Květen 2017

Věčná Eva

31. května 2017 v 16:24 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dvacátého dubna mi Eva poslala esemesku.
Začínala slovy "Jsem blbá" a pokračovala v tom smyslu, že popletla nějaký termín.
Od té doby nedostávám do mobilu jen jednu zprávu . Vždy jsou minimálně dvě.
Upozornění na to, že mám blbou kamarádku se operátorovi očividně zalíbilo. Posílá ho jako doprovodný balíček ke všem ostatním informacím. Možná usoudil, že mám sklerotické změny a daný fakt si musím neustále připomínat. Možná mi chce udělat radost počtem sms na displeji a zvýšit tak mé nízké sebevědomí. Svět o mě má zájem a dává mi to najevo četnými kontakty. Možná mu Eva něco udělala. Možná je to neobvyklý slovní obrat, který svou náročností rozhodil celý zasilatelský know how. A možná se jedná o opak černé díry. V mém mobilu nějaký paprsek či co nemizí.
Jenom doufám, že se podobné anomálie neuchytí. Nerada bych s každou novou zprávou donekonečna přijímala i všechny přestárlé.

Rychle, rychle běží čas

30. května 2017 v 20:00 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
To, jak rychle běží čas, je vskutku relativní. Myslím, že nejsvižnější je u termínů.
Bankomat mi vydal pouze informaci. Mám prošlou platební kartu.
Při té příležitosti jsem si uvědomila, že už týden jezdím na černo. Zapomněla jsem si dobít tramvajenku.
Vyplašeně kontroluji občanku a průkaz VZP. Nepropadá mi pronájem hrobu a cestovní pas?
Média připomínají termíny revize konínů, vyšetření plynových spotřebičů, výměnu řidičáku a přeočkování. Když se zadaří tak i čas pro účast ve volbách a pro vyplnění protokolu při sčítání lidu.
Jediný hodný a administrativně nenáročný je rodný list. Nemusím ho neustále aktualizovat a doufám, že to tak i vydrží.
Jak mám ještě chodit do práce a zvládat domácnost?
To musím vážně stíhat všechno?
Připadám si jako účastník orientačního běhu, který se neorientuje.
Teď se mi ale vážně udělalo špatně. Zase nějaký termín. Moderátor pohřebním hlasem informuje národ o tom, že čas běží.
Už zítra vyprší doba pro .....podání přihlášky do konkurzu na místo ředitele Exportní banky.
Uklidnila jsem se. Jsem ráda, že opravdu úplně všechno stihnout nemusím.

Vrba

29. května 2017 v 16:55 Drsné básně
Jak vrba u řeky
zůstanu na navěky.
Na břehu života,
uvnitř jen prázdnota.

V dutině vyžrané
mám ještě schované
hříchy, co toužím mít,
až o nás budu snít.

Co se říká

28. května 2017 v 17:07 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Moje máma vždycky říká "Já se tomu musím smát". Vím dopředu, kdy to uslyším. Když jí příjde nedoplatek, když se jí rozbije pračka nebo ji lohnou v obchodé.
Slávka reaguje na libé aroma sloganem "Tady je vůně, jako když někdo stůně".
Elena má také veršovanou verbální pohotovost. "Zdravíčko a nazdárek, klaní se vám Kašpárek". Chce naznačit, alespoň jsem tak dlouholetým studiem usoudila, že ji chce někdo využít.
Co myslí Eva svoji průpovídkou "Dáš psovi nažrat a kočka vyrazí dveře", tak to neví ani ona sama. Ptala jsem se. Prý se to u nich v rodině používalo. Netuší proč. Možná, tak jsme vydedukovaly, se jedná o modifikaci známé věty z Babičky "Není na světě člověk ten, jež by se zavděčil lidem všem". Snad.
Táta devadesát procent kritiky své osoby odrážel po slovensky. "Čo bysom sa trepal, keď som spravodlivý." On se sice netrepal, ale mámu vždy málem kleplo.
Bonmoty svých dětí úspěšně aplikuji mezi lidem. "Žere, až se dusí" a "Tváří se, jako když štěpí atom". To nemá chybu.
Sebekriticky jsem zjistila že, mám také ustálené projevy. Nemohu jim zabránit. Derou se ven. Musím prostě seznámit okolí s tím, že ten hnusný panelák kazí výhled na hostivařský kopeček. Že je vidět odporně dlouho a rušivě celé dvě stanice tramvaje. A že by mi měli v nákupním středisku Cíl postavit sochu. S nápisem "zasloužilá spotřebitelka". Že nechápu, proč musím mít v bance účet. Tu výplatu bych snadno unesla i v hotovosti.
Pravda. Některé mé hlášky bohužel vymizely. Třeba tato." Moje děti musí nejspíš vyměňovat u sousedů cukr za smetí". Jen tak jsem si dovedla vysvětlit trvalý nedostatek první a trvalý přebytek druhé komodity. Už s námi nebydlí.
A třeba jednou coby nemohoucí budu litovat i toho, že nemohu jet tramvají, jít do obchodu a počítat si gáži.
Musím si vzít příklad ze svých přátel a vymyslet něco nadčasového. Nebo aspoň používat odposlechnuté.
Finanční problémy, vůně, podrazy, uraženost,obranu před kritikou, žravost a nafukování problémů budu jistě zažívat až do kómatu. A vždycky pak k tomu budu schopná něco vtipného poznamenat.

Cesta

27. května 2017 v 18:50 | Věra K. |  Drsné básně
Jedem spolu na chatu.
Sto pět minut stresu.
Nevymyslím odplatu,
byť se vzteky třesu.

Nemluvit a nemlčet -
to se prý dá zvládnout.
"Kdo z toho má zápočet?
Musí mi furt vládnout?"

"Dej mi kafe, no ne teď",
snad sleduješ cestu!"
Na to není odpověď.
Přijíždíme k městu.

Potřebuji zastavit
neb chci koupit chleba.
To bych rovnou mohla chtít
Diadémy. Třeba.

Myslel, že jsme sbalení
kompletně už z Prahy.
Tohle bude zdržení,
jeho čas je drahý.

Dojeli jsme do cíle,
Pro tohle jsem žila.
Už se těším na chvíle
kdy v mých rukou pila

bude vřískat. Pak si tě
doufám neposlechnu.
Ať je to dost hlasitě.
Nebo rovnou zdechnu.

Propagace čudlíku

26. května 2017 v 13:10 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zhroutila jsem se se svými obřími zavazadly. Na sedadla za průhlednou přepážkou u dveří autobusu. Nemohla jsem se věnovat sudoku. Celou bytostí bylo nutno přidržovala tašky. Snad se nebudu ty tři stanice nudit. Nenudila jsem se. Vždycky si přece mohu číst cedulky. Studováno zprava. Tyč a na ní známý výrústek s nápisem "stop" Jeho bok zdobí papírek oznamující "Zastávka na znamení". Přímo přede mnou, na skle, další, izolepou přilepený lístek. " Tlačítko pouze pro zastávku na znamení". A zpět na tyč. Několik centimetrů pod výrůstkem trčí krabička velikosti menší knížky. A na ní osvědčeným způsobem, pod lepící páskou, román na pokračování. "Tlačítko pouze pro zastávku na znamení. Nepoužívejte pro otevírání dveří". Jak jsem zjistila při vystupování, všechny tři informační subjekty měly své dvojníky. I na dalším bůčku, i z druhé strany skla, i na zadní straně krabičky. Mimochodem. To tlačítko pod nejdelším nápisem byl ulomené. Z obou stran.

Inspektorská

25. května 2017 v 16:59 | Věra K. |  Drsné básně
Na inspekci sedávám,
komise je vlídná.
Jí za vinu nedávám,
že nejsem moc klidná.

Předseda náš chtěl by rád
mučednictví zkusit.
Nepít, nejíst, nereptat.
Lidské funkce zdusit.

Křížkování miluje.
Výkaz - sladká změna.
Jenom toho lituje,
že razítko namá.

Vůbec není mamonář.
Proč na záchod chodit?
Ledviny chce na oltář
maturitní hodit.

"Číslo osvědčení rád
- pro potřeby školy-
dám si na tvář tetovat.
Neva, že to bolí."

Tak. Tohle by jazykář.
Češtinář je jiný.
Pod paží má slabikář,
pod očima stíny.

"Vyšší, nižší úroveň,
sousloví a jamby.
Knihu knih si připomeň.
Nevidím v tom hanby."

Na zkoušení ve chvatu
jde ekonom bledý.
Kvůli prachům Cermatu
v žaludku má vředy.

Při právu se s peticí
vleče kantor milý.
Když mi třese pravicí,
docházej mi síly.

Rád by měl můj autogram
a nemusím spěchat.
Modrým Parkerem podpis dám,
pero si smím nechat.

Šťastný úsměv přelétne
přes mou tvář jen trochu.
Budeme mít na Letné
ministrovu sochu.

Ředitelka u dveří,
horlivá a bdělá.
Blázen je, kdo nevěří,
že to takhle chtěla.

Možná dříve normální
tihle lidé byli.
s vadami, míň formální
zcela běžně žili.

S maturitou, se státní
museli se smířit.
Nejsou už jak ostatní
A musím se pýřit.

Být také tak precizní,
oddaná a tvárná!
Ale- teď mi v mozku zní
myšlenka. Ne marná.

Na školeních možná, snad,
dostávali v kávě
nový zvláštní preparát.
Dělá změny v hlavě.

Vyhýbání

24. května 2017 v 15:19 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Povedlo se. Totiž, zvládla jsem včas přejít ulici a nepotkat tak Ivanu. Zase by se mě ptala, jestli jsem už byla v tom dokonalém sekáči. Objevila ho před rokem a od té doby mi ho pořád nutí. Je už i uražená.
Pak mi přišla sms. Budu dělat, že někde zabloudila. Je to Alena a vím, co chce vědět. " Díváš se na ten seriál na Primě?" Netroufáám si přiznat pravdu. Ne.
Podařilo se mi nenastoupit do autobusu, ve kterém seděla Věra. Má dobrý zvyk vyptávat se na můj plat. Když ji odpovím tak nepoznám, zda mě závidí nebo lituje.
Pak jsem uviděla Ivu. Ale nějak jsme se minuly. Rychle vlítla do obchoďáku a ztratila se mi z dohledu. Asi se bála. Že zase budu vyzvídat, jestli čte můj blog.

Batolecí delikvent

23. května 2017 v 18:44 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Ten park byl přebudován za finanční podpory EU ve výši zhruba 57 milionů. Tolik u nás stojí tři umělé kopečky, pár asfaltových cestiček, laviček a stromů. Dětské hřiště bez houpačky a vodní kaskáda.
Bylo teplo. Vypravily jsme se tam s Emmičkou. Že by se mohla pobrouzdat. Letmý pohled mě přesvědčil o tom, že se to děcko nepobrouzdá. Ta špinavá voda připomínala nejhorší úsek Gangy. Hledala jsem mrtvoly. Místo toho jsem objevila informační cedulku. Voda je chemicky ošetřena. Asi to byla speciální hnědá sloučenina se smetím. Ovšem i do průzračné chemikálie bych dítě těžko pustila. Další text obsahoval zákazy. Nesmím přemísťovat ty čtyři trysky, které vvystřikují vodu. To bych asi ani nezvládla, protože jsou zapuštěné v betonu. Studovala jsem další body a najednou jsem pochopila. Stala jsem se spolupachatelem. Doufám, že pouze přestupku. Naše mládě usoudilo, že vodní kaskáda přece nějaké využití mít musí. Estetický účel bytí tohoto kanálku se očividně zdál nedostačující. Ale oblázky, hozené na hladinu, udělají pěkné žbluňk.
A to byla Emmiččina první výtržnost. Protože poslední řádek jasně říká. "Je zakázáno házet kamínky do vody".
Mám zvláštní profesionální deformaci. Ze školství. Nechce se mi nikoho napomínat mimo pracovní dobu.
A tak jsem poslechla svou deformaci a nechala batole žbluňkat.

Protikuřácký zákon

22. května 2017 v 21:22 | Věra K. |  Drsné básně
Dnes mi Helča volala.
"Musíme dát kafe,
už jsem z toho zoufalá
to se těžko chápe,
že se naši "íkváci"
přece jenom shodli.

To nemaj nic na práci?
Tenhle zákon podlý
vymysleli magoři
co nesnášej lidi,
kontakty si netvoří
v hospodě se stydí.

Nedovolí místnosti,
kde se kouřit může
půlku hostů vyhostí
ven. Vyletím z kůže
vzteky, když si představím

že stojím jak blbec
venku v zimě. Ale vím,
že už možná vůbec
do hospody nevkročím,
nenechám se prudit

konečně teď zúročím
svou schopnost se nudit.
Oblékni se smutečně,
vem si černou pásku
půjdem zítra společně

někam na procházku.
Vlezeme do hospody,
vinárny či baru
užijem si pohody
dáme sbohem jaru,

dáme sbohem volnosti,
už nebude podnik,
kde nás vlídně pohostí
lokál a ne chodník.
Probůh! už jen osm dní

a ten zákon platí!
Máme šanci poslední.
důstojnost se ztratí
a kuřáci vyhnaní,
jako smradi malí

venku dojdou k poznání
"Co mi vlastně dali?
Předražené kafíčko,
a nucený výběh!"
Zamyslí se maličko.

Jejich další příběh
bude nejspíš automat
dvacka za dvě deci,
cigáro si k tomu dát
klidně. To jsou věci!"


.

Když už, tak už.

21. května 2017 v 14:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Šla jsem si do ledničky pro sýr. Už tam nebyl. Byl vyhozen, neb manžel usoudil, že prošel. Na chatě jsem hledala kukačky. Už tam nebyly. Byly vyhozeny, neb manžel usoudil, že to je krám. Do koupelny jsem musela dát novou zubní pastu. Ta poloprázdná byla pryč. Byly vyhozena, neb manžel usoudil, že je vymačkaná.
S nadějí jsem se podívala jsem se na stolek u dveří. Už týden funguje jako domov pro tři složenky.
Byly tam. Manžel neusoudil.

Nedostatek rýmu

20. května 2017 v 17:43 | Věra K. |  Drsné básně
Verše se mi hlavou honí,
chtělo by to báseň. O ní.
Jak po mně šla a jak rázem
chcípla, zřítila se na zem.

Nehrdinsky padla v boji,
snad poznala, že se bojí
její oběť vyhlídnutá,
na lehátku zakřiknutá,

vyděšená, v očích slzy.
ví, že bolest příjde brzy.
To vše monstrum okřídlené
blaží. Jako smršť se žene.

Asi přemírou té slasti
ocitl se zlý hmyz v pasti
a srdíčko zradilo ho.
Prostě. Myšlenek mám mnoho.

Ale nic nenapíšu, protože nemohu nalézt rým na slovo sršeň.

Omluva pratetě

19. května 2017 v 16:21 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Opět jsem byla donucena prolistovat ženské časopisy. Máma mi je po přečtení schovává a pak chce o jejich obsahu diskutovat. Nejvíce ji oslovují "nápadníky".
Jeden mě opravdu fascinoval. Vezmeme roličky od toaletního papíru a uděláme z nich efektní držáčky na ubrousky. Představa, že mám na jídelním stole - byť polepené - něco, co žilo na záchodě, je odpuzující.
Ale připomnělo mi to moji pratetu. Coby zhruba devadesátiletá, začala zmíněné vnitřnosti od toaletního papíru schovávat. Pravnoučatům na hraní. Setřenice usoudila, že tetička blbne a od té doby jsme na ni i tak pohlíželi.
Musím se jí omluvit. Takovéto věci jsou dnes "trendy" a ona jen předběhla dobu. Protože jsem už i několik jiných návodů na zužitkování roliček četla. Možná, že to celé financuje lobby výrobců toaletního papíru. Úvodem zmíněný nápad byl například ohodnocen dvěma stokorunami.
Já mám také nápad. Tvořte ty dekorativní předměty z válečků od papírových utěrek. Jsou větší a jejich předchozí bydliště nemuselo nutně být WC.
Tak. A teď čekám, až mi jejich výrobci pošlou dvě - nebo tři? - stovky.

Vysavač story

18. května 2017 v 19:03 | Věra K. |  Drsné básně
Byla jsem bohatá,
byla jsem svěží.
Už nejsem vysmátá.
Mohu jen stěží

byť se jen podívat
na stroj, co v bytě
nutil mě ohýbat
se, chodit hbitě.

Ještě se přinutím,
neb to je třeba,
složitým vyjmutím
vyměnit střeva.

Páčky a výrůstky
pod deklem žijí
tyhlety libůstky
krev mi fakt pijí.

Konečně hotovo.
Má to však háček.
Zoufám si nanovo.
Poslední sáček

do luxu dala jsem.
Rozpočet denní
sáčkovým obnosem
těžce se změní.

Dvě stovky. Balení
pět kousků skrývá
Ne, nemám mámení.
Vždy to tak bývá.

Ty práce domácí
Nemám je ráda.
Úpory utrácí,
bolí z nich záda.

Být pytlík levnější
- beru si tužku-
mohla bych skromnější
doma mít služku.

Názory v čase

17. května 2017 v 19:15 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Chtěla jsem si spravit náladu. Chtěla jsem si alespoň přečíst o hezkých mezilidských vztazích. A po mnoha letech mě měla uklidnit knížka "Robinsonka".
Žasla jsem. To že je ten hodný tatínek? Člověk, kteréý mi byl v dětství etalonem pochopení a snášenlivosti? Jedno dítě má v kojeňáku a druhé musí přestat chodit do školy. A to se ta Robinsonka dokonce na vyučování těšila! Ale kdo by se staral o tatínka. Kdo by mu připravoval snídani, zatápěl, nakupoval, vařil, pral a uklízel. ( Informace pro ty, kteří nečetli. Robinsonce chodila do kvarty a maminky jí zemřela při porodu bratříčka¨.) To si ten pán opravdu nemohl ukrojit chleba sám a ráno pít kafe jen tak? Jako taxikář a majitel automobilu určitě nebyl závislý na píchačkách. Musel holku za kuropění štvát do obchodu pro mléko? A ta ho ještě obdivovala za to, že její selhávání bere shovívavě. Že se nevzteká, když se jí při kuchtění nevede a že s ní má svatou trpělivost. Co by dělal, kdyby dceru neměl? Chcípnul hlady a nebyla by ho škoda. Dneska by ho sociálka setnula. Za první republiky byl frajer.
Dumání nad různým chápáním literárních postav s časovým odstupem mě připomenulo také "tetu Kateřinu" z románu Saturnin.
Žádná kladná hrdinka. Za mimořádně trapnou je kupříkladu považováno její dílo o "Květince Martě". Květinka ( tak jí říkali pro její charisma) byla původně chudičká a měla chudičkou lásku. Pavla. Netušila, že to je převlečený milionář. Pak se různě rozcházeli a uzavírali sňatky, a pak jim partneři zemřeli ( Martička se stala bohatou vdovou), a zase se shledali. A vzali se a byli šťastní. Když jsem četla Saturnina poprvé, byla mi teta Kateřina k smíchu. Dneska mám pocit, že vskutku existovala, že dokonce ještě žije, a že pod různými pseudonymy úspěšně píše Harlekýnky.
No a pak mám ještě jednu, docela matnou vzpomínku. Ani nevím, jestli to byla knížka nebo rozhlasový pořad. Ale bylo to o "Pročánkovi". Tak byl nazýván obtížný chlapeček, který se neustále ptal "proč?". V současné době by si normální rodiče gratulovali k tomu, že mají zvídavé a hloubavé dítě. Ale otisk v mé tehdy asi šestileté duši byl takový, že Pročánek zlobí.
Možná, že časem pro sebe přehodnotím i další literární postavy. A jsem zvědavá na to, jestli se mi někdy přestane zdát nespravedlivý osud prince z Rusalky. Vodní víla ho kouzly přinutí zamilovat se, a pak se diví a je ukřivděná. A ještě, když si ho topí, tak mu pořád něco vyčítá. Chudák. No, třeba na to někdy také změním názor.

Když se nikdo nedívá

16. května 2017 v 11:22 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tedy z mých známých se nikdo nedívá na reklamy. Letmým průzkumem jsem zjistila následující.
Pokud někdo z nich sleduje pořad během dne, tak jakmile začne ječet "zelenej Hurvajz", jde vyndat prádlo z pračky, oloupat brambory, vynést smetí, vyplevelit půlku záhonku, utřít prach a tak podobně.
Večer už je na takovéto aktivity přece jenom pozdě. Ale i tak si lidé vědí rady.
Eva venčí psa. Sleduje pouze veřejnoprávní kanály. Čili ne, že by to zvíře štvala kolem bloku každou čtvrthodinu.
Helena usne na povel. Tím je řečeno vše.
Dora si vyřídí maily a telefony.
Draha zoufale přepíná programy. Ty jsou nejspíš domluvené. Onehdy mi sdělila zajímavou hypotézu. Ta základní je poměrně známá. O synchronizaci měsíčků. Že prý časem u kamarádek proběhne. Podle Drahy nastala i u reklam.
Elena si jde udělat kafe. V dalším bloku si rozestele. Následuje sprchování a později čištění zubů.
Máma se prochází po bytě, aby měl pohyb.
Iva si čte nebo opravuje písemky.
Já dělám na střídačku věci výše zmíněné. Jen si k tomu ještě luštím sudoku.
Jsou ovšem i náročné životní situace. U některých pořadů využíváme v rodině pauzu jinak. Improvizovaným brainstormingem se snažíme přijít na to, o co vlastně jde.
Tyhle reklamy. Je mi jich líto. Jsou patrně nejprofesionálnější televizní záležitosti. Nikdo tam neposmrkuje, nesrká a nemlaská. Všichni mluví zřetelně. Herci jsou pro své role vybráni s rozmyslem a nesplývají.
Kdyby tak manžel sledoval jenom reklamní bloky! Nemusel by se mě neustále ptát na to, co kdo řekl, kdo je kdo a co bylo v předchozím díle.
Možná, že k tomu jednou dospěje. A já už mám na tu chvíli připravenou hádanku.
"Kdo se dívá, když se nikdo nedívá?"

Nejmenovanému řediteli k narozeninám

15. května 2017 v 11:59 | Věra K. |  Drsné básně
Sedmdesát křížků nese
a stále je jura.
Celý sbor se před ním třese,
pořád nejdál čůrá.

Inspekci má omotanou
na malíčku pevně,
všude vchází hlavní branou.
prý je solí země.

Ministři ho nerozhodí,
s každým vyjít umí.
Ví, jak to na světě chodí,
ostatní jen čumí.

Žvýkačka a neustále
fóry mírně vilné,
kafe slabé, auto ale
bude vždycky silné.

Hravý jak májivé kotě
ve znamení býka.
Tohle, Jindro, každý, kdo
tě zná s povzdechem říká.

Jak buldozer postupuje,
když problémy tuší,
pak si ale postěžuje,
že mu srdce buší.

Mezi tlaky shora zdola
spolehlivě pluje.
Toho nikdo neudolá.
Tak ať oslavuje!

Den matek

14. května 2017 v 16:19 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Před týdnem gratulovala Marušce její kamarádka Šárka. Ke Dni matek. Maruška byla ráda. Hlavně proto, že jí někdo tento svátek připomněl. Vyděsila se představou, že by mě zazdila. A také informovala Toníka, který je v těchto oblastech totálně mimo obraz. Během hodiny mi tak volaly a přály obě mé hodné děti.
A protože geny jsou geny, byla jsem také ráda. A také hlavně proto, že bych jinak zapomněla a moje máma by tento svátek proplakala. Dokonce jsem se za ní hnala s dary na Lhotku.
Cestou jsem vyřídila pár telefonátů. Upozorňovala jsem kamarádky na mateřské oslavy. Byly mi vděčné.
Následující dny jsem měla pocit, že se všichni zbláznili. Proč pořád omílají ten Den matek? Pak jsem byla nucena připustit, že asi všichni blázni nejsou. Že spíš Šárka vypustila bludnou informaci. A ta se šířila i mimo naše teritorium.
Poučení.
1.Zrušte Den matek To, že jednou za rok ubyde povinnost něco slavit, tak to mi duševní zdraví neohrozí. Mně bohatě stačí MDŽ. Má pevné datum a žádnou z žen nediskriminuje.
2. A takhle se rodí fámy. Na začátku klidně může být dobrý úmysl. Pravda. Naše falešná představa byla zcela neškodná.
Až na to, že se moje máma urazila. Tuto neděli jsem jí totiž už nepřála.

Co mi daly kamarádky

13. května 2017 v 15:29 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Pochopitelně, návody na život.
Kateřina mi vysvětlila, že pokud mám nutkání umýt si vlasy, tak ať následuji svůj instinkt a udělám to. Tuto smysluplnou radu mi dala na gymplu. Doporučujícím hitem kadeřníků té doby byla poučka: "Aby byly vlasy zdravé, nemyjte je častěji než jednou za čtrnáct dní". Občas mám zdravomilné životní etapy. Ale v v tanečních jsem jednu sobotu byla za estetickou a tu druhou za šmudlu. Pravda. Pod centimetrovým nánosem Lybaru a různých tužidel. Každý sudý týden jsem si zoufala. Vůbec mě nenapadlo neuposlechnout odborné rady. Děkuji Ti, Kateřino, Předběhla jsi u nás svými názory šamponovou lobby a mně jsi pomohla.
Elena mi prozradila, že chlap nikdy nepochopí náznak. "Ne" se mu musí sdělit naprosto jasně.
Eva mi dala ke konzultační dispozici svého manžela. Prchala jsem z jedné školy do druhé a oba ředitelé chtěli, abych u nich otročila ještě a už v prosinci. Jeník mi řekl, že je nesmysl nevyhovět šéfovi budoucímu. Měl pravdu a můj obdiv.
Helena mě naučila dávat si zapalovač pod průhlednou fólii na krabičce cigaret. Velmi praktické. Hlavně pro mé okolí, které mi už nemusí posluhovat svými zdroji ohně. Jsme ti všichni vděční.
Helena- jiná- nikdy neříkala nesouhlasím, ale krásnou frázi. Začínala slovy "jste mi sympatický, ale...."
Ale Dora. Ta mě neobohatila takovými pokyny, který normálně myslící člověk nepotřebuje. Ta je přímo sofistikovaná.
" Při focení se postav bokem a břicho si částečně zakrýj kabelkou ( větší )"

Hranice normálnosti

12. května 2017 v 12:35 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Ve středu ráno nám vyvážejí popelnice. V úterý večer jsou odpadní nádoby svými majiteli vyvaleny před branky.
Stojí úhledně v optimální vzdálenosti od obrubníku. Cestou do práce si připadám jako na šedočrné plastové přehlídce. Některé popelnice, ty přeplněné, mě dokonce zdraví svým nedovřeným víkem.
A když se vracím ve tři hodiny, v celé ulici mě vítá jen ta moje. Smutná a opuštěná. Připadám si jako zlá matka, která vyzvedává své dítě z jeslí poslední. Ale ještě přece není tolik hodin. Všichni sousedé se už vrátili ze zaměstnání? To mají zkrácený úvazek, popřípadě také učí, a rozvrh jim končí po obědě? Nebo v celé ulici chodí do práce jen moje rodina? Jak je možné, že se ostatní popelnice už vrátily do svých zahrádek?
No, je tohle normální ??
.