

20. března 2017 v 8:16 | Věra K. |  Drsné básně
Dáme si na hlavy
slamáčky děravý.
Lenonky brejličky,
za ouška kytičky.

Našijem na trička
tři čtyři srdíčka,
na vesty džínový
korálky vínový.

Sukýnku kratičkou,
ponožku s mašličkou
Taštičku z provázků.
Jaro. Čas pro lásku.
Čas pro lásku.

Čudlík

19. března 2017 v 16:29 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Měla jsem ho docela ráda. Takový herec-skoro fešák. Pak poskytl jednomu časopisu rozhovor. A už to bylo tady. "Pokud se někomu nelíbí, jak mluvím, ať si přepne kanál".
Zařadil se do zástupu nadřazených intelektuálů, kteří radí dementům, cože to mají dělat, když nejsou spokojeni s pořadem. Blahosklonně jim objasní existenci ovladače a funkci jeho čudlíků. "Když se mi něco nelíbí, tak to přepnu nebo vypnu." Tváří se přitom dílem jako misionáři, dílem jako kandidáti na Nobelovu cenu za objev století.
Pokud není divák spokojen, mohla by se nad tím druhá strana alespoň zamyslet. Možné je ale, že se už dávno autoři a herci zamysleli. Došli k názoru, že osoby před televizní obrazovkou jsou slaboduché. Že si pustí operu ( no pravda, hloupý příklad, tu si mohou pustit tak třikrát ročně ) a přitom nemají rádi klasiku. Že si vyberou romantický film a přitom mají rádi akční záležitosti. Že si vyberou horor po návratu z nervového sanatoria. Ale třeba si žánr diváci zvolili promyšleně. Třeba je jenom zaskočila mizerná kvalita.
Nicméně, tohle je stejně čistě akademická debata. Já, když přepnu na jiný program, tak je tam reklama. A na tom dalším také. Projedu celé kanálové portfolio. Z devadesáti procent zelený skřet s hlasem Hurvínka, ze čtyř sport a posledních šest není pro mě.
Čudlík k vypnutí použiju i bez nápovědy.
Tak jsem chytrá.

Chytré věci

18. března 2017 v 15:47 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Žehlila jsem. A při této činnosti se vždycky dívám na televizi.
Začaly reklamy. Ty jsem chtěla přepnout. Rychle. A shodila jsem žehličku. Byla hodná. Posmrtně odhalila všechny své drátěné vnitřnosti, ale pojistky nechala žít.
Nepřepnutý kanál mě zatím infornoval o funkčním prádle a chytré síti.
No. Já jsem nefunkční blb.

Maniodepresivní stavy

17. března 2017 v 17:36 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak ty mě dnes potkaly několkrát. Je to dost výjimka Normálně jsem v čisté depresi dvacetčtyři hodin.
Zajímalo by mě, jestli střídání prudké radosti s nějakou tou děsivou vizí má něco do sebe. Jestli to prospívá zdraví. Zpotíila jsem se totiž několikrát hrůzou tak, že by na to ani finská sauna nestačila. Možná to ale bez březových větví a ledové vody nemá ten efekt.
Nejdřív jsem hledala peněženku. Vyděsila jsem se jen tak přiměřeně. Vlastně se mi hned ulevilo při vzpomínce na fakt, jak jsem včera skoro všechno utratila. Nicméně. Bylo to v metru. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně přišla i o tramvajenku, která bydlí vedle stokorun. Tedy, když tam jsou. Udělalo se mi špatně podruhé a významněji. Pak jsem peněženku našla.
A to byla radost!
Málokdo se tvářil v MHD tak spokojeně a šťastně.
Optimismus mi vydržel do prvního přestupu. Dost jsem pospíchala. Vidět vzdalující se spoj, spoj, který je pověstný dvacetiminutovým intervalem, spoj, který se nedá vysuplovat, tak to mě rozrušilo.. Další parní lázeň. A pak se stal zázrak a ten autobus přijel. Tedy další. Ale hned. A zase to byla radost!
Doma jsem si pročítala svou oblíbenou literaturu. Letáky supermarketů a jejich slevy pro tento týden. Najednou se mi udělalo zle. Dvacátého března jsou Velikonoce! V pondělí. Vyletěla jsem od kafe a pohody zpět do ruchu nákupního centra. Trafiku před ním zrušili a tu druhou v něm také. Doufala jsem v papírnictví. "Vedete, prosím vás, známky?", ptala jsem se zoufale. Protože představa, že moje máma nedostane velikonoční pohled je neúnosná. Tedy pro mě. Její nářky bych nevydýchala. Je jedno, že se o svátcích na Lhotku dovleču. Pohled s rozverným králíčkem tam musí jít svou vlastní poštovní stezičkou. Jinak to není ono. Známky neměli. Budu se muset pro ně vydat někam do světa. Gratulace pochopitelně nepříjde včas, ale vždycky můžu předstírat neschopnost české pošty. Stejně ji nemám ráda. A tohle jsem všechno vychrlila na tu nevinnou prodavačku. A ona mi řekla, že Velikonoce jsou až skoro ze měsíc. Dokonce to zkonzultovala s kalendářem.
Už dlouho mi nikdo tak velikou radost neudělal.
Doma jsem se znovu koukla do toho letáku, cože to tam píšou za blbosti. No a ta informace už tam nebyla.
Ale takovéhle věci se mi stávají běžně. To jsou ty černé díry. A nebo?
Ta peněženka, autobus, datum....nepotřebuji já vlastně brýle?
No. Tak z toho mám pěknou depresi. Čili, vracím se do svého "stavového" normálu.
Vlastně to byl dneska hezký den.

Den, kdy zmizelo slunce

16. března 2017 v 12:03 | Věra K. |  Drsné básně
"Tvoje slunce zmizelo",
jako básník řekl.
jenom málo scházelo,
aby se dost lekl
člověk, co ho oslovil
ten poeta smutný
a kapesník vylovil
na svůj brekot nutný.

Jistě by si představil,
že ten kotouč jasný
najednou se unavil
a svět, kdysi krásný,
teď podlehne záhubě.
To jsou hloupé fóry.
Snad dostane po hubě
za své metafory.

Nemám ráda básníky,
krasoduchy, kteří
v ostrovtip svůj veliký
neochvějně věří.
Tenhle chudák jenom chtěl
říct to, co vím sama,
že mi manžel odešel
někam za holkama.

Moje slunce zmizelo?
Lampička mi stačí.
Je mi nějak veselo.
To proto, že radši
realitu v okolí
ovládat chci sama
a proto mě nebolí -
- asi nejsem dáma-,
že mé slunce vypadlo.

Plálo si jak chtělo,
tak, jak ho to napadlo.
Na mě nemyslelo.
Lampička je kamarád,
nemá svit, co pálí.
Žádné hvězdy nechci znát,
Ty se jenom chválí.

Političtí rivalové v televizi

15. března 2017 v 18:22 | Věra K. |  Drsné básně
Všechnn špínu na něj poví.
Krade, lže a, možná, kdo ví?
vlastizrádce bude slizký.
A IQ má pěkně nízký.

Napadený hledá slova.
"Tahle nula se chce znova
ztrapnit, zesměšnit a shodit?
To se múže pouze hodit".

Potom dlouze vysvětluje,
jaká že to pravda tu je.
Kdo je debil, kdo je borec,
žalování nemá konec.

Testosteron z něho kape,
když po soupeřovi šlape.
Ten se ale také nedá,
vyschlou paži k nebi zvedá.

Přísahá a zaklíná se,
že je světec, ale zase
temné síly chtěj ho zničit.
Už chce další krřivdy líčit-

když klapka poslední padne.
Zloba z obou náhle spadne.
Přátelsky se domlouvají,
v kterých zprávách že je dají.

Družně zajdou do bufáče,
každý smíchy skoro pláče,
jak dobré vzbudili zdání
mezistranického klání.


,

Psí exkrementy a jiné

14. března 2017 v 15:06 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Během procházky jsme objevili hospůdku s točenou malinovkou. Dostala mě do retro nálady. A ta patrně přitahovala další výjmečné zážitky.
To, že kolem projela nefalšovaná šestsettrojka mě mile rozrušilo.
To, že z otevřeného okna zazněly "Tři modré balónky", bylo osvěžující.
Ale když jsem uviděla bílý psí exkrement, tak to už na mě vážně dýchlo dětství. Vzpomínám si, jak jsem tou barvou byla šokovaná. Vysvětlili mi, že že psi chroustají kosti.
Bílé hromádky měly svoje výhody. Byly dost nepřehlédnutelné a časem se rozpadly na popelu podobný prášek. Ani nevím, kdy přítel člověka změnil stravu. Přece jenom - jejich výkaly zas až tak moc posedlá nejsem. Dnes jsem si ale uvědomila, že toto jsem tedy už dlouho a dlouho neviděla. Který stoletý pes samoživitel má tohle na svědomí?
Pokud se dneska stane, že uvidím i vrabce, tak začnu věřit na cestování časem.
Neuviděla jsem. Nevěřím.

Quo vadis

13. března 2017 v 14:14 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Spíše, než "kam kráčíš", bych se často chtěla zeptat "kam jedete?"
Nechápu totiž ty davy lidí produktivního věku v MHD v době, kdy mají být v práci. Nevypadají na to, že relaxují po noční směně. Asi mají také jarní prázdniny a mámu na Lhotce a tak máme společnou cestu.
A kam jedou ty stovky automobilů kolem desáté hodiny, tak to už nechápu vůbec. Nedivím se autům firemním a jsem v obraze u důchodců. Ale to je menšina a ten zbytek je mi záhadou.
A potom také nerozumím kolonám. Půl hodiny se jede krokem a najednou je silnice volná. Nebyla žádná odbočka, zúžení silnice, bouračka nebo traktor-retardér.
Prostě se auta zčistajasna rozplynou a já bych se na to chtěla hezky latinsky zeptat. ale neumím to. Tak alespoň napůl.
"Quo jste zmizely?"

Hnusná detektivka

12. března 2017 v 17:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Moc jsem se na ni těšila. Ale něco tak morbidního jsem už dlouho neviděla. Pokud autor čerpal ze skutečných událostí, dal by se hororový děj přijmout. Pokud ne, je divný.
A zase jsem silně pocítila absenci televizních hlasatelů. Divák si připadal tak trochu hýčkaný a vážený, když ho kultivovaným hlasem někdo mile oslovil, přivítal a uvedl do děje, popřípadě zmínil autory a herce, dobu vzniku, význam a tak dále.Třeba by mi i v tomto případě ty ohavnosti vysvětlil.
Vím, že se mohu podívat na internet nebo si přečíst ve výjmečných případech uvedené poznámky v programu. Ale nechce se mi dělat vědeckou přípravu před televizní siestou. A přitom lidé jsou!
U každé reportáže vříská rozhorlený reportér, a že jich musí být, aby stihli přijet ke každé bouračce, uzavírce , kouřícímu komínu nebo přepadní večerky. Dnes dokonce vyslýchali moji tetu a chtěli znát její názor na pánskou módu. Někdy mám pocit, že zpravodajové jsou rozestavěni po vlastech českých ve stometrových rozestupech, ve vlastech nečeských pak v kilometrových.
Ale televizní hlasatelé, víceméně najednou na všech kanálech, prošli mediální eutanázií. Já vím. Ubírali prostor pro reklamní bloky.
Jediného televizního hlasatele je možné spatřit pouze při repríze střediskové vesničky, kde "nastavují zrcadlo".
Asi si nemám na co stěžovat. Hlasatele díky tomuto filmu vidím dost často.

Jak jsem utěšovala

11. března 2017 v 15:32 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Maruška jela doučovat angličtinu. Já jsem hlídala a utěšovala batole. Osvědčila jsem se a stouplo mi sebevědomí. Byl to pouze dočasný stav.
Dcera se z výuky z vrátila značně rozrušená. Každý má právo na to, nechat se občas vykolejit prkotinou. Tentokrát se jednalo o dvě jízdenky. Maruška si je dala do zadní kapsy u kalhot a od té doby nebyly. Pátrala v kabelce, listovala v učebnicích a stolku, na kterém předtím ležely, takřka provedla pitvu. Stařecká moudra na téma " stejně bys je neměla, protože bys je projezdila", ji nepotěšila.
Trápilo ji intelektuální selhání.
Snažila jsem se ji uklidnit smutnými příběhy ze svého života.
Jak jsem vybírala peníze za učebnice.
Ve škole byl "den otevřených dveří". Zájem o sadu knih projevil jen jeden rodič. Aktu koupě-prodej se účastnil i můj kolega matikář. Tedy. Nudil se asi o dva metry dál. Zkonzultovala jsem s ním částku, kterou jsem vracela. Pro jistotu. Bezprostředně poté jsem peníze odnesla o patro níž, do sekretariátu. Chybělo padesát korun.
Jak jsem při každém fotografování třídy doplácela minimálně stovku, i když mi všichni v pořádku zaplatili.
Jak jsem si, a to je můj "majstrštyk", uložila takzvaný třináctý plat do knížky, a jak ho od té doby hledám. Vlastně už ne, protože ty tisícovky dávno neplatí.
Jedno pořekadlo upozorňuje na to, že za dobré skutky následuje přísný trest. Je to tak. Dcera mi vyčetla, že mám kolem sebe černou díru. A že jsem nebezpečná pro své okolí. Ale účelu bylo dosaženo. Viník se našel.
Byl zase klid. Protože, jak praví další pořekadlo, cizí neštěstí vždycky potěší.