Červenec 2017

Jsem marťan?

31. července 2017 v 14:03 | Věra K. |  Drsné básně
Všichni milují zahradničení. Prý je uklidňující vidět, jak za jedním zůstává smysluplná práce.
Mě při tom leda bolí záda a zažívám šoky z pavouků.
Všichni mají rádi čokoládu - proč, proboha? A když už jsou u sladkostí, začnou jihnout při představě Vánoc.
Dodnes jsem nepochopila, jak se mám těšit na úklid, pečení a amputaci bankovního konta. Asi proto, abych si vychutnala finální pocit z toho, že jsem všechny zklamala.
Všichni říkají, že se nedívají na televizi ( tedy výjmečně na ČT2 ), protože je to blbost a protože nemají čas.
Připadám si jako flákač, který třikrát týdne beze studu skoukne seriál a tu tam i něco jiného.
Všichni si jdou rádi "někam sednout".
Mě společnost víc jak pěti lidí děsí. Netuším proč si mám dát kafe za šedesát, když si stejně povídám jen s kamarádkou po levo či prvoboku a to v méně pohodlném prostředí, než máme doma.
A to je jen namátkový soubor toho, co mě odlišuje.
Zkusila jsem být vědecká a začala probírat "mám či nemám ráda" systematicky.
Snad nejsem marťan, když tak silně nesouzním s lidstvem.
Konečně jsem našla shodu!
Všichni máme rádi dovolenou a líbí se nám Jiří Bartoška jako Sokolí oko ve "štorchovkách".
Nejsem marťan. jsem naše !

Obyčejný chlap

30. července 2017 v 15:18 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Kliknu, a vábivý mužský hlas mě vyzve . "go!"
Propojím úspěšně tři symboly a On to uctivě komentuje . "excellent!" A když jsem ještě lepší, kultivovaně vydechne - "incerdible!"
Za obrazovkou počítače očividně existuje elegantní krasavec. Obdivuje mě a chválí. Jsem Jeho inspirace. Společně postupujeme do vyšších levelů. Je jasné, že pro muže za monitorem jsem ta pravá.
Symboly se zrychlují a čára života výstražně pulsuje u nuly. Snažím se svého milovaného nezklamat.
Marně.
Obrazce se zbortí a ten sexy hlas mi suše oznámí . "game is over".
Byl to jen obyčejný chlap.

Sociální pozice

29. července 2017 v 18:49 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Sociální pozice a role se mi vždycky trochu pletly. Jaké místo člověk zastává ve společnosti a jak to vidí ostaní. Vím ale, že těch pozic má běžný člověk hned několik.
No a já teď nejspíš budu mít ještě o jednu navíc. Manželka, máma, dcera, učitelka, sousedka....a podvodnice.
Sice mi to Jitka přímo neřekla, ale trochu se po návštěvě naší chaty její chování ke mně změnilo. Předpokládala, že je to na Lipně větší. Předpokládala to na základě mého vyprávění.
Že se špatně zavírají vrata od garáže. Jak mám ve špajzu brambory. Doprava lisovaných briket do sklepa mě málem přivodila kýlu.
Rozbil se bojler v koupelně. Záchod se musí kontrolovat, aby neprotékal.
V ložnici je buďto nejvíc teplo nebo nejvíc zima, protože je pod střechou. Jitku uložím v pokoji pro hosty.
V jídelně jsou na stropě trámy. Pokoj je spojen s velkou terasou.
Přičetla si i občas zmiňovanou kuchyň ( což je vlastně větší výklenek v chodbě ) a dospěla k názoru, že v létě žiji v paláci.
Pak přijela a viděla.
To, co je pod barákem nazývám někdy garáž, někdy špajz a někdy sklep. Záleží na tom, proč tam jdu.
Nudle u chodby má na jedné starně sprchu a na druhé WC.
V ložnici nespím a pokud mám návštěvu, uložím ji tam.
No a v tom pokoji jíme.
Můžu snad za to, že i prostory v domě mají své sociální pozice a role?

Nejvěrnější společník

28. července 2017 v 20:54 | Věra K. |  Drsné básně
Obloha nám potemněla,
okna bych už zavřít měla.
Jedna vosa a dvě včely
by tu se mnou bydlet chtěly.

masařka a malá muška.
Vyhnat je, to bude fuška.
Beru osvědčné zbraně -
hadr, průvan - a hrr na ně.

Vysavačem cídím spáry,
neb mám ostych před komáry.
Všchno zavřu. Skla jsou tenčí,
ale nepustí hmyz zvenčí.

Spokojeně padnu v křeslo
co to? Bytem se teď neslo
něco jako zabzučení.
Doufala jsem, že tu není.

Že tu není to zlé zvíře,
které žije v chybné víře.
Myslí, že jsme kamarádky,
myslí, že život je krátký

a prospat ho správné není.
Že se o mé probuzení
musí tedy starat. Muška,
už týden je moje družka

věrná, stálá, pečující
o můj pohyb, o kondici.
Nechytíím ji.Je moc chytrá.
Ať už zlbne! Možná zítra?

A tak mám starost o Kateřinu

27. července 2017 v 17:41 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dora při rekonstrukci svého letního domečku padla do výkopu. Vymkla si rameno.
Jitka na chatě nesla sekačku po kluzkých schodech. Zlomila si klíční kost.
Petr na chalupě štípal dříví. Usekl si prst.
A tak mám starost o Kateřinu. Už je delší dobu na své venkovské rezidenci. A ještě se mi neozvala. Bojím se. Má tam bazén.

Atmosferické plkání

26. července 2017 v 13:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dobíhaly jsme s Dorou tramvaj. Směr nádraží. "A jaká je tam.....", ptala se. Chtěla pokračovat "další možnost spojení".
Ale já jak uslyším "jaká je tam", tak mám zafixovanou oblíbenou frázi našich moderátorů.
Jaká je tam atmosféra?" A tak jsem řekla, že výborná. Přesně tak, jak odpovídají všichni dotázaní. Dora si deset minut myslela, že jsem blázen. Až když jsme se v polapeném spoji vyfuněly, dostalo se jí patřičného vysvětlení. Teď si možná nemyslí, že jsem blázen. Teď si určitě myslí, že se moc, a škodlivě, dívám na zprávy.
Hloubala jsem nad sebou. Přece spojení "jaká je tam" slýchám běžně a ve zcela normálních situacích. A nereaguji jakoo dement.
Pak jsem na to přišla. To ten hlas. Moderátoři svou intonací budí dojem, že běží na tramvaj a při tom ještě překřikují pouliční
provoz.
A také jsem se zalekla. Co když někdy půjdu třeba z obchoďáku a jakýsi zpravodaj se mě zeptá, zcela neotřele, "jaká je tam atmosféra"?
Snad nepoužiji také tu fádní odpověď. Ne. Já řeknu "Dusík, kyslík, argon, oxid uhličitý, neon, hélium, metan, krypton, vodík..."

Myslím na...

25. července 2017 v 19:34 | Věra K. |  Drsné básně
Spadla první kapička.
To jsem tady ráda.
Myslím na vlast. Celičká
suchem dlouho strádá.

Snad se řádně rozprší,
myslím na vinaře.
Když se hrozny vysuší,
vypadají staře.

Lijavec už přichází,
a to není škoda!
Myslím, že už dochází
i podzemní voda.

Prší den a dva a víc.
myslím jenom na to,
že je - jak to slušně říct -
velmi hnusné bláto.

Co na to řekla Dora

24. července 2017 v 13:35 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Manžel šel zcela mimořádně na nákup. Takové ty těžké věci jako noviny a jogurty. Poprosila jsem ho, aby chtěl u pokladny body. Sbírám je našemu mláděti na nějaké šmouly, a v kartičce ještě pár obrázků chybí.
Přišel udiven. Vynadala mu pokladní. Ptal se, jestli dostane zmíněné samolepky a bylo mu vysvětleno, že je divný, protože si nevšiml zcela zřejmé věci. Žena za kasou má jen jedny ruce.
Chtěla jsem po manželovi, aby dotyčnou popsal. Toho nebyl schopen. Pouze ji lokalizoval do druhé pokladny.
Pak jsem šla na nákup já. Takové ty lehké věci, jako brambory, mouku, pytel pracíího prášku a podobně. Ve druhé pokladně opravdu kralovala Ona. Tak ta mě už také několikrát sjela. Naposled tehdy, když jsem se ptala, jestli měla hezké svátky.
Doma jsem manžela uklidnila. Jako že není jediný postižený. Mně ta osoba nadává také.
Vyprávěla jsem to Doře. Zaradovala se: "Tak vidíš. A ty si stěžuješ, že s manželem nemáte nic společného"

Těžká práce

23. července 2017 v 18:59 | Věra K. |  Drsné básně
Někdo se dřinou unaví a usne. Já se mohu vždycky připravit na práci ještě náročnější. Pokusit se přivolat spánek.
Po půlnoci jsem to vzdala. Udělala jsem si snídani, konec konců, je už nový den a já ještě nejedla , a pustila si televizi.
Brodím se kanály. A vida. Můj oblíbený pořad. Soutěž. Kolik českých korun je na obrázku. Čtyři padesáti, tři dvaceti a dvě desetikoruny. Stříbro zastupují dvě dvoukoruny a koruny. A všechno se to točí.
Moderátorka se příjemně usmívá a lichotí divákům. Jak jsou šikovní a jak jim to jde. To je přece pochvala! Zatím sice nikdo neodpověděl dobře, ale tipy, jako že koruna je jedna, nebo že jich je osm, jsou patrně hodny obdivu. Udělala jsem vlastní matematický pokus a přepnula. Přepnula jsem dobře. Začínal Big Ben. Na toho se mohu dívat i v popůlnočním kómatu.
Je s podivem, že se i v tuto neatraktivní dobu vysílají reklamy. Vrátila jsem se během nich do říše peněz. Stále žádná správná odpověď. A případná výhra narůstá na šest tisíc. Ta milá slečna se stále raduje nad návrhy svých diváků. Co na tom, že se mýlí. Nabádá je k větší rychlosti a ovívá se bankovkami.
Big Ben skončil. Tanec mincí ale stále trvá.
Částka pro vítěze roste na sedm a půl tisíce. A dole na obrazovce neustále běží informace o podmínkách soutěže. Když už jsem se tak matematicky rozjela, zkouším i sečíst si náklady volajících. Za každou započatou minutu devadesát korun. Během čekání na spojení poslech audioknihy. Maximální doba šedesát minut. Pokud je odpověď správná, následuje další poplkání o předání výhry. Doufám, že i toto je za výše uvedenou sazbu. Takže se lehce může stát, že budu šťastný výherce. Za telefon utratím, když se zadaří šedesát krát devadesát korun. Myslím, že to je 5 400. A pokud budu jó smolař, zvítězím v čase, kdy je nabízená částka nižší. Hodinu jak blbec sedět s telefonem v ruce, poslouchat nějaké sebrané spisy a chvět se při pohledu na ciferník. Takový dúsledek této těžké a stresující práce by mě rozhodil na několik let.
A co teprve ta moderátorská slečna. Hodiny se vlídně usmívat a radostně opakovat " jste šikovní, ale musíte být rychlí, zapisujte si špatné tipy, radím vám dobře..." Ta to také nemá jednoduché.
Možná, že z nás všech, kterým v tuto noční dobu následky těžké práce dávají zabrat, dopadne nakonec nejhůř.
Zmagoří z toho.

Duplicita úklidová

22. července 2017 v 15:30 | Věra K.
Přijela jsem domú z Lipna. Dvě osvěžující hodiny balení a úklidu chaty. Čtyři osvěžující hodiny v autě. Vyprázdnila jsem obří tašky a rozhlédla se. Následovaly další čtyři osvěžující hodiny, tentokrát s křovinořezem, sekačkou, vysavačem a hadrem. Zahladila jsem stopy své nepřítomnosti v domě i na zahrádce a dala prát.
Vzmužila jsem se a provedla i svoji očistu.
Pračka mi oznámila, že skončila.
Otevřela jsem buben. Pověsím to a dám si konečně kafe s nohama na stole.
Zase se mi to stalo. Zase jsem neprošacovala všechny možné skrýše papírových kapesníků. Žmolky vytvářejí na tmavém prádle dojem hvězdné oblohy. Nemám poetickou náladu. Představuji si, jak v krátké budoucnosti odpadávají na podlahu a koberce.
Jak zítra zase vytírám a luxuji.
Pověsím se asi sama.

Máslo

21. července 2017 v 11:20 | Věra K. |  Drsné básně
Vyjedu si do Kauflandu,
mají v akci kuře.
Nedělám si vůbec srandu.
Možná bude hůře.

V Penny koupím Jihlavanku,
u Alberta mýdlo.
"Co tu tu mám poznámku?"
Pro změnu zas jídlo.

v Tescu jogurty a housky.
Úspory si sčítám,
jsou to sice malé kousky,
ale i ty vítám.

Už mám třicet korun bokem
když to zapomenu,
za máslo "dám", jak před rokem,
celkem slušnou cenu.

Virtuálně odečtu si
sumu ušetřenou,
podle oči zakryju si
před současnou cenou.

Ten můj tržní pohled na svět
ten mi všichni chválí.
"Máslo má za dvacet devět!
No teda. Ta válí!"

Tasemnice z O2

20. července 2017 v 14:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Kdybych mohla změnit svůj život? Nevystudovala bych historii. Mé okouzlující pojednání o plátenických manufakturách žádný nakladatel neodkoupil.
To kdybych se věnovala počítačům, tak to by byla situace jiná. Hezky v klidu si vytvářet různé nové aplikace. A kupec? Automaticky uživatel internetu. Tak jsem to alespoň pochopila. Pokud se pletu, omlouvám se.
Neumím s internetem zacházet. A ani mi to nevadí. Pokud chci něco vyhledat, tak se mi stejně objeví mapa Záhřebu. Pokud mám dotaz, dozvím se, že danou věc dosud nikdo vědet nechtěl. Takže nic. Nestahuji si filmy a podobné věci. Nezládnu ani rozkliknout zprávy na úvodní straně Seznamu.
Svůj počítač unavuji pouze psaním blogu a tu tam mailem.
V pohodě jsem od loňského června využívala ten nejnižší tarif. Někdy v březnu mě oslovila bílá stránka slovy "jejda", a že už nemám nárok. Volala jsem O2 a divila se. Cože tak najednou. Žiji internetově velmi stereotypně. Nabídli mi dokoupení dat. Stalo se. Asi za dva měsíce na mě zase juklo "jejda". Ten krasoduch, co tam dotyčné rozverné slůvko instaloval, by se měl dát vyšetřit. "Jejda" opět provázely lukrativní nabídky na přikoupení dat.
Neměla jsem čas a nic jsem neřešila. Přesto příští den celý systém fungoval. Hluboce jsem se zaradovala. Snad mám konečně sponzora. A také jsem hluboce litovala své březnové finanční investice. Uvedený zázrak se opakoval dvakrát. V době nesouvisející s účtovacím obdobím. Dospěla jsem k názoru, že na mně provádějí pokusy. Co kdybych si přece jenom dala říct a poslala dalších 140 korun?
Selanka skončila v červnu. Odpojili si mě fest. Vlídná operátorka mi vysvětlila, že já sice žiji internetově skromně, data čerpám minimálně, ale. Počítač si sám stahuje data na jakési inovace. Pokud si zvýším tarif, zdvojnásobí se mi počet "giga" a budu zase šťastná. Podlehla jsem v boji se samožerem a poslechla.
14. července nastal další "jejda" den. Operátor nedovedl odpovědět na múj prostý dotaz.
" Proč jsem byla do března v klidu, a proč, při stejné internetové frekvenci a dokonce zdvojnásobení dat jsem zase odstraněna z virtuálního světa?"
Tedy, abych mu nekřivdila. Něco řekl. Že jsem na mizině. Že si mám přikoupit. Že jsem vyčerpala týden před skončením platebního cyklu 8O! hodin. Že jsem se asi dívala na počasí. Na to jsem nebyla schopná reagovat já.
A tak si myslím, že mám v počítačí instalovanou tasemnici. Požírá za mě data. Inovuje se bez mého vědomí a přání. Není možné zjistit, co jsem utratila já, a co tasemnice.
Uvědomila jsem si jak je skvělé, že podobné náročné parazity nemám - aspoň doufám - v platební kartě.
Nebo ve vodo- elektro a plynoměru. V televizi. Vlastně ne . Tam to možné není. Hospoda, Nemocnice na kraji města, Vyprávěj, Hříšní lidé, Pitaval a Vinnetou.... to snad inovace nejsou.

Hovory o štěstí

17. července 2017 v 21:06 | Věra K. |  Představy a příběhy



Tak dlouho s kamarádkami hovoříme, až se staneme součástí židle. Cena 3.000 Kč. Rozměry: 40x50 cm.

Vyhnání z ráje

14. července 2017 v 20:04 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nákup v nedalekém městečku jsme si zpříjemnily zastávkou na tamní pláži. Batole s maminkou se čvachtaly při břehu. Já jsem měla lepší zábavu. Svoji oblíbenou. Zakryju si rukou horizont, vidím jen zlatý písek a vodu. A představuji si, že jsem u moře.
Až jsem litovala, že jsem nejela. Teplo, pleskání vlnek, tu tam plachetnice. Připadala jsem si jako v ráji. Konec konců - tam byly vlastně jenom řeky.
A pak to začalo. Pobřežní restaurace zahájila provoz . A hudební produkci. Z amplionů vřískala angličtina. Podobnost s dovolenou u moře se ještě umocnila. A já jsem si připomněla jeden z důvodů, proč jsem raději na chatě.
Existence písečných disžokejů vyzbrojených tlampači od deseti hodin ráno a hudební produkce před hotelem od jedenácti do třetí hodiny v noci. Na to, aby člověk uslyšel moře a nebo se mohl vyspat jaksi podmínky nejsou.
Akustické vyhnání z chvilkového ráje dopadlo dobře. Na Lipně se dá nalézt plážička mimo dosah civilizace. A ta radost z toho, že jsem nikam nejela, tak ta také nebyla marná.

Včera, dnes a možná zítra.

12. července 2017 v 21:47 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Včera.
Máma zoufale volá. Nedostala důchod. Uklidňuji ji a snažím se spojit s info linkou pošty. Oslovuje mě robot. Upozorňuje, že hovor je monitorován. Pokud s tím nesouhlasím, mám zavěsit. Nějak v této informaci pro sebe nevidím volbu. Chápu, že mám krásný hlas a kultivovaný projev. Lidstvo si ho možná potřebuje uchovat. Ale co když jsem plachá a skromná. Co když nechci být v záznamech?
Překonám ostych a prokousávám se mačkáním jedniček a dvojek. Deset minut - doufám, že zadarmo - poslouchám znělku a vlídné ujištění tom, že telefon nemám pokládat, neb jsem v pořadí. Konečně živý člověk. Dá mi číslo na příslušný poštovní úřad. Volám tam. Volám tam stále. Nikdo nereaguje. Reaguje pouze má zhroucená matka, které v pauzách mezi marnými pokusy o spojení vysvětluji situaci.
Brečí.
Dnes.
Důchod nepřinesen. Zkouším to nedostupné číslo. Nikdo telefon nebere. Při další pokusu je obsazené a pak už to nehodlá měnit.
Opět komunikace s robotem a dlouhý hudební zážitek. Dostávám nový kontakt. A sdělení, že penze chodí pouze v sudé dny. Ta moje nekonvenční matka ji dostává dvacet let jedenáctého, ale to nikoho nezajímá.
Odpoledne se dovolávám na poštu. Jsem šťastná. Chvilku. Příjemná paní mi vysvětlí, že ona nic,ona je u přepážky, a že mám vytočit totéž, ale na konci s 216. Konám. Tentokrát mluvím s mužem. Tedy s nahrávkou. Její autor už možná dávno umřel, ale tvrdí, že volané číslo neexistuje.
V zoufalství sahám po internetu. Oceňuji, že se mi neobjevila mapa Záhřebu. Ta na mě vyskočí při jakémkoli pokusu získat
nějakou informaci. Našla jsem, a dokonce dvě nová čísla. Jedno je na vedoucí pošty.
Bere to. Když se daří, tak se daří.
Vysvětluji celou situaci. Máma doma zhroucená číhá u dveří, aby stihla včas otevřít. Už druhý den nebyla venku. Bojí se, že přijde o peníze. Neví, co má dělat.
Paní vedoucí tvrdí, že osobu daného jména oni v seznamu nemají. Je jí divné, že jí dvacet let pošťačka nosí paníze. Jsem neústupná. Paní vedoucí chce proto vědět, jakou barvu mívá doklad. Beru si k druhému uchu dceřin telefon a volám si pro odpověď. Fialovou. Paní vedoucí mi vysvětlí, že toto má na starosti velitelka doručovatelů. Dá mi číslo s tím, že dotyčná končí ve tři. Je půl čtvrté.
Telefonuji, doufám, že dnes už naposledy mámě. Snažím se jí uklidnit. A snažím se, aby si nevšimla mého rozpoložení. Nebezpečně se totiž začíná podobat tomu jejímu.
Zhroucená číhám u mobilu. Dva dny jsem nebyla venku. Bojím se, že příjde o peníze. Nevím, co mám dělat.
Chácholím svou penzistku. Zítra dám řeč s šéfkou doručovtelů a všechno se vyřeší.
Brečí.
Zítra. Možná.

Užitečné nevynalezené vynálezy

11. července 2017 v 20:26 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jsem v přírodě. Lehnu si na deku. Za chvíli mi tam putuje armáda mravenců.
Jsem v posteli. Mezi mé slabosti patří i to, že v ní ráda posnídám. A protože se mi nepodaří zvertikalizovat horní polovinu těla, pravidelně se zleju čajem.
Jsem u stolu. Čtení při jídle ( když to nikdo nevidí) má svůj neodolatelný půvab. Kumulace rozkoší. Knížka se ale neustále zavírá. Kumuluji jen obtížně.
Nemyslím, že by mé nároky na slasti byly nepřiměřené. A také si nemyslím, že mám k těmto požitkům kladný vztah pouze já.
Vymyslela jsem proto návrhy pro nezadané výzkumníky.
Opravdu těžší je jen ten první.
Deka. Velká. Se speciálně vyztuženým lemem. Do rohů se zainstalují vyjímatelné nožičky. Okraje zůstanou několik centimetrů nad terénem. Hmyz by tento vzduchový příkop zdolal jen výjmečně.
Hrnek. Tady by se hodilo něco na způsob lázeňského "pítka". Jen bych prosila ve tvaru normálního kafáčku a se sosákem pět centimetrů pod okrajem.
Knížka. Původně jsem uvažovala o čtverečcích ze suchého zipu na každé stránce. Pak jsem uznala, že něco takového by mělo divný tvar.Do knihovny by se "véček" mnoho nevešlo. A jedno běžné vydání? Pro normálního člověka cenově nedostupné.
Ne. Lepší bude přetahovací gumička instalovaná na každé straně vazby.
Tak, milí konstruktéři. Nechci za své převratné nápady nic víc, než zkušební vzroky ze všech sérií.
Děkuji.

Arachnofobní

10. července 2017 v 21:31 | Věra K. |  Drsné básně


Vylézají zvečera
jako květy z půdy.
Každý z nich je příšera,
jsou to černé zrůdy.

Vystaví se na stěně,
ornamenty z pekla,
tep mi buší zděšeně.
Fuj! To jsem se lekla.

Tohle snad není můj hlas!
Řvu jak při mučení.
"To monstrum je tady zas!
a kusadla cení!"

Tlusté tělo, osm hnát
ordinérně trčí.
Mohu se snad více bát?
Mohu. Tam se krčí

v koutě další odpornost.
Musím zase lovit.
Vysavač a sprej a zlost,
Snad se budou hodit.

Při nástupu v aréně,
tak to často bývá,
jenom čumím zmateně.
"Kde se ten hnus skrývá?"

Zalez´někam do škvíry?
Spadnul podle na zem?
S luxem šátrám za chvíli
do všech míst. Jak blázen.

Pod peřinou schovaná
celou noc se dusím,
snad vydržím do rána.
Bože! Co jen zkusím.

Proč jsi stvořil tenhle děs,
a proč je tak hbitý,
proč mi do pokoje vlez
ať je aspoň skrytý

někde, kde to nevidím,
pak snad zapomenu
že je.Já se nestydím
za svůj strach. Má cenu.

Stopadesát biolit,
dvěstě za plácačku
a lux prostě musím mít.
Každou volnou kačku

-jenom ať se zadaří!-
na ně obětuji.
Co mě stáli cvokaři!
peněz nelituji.

Jed a sádra, pěny, kyt.
Prášky proti stresu.
Normálně chci chvíli žít.
Jak dlouho to snesu?

Bože! Jestli je Tvůj plán
abych cálovala
všem těm firmám, slib Ti dám.
Jako jedna z mála

budu pořád kupovat
tyhle zbraně hmyzí.
Už se prostě nechci bát.
Prosím Tě. At´zmizí!

Ad pavouk condita

9. července 2017 v 20:59 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak máme zase devátého července. Den, kdy u nás každoročně vylézají z pod lišty u okénka na chodbě malí pavoučci. Šíří se do prostoru, a ti, kteří unikli mé pozornosti, se zabydlují v koutech mezi stěnami po celé chatě.
S hrůzou si představuji následující situaci. Nejedu v létě na Lipno. Ty obludy nekontrolovatelně osidlují celý objekt, sílí a množí se. Přijedu napřesrok a chatu nepoznám. Bude to pavučinami opředený objekt. Něco jako domov Šípkové Růženky. Také by nikdo neodhadl, že se uvnitř skrývá domeček.
Pro moji arachnofobii je každý pavouk stresující. A ta jejich spartakiáda na stropě mi upravuje denní biorytmus. Nikam nechodím, číhám s luxem pod oknem a likviduji. A přemýšlím. Proč zrovna tohle datum. To tam za lištou sedí nějaká vypasená samice, naprogramovaná speciálně na dnešek? Je to snad nějaká mystika, která po mně chce, abych prosadila zavedení nového letopočtu?
Všechny kalendáře začínají významnou událostí. Vznik světa, olympijské hry, založení města, nástup dynastie, narození Krista, hidžra a tak dále. Třeba se devátého července zrodil nějaký pavouk zakladatel a jeho potomci ho svým pochodem uctívají. Třeba je to hmyzí poselství, a když toto datum přijmeme jako začátek nového roku, přestanou vosy a jiné odpornosti štípat a klíšťata kousat.
Na rozdíl od většiny ostatních kalendářů bych mohla posloužit přesným dnem a měsícem. Ale vlastně. Nevím, ve kterém roce ty potvory vylezly poprvé. Takže jako zakladatel nového kalendáře, který jsem pracovně nazvala "ad pavouk condita" ( aby to mělo úroveň ), slavná nebudu.
Jediné, co mohu té osminohé sebrance přičíst k dobru je, že nikdy nezapomenu pogratulovat Draze k svátku.
Devátého července je totiž Drahoslavy.

Až na jeden detail

8. července 2017 v 16:38 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Krásný článek. O tom, že nepocházíme z této planety. Člověk sem jaksi nepatří. Jsme jiní než ostatní živočichové. A netýká se to pouze inteligence a abstraktního myšlení. Lišíme i fyzicky. Uvedené příklady se u mě plně projevují.
- Biorytmus naladěn na pětadvacet hodin.
Vida, proč mi vždycky ta hodina chybí.
- Bolesti páteře jako důsledek větší gravitace, než byla ta původní.
Tak v tomto ohledu jsem stoprocentní marťan.
- Veliká hlava oproti tělu. Ostatní živočichové podobné proporce nemají.
Moje mozkovna má nadstandardní rozměry i v porovnání s lidskou populací, Takový klobouček, který by mi pasoval, tak ten ještě nevyrobili. Dobře, že mám tak málo vlasů. Jinak by si mě mohl národ plést s vodojemem.
- Fascinace oblohou jako vzpomínka na původní domovinu.
Dokážu jít se zvrácenou hlavou a zírat na nebe až do upadnutí.
- Jako jediní z živočišné říše nesnesme pohled do slunce a jeho paprsky nám škodí.
Tady musím přiznat, že jsem zmarťanovatěla až časem. Dnes už opravdu na slunce nelezu.
- Obtížné porody.
Zajisté.
- Neexistuje jediný opravdu zdravý jedinec.
Já tedy opravdu nejsem výjimka.
- Člověk si musí většinu stravy upravovat.
To opravdu musím. A navíc ještě i pro ostatní.
Každého potěší, když se o sobě dozví nějakou tu zajímavost. Jsem pozemský patriot a proto mám pocity smíšené.
Co se ale dá dělat. Fakta dokazují, že jsem marťan. Všechno souhlasí. Jenom ať proboha mám kořeny také v té oblasti Alfa Centauri, jako ostatní. Všechno totiž souhlasí až na jednu maličkost.
Mám totiž osm krčních obratů.

Zelí versus pokrok

7. července 2017 v 21:37 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Maruška se na internetu dočetla šokující zprávu o zelí. V některých lahvích nebyl vůbec žádný vitamín C. A kyselina mléčná tam asi vůbec nepatří. Jenom by zacláněla té benzoové. Zavzpomínala jsem při té příležitosti na doby, kdy se pro kyselé zelí chodilo s kastrůlkem a bylo lze možno licitovat o množství skvělého láku. Ta zdravotní bomba odpočívala ve velkých dřevěných sudech a prodavačky ji nabíraly dřevěnými "vidlemi".
A krájené droždí a lahvové mléko. Byl vysloven názor, zda ten pokrok vůbec k něčemu je. Továrny na kuřata a na vejce, brambory pěstované v písku a s chutí tomu odpovídající, jahody z živného roztoku. Geneticky upravené obiloviny a jako vedlejší produkt alergie na lepek a bůhví co je ještě geneticky "vylepšené". Fuj!
Já jsem tak vehementně proti laboratorním zásahům v přírodě nevystupovala. Naopak mám na jednu genetickou úpravu návrh.
Jdu totiž zase bojovat se sekačkou. Proč už nějaký krasoduch nezmutoval užitečným způsobem trávu? Zkřížená třeba se sedmikráskami by dorůstala maximálně deset centimetrů. Já bych nemusela týden co týdem během sezóny otročit na pozemku. Na oplátku bych si přestala stěžovat na to, že jahody mají příchuť rybiny.
To je určitě pro všechny genetické inženýty lákavá nabídka i výzva.
A pokud ne, upravte geneticky alespoň mě. Nemám na to monstrum sílu.