Včera.
Máma zoufale volá. Nedostala důchod. Uklidňuji ji a snažím se spojit s info linkou pošty. Oslovuje mě robot. Upozorňuje, že hovor je monitorován. Pokud s tím nesouhlasím, mám zavěsit. Nějak v této informaci pro sebe nevidím volbu. Chápu, že mám krásný hlas a kultivovaný projev. Lidstvo si ho možná potřebuje uchovat. Ale co když jsem plachá a skromná. Co když nechci být v záznamech?
Překonám ostych a prokousávám se mačkáním jedniček a dvojek. Deset minut - doufám, že zadarmo - poslouchám znělku a vlídné ujištění tom, že telefon nemám pokládat, neb jsem v pořadí. Konečně živý člověk. Dá mi číslo na příslušný poštovní úřad. Volám tam. Volám tam stále. Nikdo nereaguje. Reaguje pouze má zhroucená matka, které v pauzách mezi marnými pokusy o spojení vysvětluji situaci.
Brečí.
Dnes.
Důchod nepřinesen. Zkouším to nedostupné číslo. Nikdo telefon nebere. Při další pokusu je obsazené a pak už to nehodlá měnit.
Opět komunikace s robotem a dlouhý hudební zážitek. Dostávám nový kontakt. A sdělení, že penze chodí pouze v sudé dny. Ta moje nekonvenční matka ji dostává dvacet let jedenáctého, ale to nikoho nezajímá.
Odpoledne se dovolávám na poštu. Jsem šťastná. Chvilku. Příjemná paní mi vysvětlí, že ona nic,ona je u přepážky, a že mám vytočit totéž, ale na konci s 216. Konám. Tentokrát mluvím s mužem. Tedy s nahrávkou. Její autor už možná dávno umřel, ale tvrdí, že volané číslo neexistuje.
V zoufalství sahám po internetu. Oceňuji, že se mi neobjevila mapa Záhřebu. Ta na mě vyskočí při jakémkoli pokusu získat
nějakou informaci. Našla jsem, a dokonce dvě nová čísla. Jedno je na vedoucí pošty.
Bere to. Když se daří, tak se daří.
Vysvětluji celou situaci. Máma doma zhroucená číhá u dveří, aby stihla včas otevřít. Už druhý den nebyla venku. Bojí se, že přijde o peníze. Neví, co má dělat.
Paní vedoucí tvrdí, že osobu daného jména oni v seznamu nemají. Je jí divné, že jí dvacet let pošťačka nosí paníze. Jsem neústupná. Paní vedoucí chce proto vědět, jakou barvu mívá doklad. Beru si k druhému uchu dceřin telefon a volám si pro odpověď. Fialovou. Paní vedoucí mi vysvětlí, že toto má na starosti velitelka doručovatelů. Dá mi číslo s tím, že dotyčná končí ve tři. Je půl čtvrté.
Telefonuji, doufám, že dnes už naposledy mámě. Snažím se jí uklidnit. A snažím se, aby si nevšimla mého rozpoložení. Nebezpečně se totiž začíná podobat tomu jejímu.
Zhroucená číhám u mobilu. Dva dny jsem nebyla venku. Bojím se, že příjde o peníze. Nevím, co mám dělat.
Chácholím svou penzistku. Zítra dám řeč s šéfkou doručovtelů a všechno se vyřeší.
Brečí.
Zítra. Možná.