Duben 2017

Smrduté příběhy

30. dubna 2017 v 15:26 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Udělala jsem karbanátky. Protože jsem při jejich tvorbě v rodině za mistra, a protože jsem měla sjednanou návštěvu u Drahy, vezla jsem jich pár jako cenný dar. Krásně voněly. Zabalila jsem je do alobalu. Dala do mikroteňáku a do igelitky. A jela s nimi MHD.
Tramvaj byla ještě v pohodě. Přijela poloprázdná a se svým nákladem jsem mohla sedět sama uprostřed prostoru dva metry krát šest. To bylo dobře. Karbanátkové aroma se začalo přes ochranné vrstvy klubat na svět.
V metru mi už byly stydno. To nevypadalo, že vezu oběd. To vypadalo, že jsem se týden nemyla. Co jen dokáže vyjádřit lidský pohled. Že jsem špinavá cuchta a patrně i nadmutá. Odtahovali se ode mne. Můj původní a permanentní problém - někdo si vedle mě přisedne a bude divný- se vyřešil. Nikdo to nerisknul.
Alespoň jsem měla příležitost rozpomenout se na svoji dávnější smrdutou aféru. Ta se konala v červnu a za tepla. Teta Slávka nám poslala králíka a ten se zdržel na cestě. Přeposlali ho na nějakou důležitější poštu, protože jsme nebyli doma a lísteček o balíku nám unikl. Trochu jsem tušila, že když je odesílatelem teta, tak to asi nebudou diamanty, ale hlodavec. Proto jsem zavtipkovala, abych urychlila pátrání po zásilce. "Asi to bude smrdět" Do té doby bezradný úředník ihned hledané nalezl. Netroufla jsem si tu věc bez otevření vyhodit. Cesta autobusem byla strašlivá. Kolem mě se šířily smrduté vlny. Na každé zastávce nastupující lid nevěřícne nasál a hledal pachatele. Pouze jeden pes byl okouzlen a mermomocí mi chtěl dělat společnost.
Doma jsem zjistila, že uvnitř je opravdu králík. Leskl se zeleno šedou kovovou barvou. Do celé kuchyně, kde jsem provedla orientační balíkovou pitvu, se zakously smrduté molekuly. Sžily se s domácností, migrovaly do dalších prostor a nechtěly je opustit. Dopis, který byl přibalený, a který jsem hned nevyhodila, protože Slávka je manželova teta, se změnil v zapáchající reaktor. I když byl schovám do několika fólií, vysílal hnilobný puch. Hmota je prostě prostupná. Schraňovala jsem ho zbytečně. Manžel po příchodu z práce odmítl byť jen uvažovat o tom, že by se měl ke své korespondenci přiblížit.
A také jsem si vzpomněla, jak jsem ve veřejném dopravním prostředku zapáchala. Tedy opravdu já a ne zavazadlo. Vracela jsem se z lékařského zákroku. Bolestivě a draho mi byla odtraněno pár mateřských znamínek. Zápach spáleniny z mého lokálně seškvařeného těla se probojoval přes náplasti. A u spolucestujících to evokovalo představy o upálení mistra Jana Husa. Zaslechla jsem, jak skupinka dorostenců řešila problém divného smradu na zadní plošině. a jak podotýkají, že tohle cítili asi i diváci v Kostnici. Potěšilo mne to. Učím dějepis. Jsem ráda, když mládež ví alespoň něco. Byla jsem proto ráda i za to, ze jsem mohla sloužit coby názorná čichová pomůcka.

Kafe

29. dubna 2017 v 16:17 | Věra K. |  Drsné básně
Lidé mají různé cíle.
Já se těším na ty chvíle,
kdy mám pro tento den padla.
Práci, domácnost jsem zvládla.
Štěstí tvoří drobné věci,
žádné pokyny a kecy
teď pár hodin nezaslechnu.
Kávy aroma si vdechnu,
za okamžik bude změna,
místo stresu hnědá pěna,
Teplo, ticho, kniha, křeslo
endorfiny do mě vneslo.
Než stačily zakořenit
začalo se všechno měnit.
Manželova vlídná slova
"No ne, tak ty už jsi doma?"
úvodem jsou pro zjištění,
že mám myslet na cvičení,
Setaví mi dnešní lekci
a je jedno, že ji nechci.
K rotopedu mám pár kroků
pak si oběhnou pár bloků,
moji lenost těžko chápe.
"Ještě mi udělej kafe!"

Problém ekologicko-etický

28. dubna 2017 v 11:44 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Pokud jde manžel na nákup, to znamená, že si pořizuje svou tunu jablek, nebere si s sebou tašku. To je pod jeho úroveň. Zásadně nepoužívá použité. Zaplatí si u pokladny za čerstvou. Kárám ho a vedu ekologické řeči o plastech. Poukazuji na to, že trendy je i zákaz dávat reklamní tašky zdarma. Většinou reaguje poukazem na to, že on už tu zdevastovanou planetu nespasí a ať jdu raději říct sousedům přezdívaným "Hrobníci", že jim zase smrdí komín. A že je horší kamionová doprava a bla, bla bla.
Ale posledně mě intelektuálně dostal. Na těch taškách je totiž napsáno, že se jejich zakoupením zákazník podílí na vytvoření jakéhosi nadačního fondu. A mám to. Co je důležitější?
Jenom doufám, že nebudou v rámci vyřešení tohoto ekologicko-etického problému u pokladem nabízet pouze látkové tašky za padesát korun. To bych kvůli svému skrblictví ty tuny jablek musela tahat sama.

Praporky a pásky

27. dubna 2017 v 20:19 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tedy. Nešlápla jsem do toho. Mé zbytky zraku tu hromadu na chodníku zaregistrovaly. Pokud se někomu ekluje po svém psovi uklízet. měl by mít aspoň praporeček, který by doprostřed exkrementu zabodl. Protože, když jsem šla nazpátek, už bylo rozšlápnuto. Nějaký zamyšlený, neopatrný či slepý chodec z malé pyramidy vytvořil širší zbořeniště s výkalovými stopami směrem do Vršovic. Ted už by to praporek nespravil. Teď by to chtělo takovou tu pásku, která ohraničuje zakázané či nebezpečné území. Nejlépe v oranžovo-černé barvě. Tahle kombinace mi vždycky připadala dost odstrašující sama o sobě.
Myslím, že moje idea má něco do sebe. A dokonce má i protidiskriminační prvky. Za poplatky na psy, předpokládám, magistrát pořizuje sáčky na výkaly a ty dojemné nápisy "prosím, ukliď po mně". Majitelé nesběrači tak vlastně přicházejí o část produktů, které si předplatili. Pokud by u odpadkových košů byly i praporky a pásky, mohli by se podílet na pomůckách, které magistrát pejskařům dopřává.
Určitě by k diskuzi byla ještě řada aspektů. Ale už nemám čas. Musím umýt manželovi boty.
To totiž on byl ten pyramidální........destruktor.

Život v bublině

26. dubna 2017 v 14:46 | Věra K. |  Drsné básně
Ptala jsem se nevině,
proč žije v té bublině.
Odpovědět nemohl,
pusinku si namohl
než žvýkačku zpracoval.
když bublinu budoval.
Bublinu velkou jak míč
vyfoukl. No už je pryč.
Jakmile se nadmula,
s burácením puknula.
Její zbytky gumové
jako věrní druhové
objaly ho po těle.
Ještě, že má přítele,
co mu nyní pomúže,
sám se obrat nemůže.
Jsou bubliny jinačí
kamarády vytlačí
a jen těžko praskají.
Přesto raděj potají
jeden závazek si dám.
Nikdy žádnou bubble gum!

WC bedeker

25. dubna 2017 v 15:44 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jeník je potulný sportovec. Eva ho na různé závody doprovází. Jeník je také mapový expert a kdyby ho vyhodili z akademie, mohl by si polepšit jako navigátor.
Jezdit s nimi do dáli je radost. Vědí totiž všechno o benzínových stanicích. Kde je lepší kafe a kde kakao, kde se dá dobře vyvenčit pes, kde jaké vládnou stravovací možnosti a kde se musí klíč od záchodu vyzvednout, protože místní personál nedůvěřuje zákazníkům.
A co je nejdůležitější. Znají všechny toaletní fígle benzinek. Já si myslím, že v rámci EU by měly být unifikované zásobníky na papír a na na mýdlo i způsob rozsvícení a zamykání. Abych si neustále nepřipadala jako nevědomý a slaboduchý prosťáček. A jako úplný idiot v případě vodovodu. Někde je páka, jinde se pasivně položí ruce pod kohoutek, někde prý i nad a chvilku se čeká. Má poslední zkušenost byla o bouchnutí do baterie. Ostatní jsem raději zapomněla.
Automobilistům by se cestovalo klidněji, kdyby Eva napsala průvodce po českých WC na benzínkách, pochopitelně včetně návodu k použití techniky v jednotlivých subjektech. Jeník by doplnil mapu. Nevidím lepší adepty. Tiráci najezdí víc, ale to jsou jen ty nudné dálniční trasy. Nemají tak pestré zkušenosti ze všech možných okresních silnic a silniček .
To Eva s Jeníkem jsou pro toto přelomové dílo optimální. A Jeník by zvládl vytvořit i aplikaci do mobilu.
Ale neudělají to. Protože je to ani nenapadne. Nečtou totiž můj blog.

Elinčin palác

24. dubna 2017 v 20:37 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Účastnila jsem se orientačního běhu. Účastnila jsem se ho, pochopitelně, pouze jako tupý pozorovatel. Všechny obdivuji. Jak se v dešti ( sobota) a ve sněhu (neděle) a ve dvou stupních nad nulou ( celý víkend) dokáží svléknout do, možná termo, ale určitě tenoučkých dresíčků a zhruba dvě hodiny v nich čelit přírodě. Jak dokáží pochopit buzolu a čipy a kontroly a ještě při tom všem i běžet. A že se jim to navíc ještě líbí.
Je to vlastně taková sekta lidí, kteří vyhledávají způsob, jak strávit volno tím nejnepohodlnějším způsobem. Navzájem se znají z různých běhů, tykají si a psy ostatních ůčastníků oslovují správným jménem. Když vidí za otevřenými dvířky od auta holý zadek, tak nevolají mravnostní policii. Vědí, že to jen doběhlý závodník ze sebe strhl svůj zkrvavený dres a převléká se do civilu.
Mají vymakanou výbavu. Bohatci si pořídí karavan, střední třída dopřeje svému doprovodu kampingové židličky. Doprovod zase ví, že si má vzít bundu s kapucí a že nemá nutit závodníkovi před startem, obloženou bagetu. Protože odmítne, a vezme si pouze banán a to ještě jen ve vědecky stanovený čas před velikým třeskem. A všichni vědí, že brát si s sebou čaj je blbost, protože ho dostanou u cíle. A že na této akci ho vaří Kahí a že to je proslulá kulinářská záležitost.
Možná, že existují i běhy, kdy není zima a vlhko. Tenhle to ale určitě nebyl. Ještě, že mám kamarádku. Měla jsem ji ráda už dřív, ale nikdy mi nepřipadala tak významná a důležitá a úctyhodná a už nemám slov. Patřila mezi vrcholový management běhu a ve stanu !!! vydávala čipy a vedla agendu. Znovu to upřesním. Pršelo. Les. Bláto. A Elinka je moje kamarádka a já za ní mohu do míst, kde nepotřebuji deštník a kam nefouká. Elinčin dočasný příbytek mi připadal jako palác. To pohodlí, ten přepych stolku a židle, to centrální umístění a dokonce elektrická dečka. Audiece u královny Alžběty by mě možná rozrušila více, ale tahle byla určitě příjemnější. A navíc jsem dostala karamelu. A také dojem, že jsem důležitá i já, že na mne padá odlesk Elenčiných pravomocí a schopností, a že mi lid před celtovými branami nutně musí závidět. Tak elitní jsem se cítila naposledy na bramborové brigádě. Tam mi místní zemědělec dovolil,abych se schovala před lijákem do kabiny traktoru.
Ale pak jsem vyhodnotila svůj megalomanský záchvěv objektivně.
Předceltový lid mě nevnímal. Předceltový lid byl šťasten, že může v tenkých oblečcích poskakovat a pobíhat v zimě a v dešti a těšit se na to, až si bude trhat plíce v úseku "start-cíl"

Volte mě!

23. dubna 2017 v 18:51 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Když jsem opuštěla své první zaměstnání, polepšila jsem si. O třetinu vyšší plat, volné čtvrtky, stravenky. Netrvalo dlouho a volné dny byly zrušeny, plat ustrnul a časem byl nižší než u mých bývalých kolegů. Na stravenky jsme si začali připlácet tak, aby nám zaměstnavatel mohl dávat na den pět korun. Mimo pracovní dobu bylo vyčlěněno úterní odpoledne pro pravidelné a zbytečné schůze.
Šla jsem jinam. Úžasné vedení, vyšší příjem, odměny, osobní ohodnocení, volná pracovní doba. Po několika měsících odměny zemřely, došlo na snižování úvazků a aby se nám snadněji dodržovala pracovní doba, tak jsme dostali čipy. A osobně nás hodnotí na sto korun.
A tak chci jít zase jinam. Ale teď s větším rozmyslem. Už vím, že moje přítomnost nějak inspiruje zaměstnavatele k úsporným opatřením a ke zpřísňování pracovních podmínek.
A proto oslovuji národ.
"Volte mě!"
Volte mě do Evropského parlamentu, do naší rodné poslanecké sněmovny, chtějtě mě na nejvyšších postech mamutích firem.
Zkrátka všude tam, kde se zatím nezdařilo snížit platy a zvýšit výkon.
Moje blahodárné fluidum všechno vyřeší.

Shromaždiště

22. dubna 2017 v 6:45 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Tak tady mají hnízdo!", zaradovala jsem se při otevření méně frekventované kabelky.
Schoulené stádo zapalovačů se tvářilo naprosto nevinně.
Jindy zase v takřka nepoužívané zásuvce spokojeně odpočívají všechny mé notýsky s čísly, adresami a daty narozenin a svátků. Mám jich hodně a jsou skoro totožné, protože je nikdy nemohu nalézt.. V nouzi pak volám své systematické a pořádné známé a zakládám nový sešitek, který už přece nikdy nezaložím.
A propisovačky! Ty jsou jak tažní ptáci. Seberou se a hromadně přesunou do pro mně cizích krajin. A pokud některou prúběžně najdu, tak to jen proto, že nedoletěla, neboť je vypsaná.Někdy je při úklidu zahlédnu. Bývají spořádaně seřazené v nějaké příhodné krabičce.Ta se, když ji pustím z dohledu, zase ihned ztratí.
Proč cpu zapalovače do kabelky, notýsky do šuplíku a tužky do krabičky? Proč nejsou ty předměty volně rozptýlené po celém bytě? Proč jsem v jednom okamžiku hrdou majitelkou deseti pilníků na nehty, pěti pinzet a tří balení tužkových baterií a v příštím se musím vyprovit do terénu a koupit je? Opravdu sonabulně chodím a cpu ty věci do tajných skrýší?
Já si myslím, že to je evoluce. Z anorganické hmoty organická, primitivní formy myšlení, pohybu a škodolibosti.
A nejvyšší stupně vývoje dosáhly peníze. Jejich letovisko se mi ještě objevit nepodařilo.

Hloupí lidé

21. dubna 2017 v 16:15 | Věra K. |  Drsné básně
Hloupí lidé neřeší,
hloupí lidé vědí.
Pochybami nehřeší,
znají odpovědi.

Dobré je, že nemají
o svou chytrost starost,
o to méně strádají.
Prostě. Mám z nich radost.

Hloupé lidi uznávám,
ale jen ty hodné
to, čeho se obávám
je hlupák-blb. Hodně.

Centrum

20. dubna 2017 v 19:44 | Věra K. |  Drsné básně
Stojí, stojí stavení
v pavučině cest.
Na střeše má znamení
nemůžeš se splést.
Coop, Lidl, Jednota,
Albert, Kaufland, Spar,
nejsem žádná žebrota,
směle vejdu dál.
Housky, mléko, paštiku,
stovka postačí,
netoužím po přepychu,
já jsem jinačí.
Snad ještě jen saponát,
něco s programem,
jo a dárek musím dát
mámě. Seznamem
dávno už se něřídím
zas se budu dřít
prášek v akci uvidím
a musím ho mít.
Mouka, cukr, vajíčka,
olej, droždí, sůl,
a hořčice sklenička-
no, nejsem já vůl?
Čtyři tašky, brambory
jen tak v ruce mám
jsou to těžké potvory
k domovu se dám.
Jako soumar nákladní
vleču břímě v dál
chci mít klouby náhradní
auto opodál.
Svět by se mi hezčí zdál-
já vím, že chci dost-
kdyby mi tak někdo dal
něco na blbost.

Zákon zachování hmoty

19. dubna 2017 v 12:34 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Připravila jsem si suroviny na těsto. A když došlo na jejich splácávání, tak na stole chybělo vejce. Z lednice jsem ho brala, ale jistota je jistota. Šla jsem se proto podívat. Nic. A splést jsem se nemohla. Bylo totiž poslední z obřího plata. Plato jsem vyhodila a dotyčné vyjce dala do dveřní přihrádky. Dva dny mě tam znervózňovalo, protože se kutálelo sem a tam. Proběhla kontrola celé kuchyně a exhumace odpadků. Nic.
Dopady nadpřirozených sil mě nutí jít do obchodu pro vejce. Poslouchám je a beru si bundu. Zjišťuji, že na věšáku přibyl další deštník. To má svoji logiku.
Manžel šel včera s panem Podskalským na pivo. Do centra. Pokud by pršelo, nikam by se nevydal a pijatiku odvolal. Pokud neprší, tak si přece nebude brát paraple, neboť není blázen. A když začne slejvák cestou, tak si deštník koupí. Letos se tak stalo už několikrát.
Zmizelo vejce, objevil se deštník. Asi to je specifický projev zákona zachování hmoty naší domácnosti.

Budu jako Iva

18. dubna 2017 v 17:00 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Když Iva vypráví o tom, jak uklízí skříně, tak se zalyká štěstím nad tím, co všechno vyhodila. Rozhodla jsem se, že půjdu v jejích stopách. Možná, že nebudu tak rozradostněná, ale snad se také dokážu nějakých krámů zbavit. Stejně nosím jen vrchní vrstvy a ten spodek představuje archeologické sedimenty.
Vzala jsem si štafle a začala systematicky vyhazovat na podlahu svou garderobu. Proberu i podstropní úložiště svého vestavěného monstra.
Pak jsem začala ten obří krtinec probírat.
Modré vyšívané tričko sice nenosím, protože je krátké, ale dovezl mi ho Jeník až z Peru. Do kalhot zhubnu. Zelený svetr jsem ještě nikdy na sobě neměla. Je tlustý ale zato má krátké rukávy a nedá se zapnout, ale určitě si na něj v příhodném počasí vzpomenu. Tohle časem zašiju a tohle odvezu na chatu, použiju a už nebudu prát a pak vezmu na hadry. Z obří košile udělám polštář. A tuhle bundičku rozstříhám a budu vytvářet kožené ozdoby. No a kožichu se zbavit, tak to by byla rozmařilost. Třeba mi jednou nebude vadit, že se zapíná pomocí dlouhých volných smyček a proto mi fouká na břicho a všechno ostatní. A šály a šátky tolik místa nezaberou. Ostatně, ty pletené jsou po vypárání potenciální přadena. A tohle si vezmu, až si budu barvit vlasy.
Vyhodila jsem osm párů ponožek a dvě podprsenky. A nevylučuji, že je ještě půjdu vylovit z popelnice, protože mně napadne nějaký vhodný způsob, jak je využít.
Zkusím být jako Iva zase příště.

Zkratky

17. dubna 2017 v 10:09 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Šla jsem na hřbitov. Řekla jsem si že bych to mohla střihnout dolní brankou, abych tu meganekropoli nemusela obcházet. Udržovala jsem správný směr. Udržovala jsem ho dlouho a zbytečně. Najednou tam byl neprůchozí areál urnových paneláků. Musela jsem se vrátit takřka na výchozí pozici a pak, podobná myši v labyrintu křižovat mezi hroby. Jako bych musela projít všechna stanoviště, než dojdu do cíle. Během tohoto orientačního běhu jsem přemýlela. Jestli mi vůbec kdy nějaká ta zkratka vyšla.
Vzpomínka číslo jedna. Výšlap do Černé. Proč se zdržovat cestou dlouhou tři kilometry, která vede doprava a tam se napojuje na silnici. Černá je vlevo. Raději to střihneme rovnou lesem a z něho na silnici vylezeme. Tak jsem to dceři vysvětlila. Ovšem. Šumavský les, to nejsou Průhonice. Plazily jsme se přes povalené stromy, zapadaly do bažim a drásaly se do kopců. Na silnici jsme vylezly po zdolání příkopu u konce s dechem. Do cílené lokality jsme došly. Ale jen na kraj, kde byla stanice autobusu. Ještěže tam byla trafika. Koupily jsme si nové Stopy hrůzy. Abychom tu námahu nějak zúročily. Stopy té naší hrůzy, v podobě puchýřů, dehydratace a vysílení nám vydržely určitě déle, než pokleslá literatura.
Vzpomínka druhá. Nebudu se vracet cestou z Hrdoňova po stejné trase. Přejdu přes sklizené pole a projdu malebným remízkem. Bude to kratší. Vzdušnou čarou jistě. Hroudy, zvlášť ty čerstvé, nejsou pro chůzi ten nejpohodlnější podklad. To jsem si uvědomila hned zkraje. Proč jsem pokračovala dál, to vysvětlit neumím. A ten remízek? Patrně hlavní seřadiště šumavských mravenců. Nikdy bych neřekla, že po hroudové anabázi si budu schopná tak bujaře poskakovat. Byli všude a byli nepříčetní.
A takových vzpomínek mám víc. Jsou si ale trapně podobné. Stejně tak jako následky mých pokusů zkrátit čas. Tedy ten pracovní. Nejběžnější model je - vezmu to všechno najednou, ať nemusím chodit dvakrát. Výsledek. Něco mi vypadne, rozbije se, vyleje, rozsype a nebo také rozprskne. Hezká je i ta varianta, ve které praskne taška, a je to na veřejném prostranství a daleko od domova, A nemám jinou. Hmotná škoda a práce navíc.
Jednoznačně zkratky nejsou pro mě. Tak proč si nedám pokoj?
Ale ještě, než jsem uviděla ten správný hrob, tak mi to došlo.
Udržuji se tím v kondici!

Teď mám slovo já

16. dubna 2017 v 16:38 | Věra K. |  Drsné básně
Nebudu už mlčet,
teď mám slovo já.
nechci doma trčet,
i když se to zdá.

Venku kamarádky
na mě volají,
že okamžik krátký
ještě počkají.

Argumenty snáším
on mě neruší!
Strohým bytem naším
vlídné ovzduší

že by zavanulo?
Neprotestuje.
Pak mi zatrnulo.
Že s ním něco je.

Z mé odvahy náhlé
zkolaboval snad?
To funění táhlé!
Náběh na záchvat?

Nemusím se děsit,
nemusím se bát.
Když chci něco řešit
prostě začne spát.

Správné bydliště

15. dubna 2017 v 17:28 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Po letech jsem potkala kamrádku z tanečních. Janu Žižkovou. Stala se z ní významná osoba. Stále bydlí na Žižkově a nechala si i své dívčí jméno. To z ohleduplnosti ke spoluobčaům. Aby jednou, až po ní budou chtít pojmenovat čtvrť, nemuseli lítat po ůřadech a měnit si adresu v dokladech. Už je to dopředu vyřešené.
Možná by nebylo od věci, kdyby i ostatní bydleli tam, kam podle svého jména nebo něčeho typického patří.
Kamarádku Kytkovou již léta přemlouvám, aby se přestěhovala do Zahradního Města. Kamarádka Sobotková by mohla opustit Prahu a poctít Sobotku. Proč by měla být jen Fráni Šrámka. Kamarád Kozel se bude určitě cítil nejlépe ve Velkých Popovicích. Pro moji mámu je vhodná Aš. Ta drobná gramatická nepřesnost se určitě vstřebá. Skutečnost, že každou druhou větu ke mně směřovanou uvbozuje slovy "Až budeš v mých letech, tak...." si o to přímo říká. Snad jí nebude vadit, že by se ve stejné lokalitě měl usadit i můj manžel. Má stejný slovník. Pravda, obohacený ještě další variantou. "Až budeš vydělávat tolik, co já, tak..." Měl by bydlet přímo na náměstí.
Uvažuji i o sobě. Nemohu se rozhodnout. Buďto Stará Boleslav nebo Lysá nad Labem.

A bylo to aspoň napsané

14. dubna 2017 v 20:20 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jeli jsme zkontrolovat chatu. Těšila jsem se na cestu. Že mě nebude nikdo úkolovat. V autě jsem pouze břemeno, které svou váhou zvyšuje spotřebu benzínu. Ničím jiným nemohu přispět.
Omyl. Stádo bilbordů mě vyzývá k činnosti. Mám koupit tohle a navštívit tamto. Chválabohu ještě není čas na nabídku,že mám volit toho či onoho. Na benzínce mi agresivní nápis na dveřích doporučuje, celkem zbytečně, abych natankovala. Na sloupu u čerpadla mě přikazují zaplatit naskenováním jakéhosi obrazce a přikazují nevystupovat při této činnosti z auta. A jako projev člověčenství mě žlutá cedule varuje "dodržuj pitný režim!"
Ať mi aspoň netykají!

Kdo má zájem o důchodce

13. dubna 2017 v 18:32 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Důchodců přibývá. Stávají se významnou množinou voličů. Vládci si to uvědomují a tu tam jim nějaký ten zákon nebo peníz přihrají. Jsem už taková nedůvěřivá povaha. Vidím za tím předvolební humanismus. Doopravdy je rádi nemají, protože zvyšováním věkové hranice pro odchod do penze je počet důchodců snižován.
To televize, tak to je jiná. Bezobsažně neplká, ale rovnou jedná. A už dlouho. Je zajímavé, že akčnější v podlézání důchodcům jsou kanály soukromé.
Představuji si to následovně. Managerské štáby jsou řízené geronty. Chtějí, aby alespoň jedna část naší reality vyhovovala pouze penzistům. Proto stařecká lobby prosadila následující opatření.
1. Posunutí hlavních pořadů na dvacet hodin třicet minut.
2. Programy, na které se dá opravdu dívat začínají před půlnocí. Pokud účastníci pracovního procesu nespí - jako Napoleon - pouze čtyři hodiny, odpadnou už při úvodních titulcích.
3. Příjemné seriály v dopoledne a po obědě. Ne ovšem moc brzy. To starci ještě vyspávají. A také by mohl kousek zhlédnout i ten, kdo chodí ještě do práce. A to odpoledne tak akorát mezi krátkým zažívacím šlofíkem a koncem pracovní doby většiny národa.
4. Neustálé opakování filmů a jiných pořadů pomáhá v boji proti sklerotickým změnám. A ti, kteří již mají tyto změny za sebou, uvítají, když bude Mareček ve střediskové vesničce, kde je na dovolené s Andělem, podávat pero třeba pětkrát za měsíc.
5. Hlavní hvězdy pořadů, zejména hudebních a zábavných, jsou už také v důchodu. Pocit, že probíhají zlatá šedesátá léta může být trochu matoucí. Senioři ale při pohledu na své akční vrstevníky získají důležitou sebedůvěru.
6. Požehnané a četné reklamní bloky umožňují inkontinentním divákům časté návštěvy taolet. Jsou dostatečně dlouhé na to, aby stíhali ti nejpomalejší, i na to, aby osoby s poruchou paměti nalezli záchod a trefili zpět do televizního křesla.
No. Není ta televize skvělá?

Doplňky

12. dubna 2017 v 18:45 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Když se chci na chatě dívat na televizi, musím si koupit konvertor.
Když chci v botách vydržet déle než hodinu, musím si koupit gelové vložky.
Když se chci dočkat neflekatých utěrek, musím si k pracímu prášku koupit i takové modré papírky.
To jen tak namátkou.
Aby věc fungovala, musíte si pořídit ještě něco. Většinou mě to dost vadí. Ale v některých případech by takovýto model "zboží + jeho satelit" nebyl od věci. Třeba u pivního rohlíku, Ty hroudy soli bych měla raději jako doplňkovou nabídku.

Sortimentní sezóny

11. dubna 2017 v 20:06 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak vida. Vrcholí mé rýžové období.
To jsem konstatovala po vybalení nákupu. Kdybych si aspoň vybírala ta menší balení. Ale to ne. Teď mi obří modré krabice přetékají z regálu. Doufám, že už si zítra v obchodé nebudu myslet, že mi tato potravina došla.
Co mi ale doma opravdu schází, to je cukr. Snad si to nevštípím do mozku tak vehementně, že ho budu zase kupovat několikrát po sobě. Dobře, že je trochu skladnější.
To když mám období pracích gelů nebo toaletního papíru, tak si ze sebe vážně zoufám.
Ale co. Budu se těšit na periodu prášků do pečiva a tužkových baterií.