Červen 2017

A tehdy jsem byla šťastná

30. června 2017 v 20:55 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Přečtené noviny vhodného typu dáváme na chatě do skříňky u kamen. Jejich sekudární (někdy, bohužel, i primární) funkce je sloužit jako součást podpalového materiálu.
Když je pěkné počasí, tak se tam hezky vrší. A jak léta ubývá, nastává čas jejich kremace. Koncem srpna se dostávám na vrstvy ze začátku července. A vždycky se rozesmutním nad jejich datem. Nejhůř je tak někdy v říjnu, kdy jedeme chatu zazimovat. Většinou za takového slizkého a studeného dne. Ale ani ten by snad nevadil. Jen kdybych tu mohla zůstat!
Muchlám deník třeba z našeho červnového víkendového pobytu.
A vždycky si říkám." Uvědomovala jsem si tehdy vůbec, jak moc jsem šťastná?"
Teď jdu uložit dnešní noviny. Až je budu vyndávat, bude mi podstatně jinak.

Stabilizovaná poloha

29. června 2017 v 14:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nemohla jsem usnout. Postel dílem tlačí, dílem je moc měkká. Polštář se nemůže rozhodnout, jestli je moc velký, nebo jestli je moc malý. Peřina má dilema podobné. Neví, zda patří mezi ty tlusté nebo ty tenké.
Snažím se nalézt polohu, která by mi nevyvracela krční páteř, nelámala kyčle a nezpůsobovala zástavu dechu. Záda, břicho, bůčky. Ať si tělo uspořádám tak či onak - všechno je špatně.
A ráno se to stalo. Už jsem musela vstávat a ta vysněná poloha se ozřejmila. Musím mít ruce takhle, nohy tady, hlavu trochu doprava. Polštář spíš šikmo a peřinu napůl zasunout pod sebe. Nic mě nebolí, netlačí a spala bych jak Karafiátův brouček.
Proč tak významný objev přišel jen chvíli před tím než mi zazvonil budík?

Sluchová variace

28. června 2017 v 18:41 | Věra K. |  Drsné básně
Zvykla jsem si na sluchátka
šedé buňky v mozku zkrátka
měly radost z dobrých hitů
co znějí jen pro mě, v skrytu.

Odpoutám se od okolí
jeho zvuky často bolí,
akordy mi lebku plní,
hypothalamus mi duní.

S hudbou budu pořád mladá,
já mám vynálezce ráda.
Vymysleli tuhle krásu
díky které mám dost času

na songy i na operu.
Nakupuji s nimi, peru,
chodím, sedím, ležím, běhám.
Teď se ale těžce zvedám

z bílé židle v ordinaci.
Pátý smysl se mi ztrácí.
Zvykla jsem si na sluchátka.
A budu mít naslouchátka.

A pak že si nepokecám

27. června 2017 v 21:43 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Mají o mě starost. Že si nebudu mít na chatě s kým promluvit. Já v to ale doufám. Po práci ve školství jsem vykomunikovaná až neskutečně. Úplně mi stačí ke štěstí dvakrát za den pozdravit starce v sousedství.
A navíc nejsem tak úzkoprsá, abych se omezovala pouze na hovory s lidmi.
Ráno jsem si například promluvila s mouchou. Zhmotnila se kolem čtvrté hodiny a rozhodla, že mám vstát. Poté, co jsem jí vysvětlila, jaká je, a otevřela dokořán dveře na terasu, urazila se a odlétla. Místo ní si přispěchal pokecat komár a vosa.
Abych se vyhnula možnosti ničit si hlasivky případným telefonním hovorem, šla jsem sekat trávu. V tom rachotu mobil neuslyším a budu mít čisté svědomí stran jeho nezvednutí.
A ukázala se zajímavá věc. Já si mohu krásně, i když nepublikovatelně, poklábosit i se sekačkou. Než ta mrcha naskočila, tak jsem z přemíry citoslovců ochraptěla.
Teď půjdu vyřídit ty nepřijaté hovory.
A pak že si nepokecám.

Strach z neznámého

26. června 2017 v 21:57 | Věra K. |  Drsné básně
Zjara odjel jen tak z nudy
podívat se na Bermudy.
Trojúhelník vyzkouší si,
jestli funkční je, jak kdysi.

Potom bude na Islandu,
ze sopek má jenom srandu.
Navštívil už pól i rovník,
každý nebezpečný podnik

hned ho láká, hned ho těší.
A co na to řeknou Češi?
Na to, že se nevyleká,
že na všechny výzvy čeká?

"Měl bys zažít aspoň trochu
co většina lidí, hochu.
Z neznámého strach. Ten velký.
Pohled do své peněženky.

Kruhový objezd

25. června 2017 v 19:17 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jihočeský kraj je území mnoha krás. A území mnoha kruhových objezdů. Při pomalém posouvání se směr Lipno mám pocit, že jedu po trase obšlehnuté z nějakého dávno zapomenutého obrazce z organické chemie. Konečně jsme se slalomem dostali před Krumlov. Rychlost kolony minimální. Člověk spolujezdec má čas rozjímat. Mě zaujal jistý penzion. Z jedné strany má ucpanou silnici. Z druhé pole. Sousedství po pravoboku plechová ohrada, po levoboku trafostanice, garáže a nakonec stanoviště posypových a jiných oranžových vozů. Přes silnici atraktivní sklady s náhradními díly a prodejna elektroinstalačního materiálu.
Po chodníčku šel mladík s baťúžkem. Tipovala jsem ho na zoufalého hosta penzionu, který vybaven zásobami na dvě hodiny jde shlédnout centrum. Litovala jsem ho. Přestala jsem asi po půl hodině. Nač plýtvat soucitem na někoho, kdo vás předešel a poslední kruhový objezd zmáknul o poznání dříve než plazící se auto.
Ten poslední logistický zázrak vypadal zle. Tam nikdo z našeho pruhu nemúže vjet. Kolotoč zaplněný autíčky. Pokud vím, už Chaldejci přišli s teorií kruhu. Opíšete ho kolem sebe nějakým rituálním předmětem a strašidla nemohou dovnitř. Známe to i z pohádek a já i od kolegy Jiřího. Ten si maluje křídou kruh kolem svého stanoviště na katedře. Pokud ho žák přestoupí, je trestán. Krumlovský objezd, jak se nakonec ukázalo, magický nebyl. Protože nakonec se se stal zázrak a prorazili jsme dovnitř. Ty menší infarktové stavy a rizika při pokusech o vstup do oblé dráhy v nás ale vyvolaly něžné představy o semaforech.
Nerada se cítím zatrpkle. budu muset svůj negativní přístup k výše zmiňovanému geometrickému obrazci změnit na pozitivní.
Rozhodla jsem se, že si konečně přečtu "Roky v kruhu". Snad k těm kulatým záležitostem pak dostanu kladný vztah.
A také bych mohla přinutit Toníka, aby si pořídil vysoké auto. Mohla bych se na spojnicích mezi objezdy dívat po kraji a doufat, že uvidím kruhy v obilí. A to bych tedy velmi ráda. Asi mám o kolečko víc.

Instrukce a poučení

24. června 2017 v 15:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Byli jsme v Prachaticích. Chtěla jsem si v penzionu a v přilehlých cukrárnách a restauracích uloupit nějaké prospekty. Měli pouze brožurky o "Stezce korunami stromů" na Lipně. A to dokonce i v kiosku u rozhledny. Takový alokální patriotismus.
Vyprávěla jsem to mámě. Zdálo se jí to divné. Proč upozorňují na objekt vzdálený něco přes čtyřicet kilometrů vzdálený a ne na svoje - a to opravdu - krásy. Moc mi nevěřila. Ale ta stezka ji zajímala. Litovala jsem, že jsem nějaký ten sešitek nevzala.
Byli jsme ve Frymburku. Chtěla jsem své zvídavé matce poslat pohled. Stezky. Nenašla jseem ani jeden. Z čistě vědeckého zájmu jsem se dívala po prospektech a jiných informačních záležitostech Prachatic. Nebyly. Náklonost meizi Lipenskem a Prachatickem se zdá být čistě jednostraná.
Ale podívala jsem se na chatě. Na sáček od zakoupených pohlednic. Pod vytištěným obrázkem mne zaujalo poučení.
"Dle doporučení ČOI upozorňijeme, že tento sáček není potravina a taktéž se nehodí k odklízení psích exkrementů!"
Připadá mi to jako nedostatečné varování. Co když bych si do toho pytlíčku chtěla nalít kafe? Nebo ho hodlala použít jako obvazový materiál? Nebo ho dala do vysavače?
Je neskutečné, že na to ČOI nemyslí.
Tak tento obalový materiál už mámě přivezu. Třeba by ústnímu podání jinak zase nevěřila.

Zavazadla

23. června 2017 v 17:52 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dnes mě můj hodný synek odveze na Lipno. Mám si zabalit spíš menší tašky. Ale přece se nevzdám své velké. Cestovní.
Duševní balení je prosté. Jedno elegantní zavazadlo a svačina.
V praxi v tom jednom elegantním je pletený tlustý svetr. Neznalý tvor by si ho mohl splést se zvláštním županem. Zabere polovinu objemu. Ale je nutný. Sice si toho moc nepamatuji, ale tolik vím, že na Šumavě bývá i v létě zima. A v naší chatě, která je vystavena monzunúm z přehrady a je téměř nevytopitelná, bývá i jen takových patnáct stupňú. To je pro mě smrtelný chlad. Proto přibaluji další tepelné izolanty. A také, když prší, neschne prádlo. Proto přihodím patřičné množství navíc. Zip jde jen těžko zavřít, ale povede se.
To je ovšem jen radostný začátek. Ty ostatní drobnosti budu dávat dle instrukcí do menších igelitek. Knížky. Pletení. Přehrávač. Boty. Drogerie. A pak potravinový řetězec. Zelenina. Konzervy. Těstoviny a spol. V předsíni svou bagáží vytvářím cosi jako vláček. První, jako lokomotiva, je ta nejmohutnější úvodní taška. Za ní jsou menší. Ty poslední na pomyslných kolejích lezou až do pokoje. A to ledničním depu číhá v záloze další proviant, který se připojí na až poslední chvíli.
Pokud budu mt na balení ještě trochu času, dosáhne můj vláček až do kuchyně.
Ne, že by ve Frymburku nebyly obchody. Ale to je deset kilometrů. A já v rámci humanity neřídím. Můj průkaz slouží pouze jako záloha. Kdyby auto někoho z rodiny bylo zachyceno při nepravosti, tak hřích vezmu na sebe. Mně mohou vzít řidičák klidně od minuty.
Výsledek je o tom, že se musím zásobit na několik možná i týdnů. A doufat,že mi synek nezkolabuje, až uvidí,kolik jsem si toho zabalila.
A že nedopadnu jako sousedka, na kterou její manžel před víkendem pravidelně huláká:
"To si vážně myslíš, že máme náklaďák?"

Hygiena

22. června 2017 v 18:19 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zase jsem se stala terčem posměchu. Mé kolegyně vtipně komentovaly, že si myju svačinu. Byl to párek, za studena, nestriptýzový. A takové prostě čistím. Učila jsem i řezníky. Tolik na vysvětlení.
Nepochybuji o tom, že i já jsem pro někoho hygienický hazardér.
Můj táta určitě nesloužil jako vzor čisťounkého pečlivky. Ale než rozklepnul vajíčko, zbavil je případných hnusů pod tekoucí vodou.
Babička každou vypůjčenou knížku obalila. A po čtení si umyla ruce.
Jeník, do kterého by nikdo neřekl, že je úzkostlivý, si v hospodě otírá ukazováčkem vnitřní okraj půllitru. Obávám se, že i kdyby pil pivo u nás, vykoná ten samý rituál.
Manžel používá pouze papírové utěrky.
Asi bych mohla pokračovat dále. Kdyby některý jedinec do sebe absorboval všechny hygienické libůstky mých známých, stal by se filmovou postavou. A možná, že už se i stal. A je to " Můj přítel Monk".
Já mám totiž kolem sebe velice přitažlivé a inspirativní osoby.

Dálnice

21. června 2017 v 13:12 | Věra K. |  Drsné básně
Dálnice má uzavírky
jsou v ní jenom úzké dírky
pro auta co na jih jedou.
Za den možná přesto svedou

doplazit se na hranici.
Co jen k tomu ještě říci?
Dobře jim tak! Tvrdí liga
vlastenců. Káravě zdvíhá

prst. "Do ciziny jste chtěli?
Na svůj domov zapomněli?
Příští rok si rozmyslíte,
jestli Česko opustíte.

Zda vám dobře půjde k duhu
jízda po zúženém pruhu,
a vzpomeňte semafory
jaké svedou prima fóry,

objížďky a zátarasy
odstávky a změny trasy.
Pokud máte dovolenou,
tak vám dáme radu cennou.

Seďte doma na zadnici
a nelezte na silnici!"

Nikdy se toho nevzdám

20. června 2017 v 19:23 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Musíte mě brát takového, jaký jsem".
Nevylučuji, že někdy se v citovaném nesmyslu vyskytuje i výraz "taková". Ale já jsem tuto frázi vždycky slyšela jen od mužů. A pokaždé se mnou zacloumá patologický závan agresivity. Asi proto, že prohlášení chápu takto:
Hovořící subjekt je dokonalý. Možná jedno dvě procenta jsou poněkud výstřední. Na tom se určitě nebude nic měnit. I když to ostatním prudce vadí. To už by bylo moc rozmazlování. Jako by okolí nestačila ke štěstí možnost kochat se přítomností bytosti takřka božské.
A jak to vidím po upoutávkách na letní televizní program, tak ten musíme brát také takový, jaký je. Božské bytosti v managementu se také nikdy nevzdají svých drobných výstředností. Neochvějně zařazují do nabídky pořád ty samé seriály.
Asi to organizují především muži.

Záludnost frází

19. června 2017 v 15:57 | Věra K. |  Drsné básně
Zeptal se mě "jak se máte?".
Bylo nějak kolem páté.
A když šestá udeřila,
tak jsem ještě hovořila.

Politickou situaci
probrala jsem, klima v práci,
můj monolog o chorobách,
o dušnosti, křečích v nohách,

arytmiích,nespavosti,
proslov o řídnutí kostí
paradontóze a vráskách,
dluzích, promarněných láskách,

přrušil tím, že se ztratil.
A kdyby se někdy vrátil,
nezapomenu mu sdělit:
"nevychovaný jste prevít!"

Dokumentace výletu

18. června 2017 v 22:04 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak jsme jeji do Prachatic. Na setkání spolužáků. Na setkání ročníků vysokoškolského studia.
Kombinace oborů nepřeberná. Nějaký ten rok nad i pod nehraje roli, nejsme přece hnidopiši. Odečtěme celebrity, které nemohou přijet, protože jsou rozesety na významných postech po světě. Stejně nás je hodně. Výsledek? Nezávislý pozorovatel by mohl dospět ke smutnému závěru. Většina možných účastníků pomřela. Prachatice jsme totiž rozhodně nezalidnili. Těch devět osob se tam ztratilo bez povšimnutí.
Byl to ale hezký výlet. A stojí za dokumentaci. Tu vědeckou, s prezenční listinou, útratovámi bločky a záznamem pamětihodných událostí, má na starosti kolega Pitkin. Archivář.
Ta fotografická zbyla na nás. Na ženy.
S Ivou to nebude jednoduché. Když stiskne čudlík, tak jí cukne ruka. Má spoustu krásných fotografií oblohy.
Spoléhám na Evu. Třeba se jí tentokrát podaří nezachytit na každém snímku především svůj palec.
Na sebe bych nesázela vůbec. S fotoaparátem manipuluji tak, že opravdu povedené snímky jsou záhadně vymazány.
Toto setkání s tajemnem překonává pouze můj pamětihodný pokus o zvěčnění skupinky na pláži. Málem jsem se při tom utopila.
Couvání do moře, ve snaze zachytit deset postav, bylo riskantní. Ale pořád se mi nějak nedařilo vecpat všechny objekty do obrázku. Vlny ohrožovaly nejen mě, ale i fotoaparát. Pak jsem zjistila, že držím ho obráceně. Svůj "majstrštyk" snad už nezopakuji. Hrozba jiných nepředvídatelných nemožností z mé strany, zde ale pořád je.
Proto je lepší se spoléhat na něco úplně jiného. Na něco, co snad ještě alespoň trochu máme.
Milí spolužáci!
Doufám, že se vám naše setkání vrylo nesmazatelně do paměti.

Hrášek

16. června 2017 v 11:35 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Mně se opravdu stýská po slabikáři. A po té první čítance. Kde je jim asi konec. Přinášely krásné články a svět byl v pořádku.
Tak třeba jeden chlapeček nalezl hrášek. Nevěděl si s ním rady. Chytrý tatínek mu poradil. "Zasaď hoˇ. Poslušný hošík začal zahradničit. První rok měl plnou misku hrášku. Nesnědl nic a sázel dál.
Příští sklizeň už byla na mísu a ta další, to už tuším v kooperaci s třídním kolektivem, vydala na oběd ve školní jídelně.
Já jsem se také stala pěstitelkou. Hrášek jsem nenalezla, ale koupila. Dvě balení. Vysypala jsem je do misky. Byla plná.
Šla jsem hrášky ubytovat na pečlivě upravený záhonek. Poskytla jsem jim úkryt před ptáky v podobě záclony. Pečovala jsem o ně příkladně celé vegetační období. Svou sklizeň jsem po patřičné době vydrásala z lusků. Hrášku byly půlka misky.
Co nás to jen za toho socializmu učili za bludy?

Změna v prioritách

15. června 2017 v 12:01 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Stáli tam u rozkopaného kanálu. Opálení, svalnatí a vysvečení do půl těla. Opírali se o krumpáče.
Vlekla jsem se kolem nich ověšená těžkými taškami.
"Takovou babu bych potřeboval", pronesl jeden z nich, patrně pragmatik. "Je dělná a hodně unese".
Možná pokračoval, ale to už jsem byla za rohem. Asi bych svého hodnotitele zklamala. Musela jsem svým břemenem na chvíli fláknout o zem.
A v té fyzické relaxační pauze, protože jsem opravdu dělná, byl čas na úvahy. O změně priorit. Vzpomněla jsem si na svá dorostenecká léta. Jak mi vadilo, že někdo obdivuje moje tělo a ne mou krásnou duši a charakter.
Vlastně bych se měla tady a teď cítit spokojeně. Ale žádnou euforii jsem nezaznamenala. Naopak.
jak ráda bych dnes byla za to, kdyby se tak nalezl někdo, kdo by obdival moje tělo.

Stupně mentální retardace

14. června 2017 v 21:21 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Představitel jedné politické strany prohlásil : " Budou nás mít za debily, ale aspoň je to posun".
Reagoval tak na organizační změny své partaje.
Logickou úvahou bráno. Dříve byli považováni za imbecily.
Připojuji se ke gratulantům.

Šťastný den

13. června 2017 v 21:37 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Cesta na poštu vede kolem parkové knihovničky. Tenhle vynález je pro mě ten nejdůležitější hned po objevu penicilínu. Někdky v ní sice žádné skvosty nejsou, ale dnes! "Život a skutky soudce Ti"!
Asi jsem se po tom nemusela tak agresivně sápat. Kolem mne v okruhu třiceti metrů čtverečních nikdo nebyl. Ale jistota je jistota. I když. Kdyby mě někdo předběhl, moc by se toho nestalo. Pochopitelně, že už mám všechno, co van Gulik napsal. Ale ne, až na výjimky, dvakrát. A pak trpím na chatě, když se mi po nějakém tom textu zasteskne.
Nemám slabost jen pro Čínu očima Holanďana. Miluji také lorda Petra od Dorothy Sayersové. "Vražda potřebuje reklamu" vlastním dokonce třikrát. Co kdyby se mi některá ztratila. Také u mě bydlí tři "Kytice", dvě "Smrti talentovaného ševce" a vybrané klony detektivek od Agathy Christie. A "Tichou hrůzu" mám také dvakrát.
Já prostě nemohu nechat svoji oblíbenou literaturu ležet v nedůstojné krabici před antikvariátem a ještě s potupnou cenou deset korun. Nebo dokonce v plechové skříni u hřiště a zadarmo. Je to pro ty krásné příběhy urážlivé.
A navíc. Nejsem systematik, který by snad věděl, kde co má. Tato specifická hamižnost u mě snižuje riziko infarktu z toho, že se mi ztratil třeba "Dobrodružný život milovníka starých tisků"
Doufám, že nedopadnu tak, že budu hráběmi probírat obsah kontejnerů. Protože "Marťanskou kroniku" mám jen jednou.
Pokud ano, prosím rodinu, aby mi na psychiatrickou kliniku nosila výše zmíněné tituly. Některé určitě naleznou.

Zkrášlovací plán

11. června 2017 v 16:35 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
V pátek máme víkendové setkání na Šumavě. Vím o tom půl roku. Byla jsem ráda, že se taková událost oznamuje s předstihem. Začnu cvičit, abych byla krásná. Aby se spolužákům neudělalo špatně pči pohledu na moje ochablé tělo. V červnu ho asi moc nezahalím.
Času je dost. Není třeba spěchat. Musím se nejdřív vzpamatovat z Vánoc. A třeba to nakonec vůbec nebude. V březnu jsem se začala rozkmitávat. Rozbolely mě záda. Bolest nám signalizuje, že máme být v klidu. V klidu jsem byla měsíc.
Duben byl hektický. Jarní úklid u mámy i doma. A potom. Ne snad, že by rekonstrukce chaty, která měla být ukončena loni v červenci už proběhla. Ale přesto bylo nutné udělat něco s devastovaným pozemkem, tahat těžké předměty, lítat se sekačkou, křovinořezem a hráběmi. Tělocviku víc než dost. tedy dost na únavu a křečové žíly, tenisový loket a heksenšus.
Květen. Termín je už dost kritický. Trochu se vzpamatuji a sedy-lehy budou na denním pořádku. Byly. Asi týden. Pak přišla chřipka.
Dnes je mi relativně dobře. Mohla bych začít nebýt toho, že větší část mých příbuzných má svátky a narozeniny. Zdravý pohyb v honbě za dárky a při výrobě dortů mě časově trochu omezuje. Možná bych si mohla zacvičit alespoň ve čtvrtek. Vlastně ne. Hlídám batole.
A tak budu jen doufat. Že na tom našem setkání budou všichni špatně vidět. A že si zapomenou brýle.

Ulice zločinu

10. června 2017 v 21:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
A když píšu ulice, tak tím myslím ulic mnoho. Tolik, aby v nich našlo svůj domeček stopadesát delikventů i se svými rodinami.
To červnové ráno jsme se probudili do divného počasí. Na stopadesáti automobilech zářila bílá vločka. Ale nebyla to vločka. Byla to pokuta. Za špatné parkování.
Naše zahradní čtvrť stojí od třicátých let. A od té doby také podél jednoho z chodníků odpočívají auta. Pravda. Dnes je jich určitě víc. Ale to, že moji sousedé podporují náš stěžejní průmysl, tak to jim snad Praha vyčítat nemá.
Skutečnost je taková, že jakmile si pořídíte vozidlo, v očích úřadu se změníte. Stáváte se nepřítelem. Sice pravidelné podporujete erár a pojišťovny a firmy tím, že finančně krvácíte na různých ručeních, daních a poplatcích, povinných výměnách pneumatik a případně i na jejich uschování. Že platíte benzín společně s jeho kamarádkou spotřební daní. Že si musíte inovovat lékárničku, dát vydělat těm, co provádějí technické prohlídky. Že - a já už nevím co. Neřídím.
Ale to vím, že majitele automobilů tato charita neomlouvá. Oni, bestie, totiž chtějí parkovat. Jako kdyby si nemohli všichni platit garáže. Je přece směšný důvod bránit se tomu jenom proto, že hotel pro auta je několikatisícová záležitost měsíčně, že je daleko od bydliště a nebo, že v okolí není vůbec.
No a proto také jsme se předevčírem dozvěděli tu strašnou zvěst, V naší čtvrti se už asi osmdesát let žije v hříchu. Nemůžete parkovat v ulici, která není jednosměrná, pokud nemohou pohodlně jet auta tam i v protisměru.
To, že klidnými uličkami auta projíždějí jen výjmečně, tak to není podstatné.
Myslím, že podobného pouličního zločinu je po vlastech českých víc.
Uvedená zásada je jistě správná, ale v praxi jaksi špatně proveditelná. Neměli jsme Napoleona, který by přikázall vybudovat bulváry.
Kam se auta mají podět, tak to už nám radnice neoznámila. Naši činovníci nemohou za občany řešit úplně všechno.
Musí být prostor i pro lokální iniciativu.
Možností je přece mnoho.
Namátkou.
Lze neustále jezdit. Rodinní příslušníci se mohou při kroužení městem střídat. Šťastlivci s předzahrádkou mohou zrušit květenu a vybetonovat si plácek. Auto se dá prodat.
Anebo je všechno jinak. Je to rafinovaný předvolební průzkum. Test reakcí voličů na ubližování. A když se tak zamyslím, opravdu se rýsují různé skupiny. Vynechám toho zmetka, který všechno udal.
1. Ti,kteří naoko litují sousedy, ale jsou vlastně rádi. Buď už vybetonovali, nebo nemají auto.
2. Poslušní a pokorní, kteří hned pokutu zaplatí a auto zaparkují kilometry od bydliště.
3. Fatalisté, kteří si nechávají lupen za stěračem a doufají, že se to byl jednorázový opruz.
4. Bojovníci, kteří volají televizi Nova a sepisují petici.

A na tomto místě s radostí konstatuji. Čtyřka převažuje!
Jsem obyvatelkou hrdé a statečné čtvrti.

Politika je i pro mě

9. června 2017 v 15:33 | Věra K. |  Drsné básně
Ta vysoká politika
se mě vůbec nedotýká.
Tohle byla pravda včera,
vlastně, ještě do večera.

Pak jsem sedla k internetu,
informace zhlédla v letu.
Přání, o kterém jsem snila,
jedna zpráva vyplnila.

nejlepší z těch vládních hochů
z počestnosti slevil trochu.
Je to tam. Idol žen známý
co svým charizmatem mámí

k naději mi důvod velký
dal. Odluka od manželky!
Teď je volný. Slzy štěstí
tvář mi kropí. Všechno snésti

pro něho jsem odhodlána.
Proto ihned zítra, zrána,
adych snad nepřišla zkrátka,
doběhnu si pro rovnátka.