Srpen 2017

Nemohu mlčet

30. srpna 2017 v 13:34 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dnes večer se ve mně zase jednou probudil vlastenec. Protože jsem viděla reklamu. Lépe řečeno, slyšela.
Nejdříve se mě zmocnila panika. Snad nedávají operu? To ten program studuji tak špatně? Díky své liknavosti jsem přišla o začátek? Nemohu říci, že bych se vzápětí přímo uklidnila, ale zjistila jsem, že chyba není na mé straně.
Jednalo se o reklamu na určitě skvělou půjčku. Geniální zvukomalebnost a podoba "Puccini" s "půjčí mi" inspirovala autory spotu.
Už jsem si zvykla na to, jak Billa ušlechtile propaguje Mozarta. Nyní se do tohoto sofistikovaného kulturního trendu zapojuje i jakási banka.
Předpokládám brzké zapojení i jiných kultivovaných subjektů. Většina operních tvůrců je po smrti patřičně dlouho a autorská práva se nekonají.
Doufám, že televize bude mít dost jemnocitu a vystačí si s kulturním bohatstvím cizozemským.
Doufám, že neuslyším " mám zlaté vlásky mám" z Rusalky při propagaci šampónu a "znám jednu dívku, ta má dukáty" u příležitosti prezentace nějaké seznamky. ZOO by mohla použít "milostné zvířátko" a pár politiků "Žvanivého Slimejše". Nejedna pohřební služba určitě pokukuje po tónech "Z mrtvého domu", rtěnky po"Hubičce".
Ještě, že od producentů kávy nahrozí zájem o "Maryšu".
Chápu. Je těžké odolat. Ale vy, tvůrci reklam, máte přece světovou úroveň. Zůstaňte, prosím, pouze světoví. Nepouštějte se i do vykrádání českých klasiků.
Ohrožujete tím můj rodinný život.
"Musíš tu reklamu pokaždé komentovat? Nemůžeš už jednou, proboha, mlčet?"
Nemohu. neumím to.

Doufám, že to je opravdu aušus

29. srpna 2017 v 12:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Bojuji se sousedovým keřem. Má mě rád. Tedy ten botanický zázrak jménem trubač.
Betonová zídka mu nebyla překážkou. Počítám, že spustil kořeny kolmo tak deset metrů a pak jim poručil, aby zahnuly doprava. K nám. Na své domácí půdě si patrně nedovolí rašit. To by ho třeba majitelé mohli vykopat. U nás, tam je to jinačí. Nikdo na něj s krumpáčem nemůže.
Nejprve zpustošil přilehlý záhonek jahod. Zkuste vyplevelit něco, co je spojeno s obřím kořenem. Ćasem se trubačí chapadla začala vztyčovat na trávníku za jahodovým pohřebištěm. Pohybují se už v druhé třetině zahrádky a směřují k jahodám operativně evakuovaným k protilehlému plotu. A co hůř. Začínají vyrůstat jakoby zpod baráku. Mám vážné obavy, že mi ten sajrajt jednou prorazí i koberec.
Loni jsem tajně použila chemii. Přípravek za víc jak stovku. Pokropí se listy a jed se vsákne do kořene. Celou zimu jsem se bála i doufala. Ty obavy pramenily z prosté úvahy. Sousedé nebudou věřit tomu, že monstrum samo od sebe chcíplo zimou.
Naděje spočívala v tom, že monstrum chcípne.
Nechcíplo. Vyrašilo, Velice posílené. Ten postřik byl nějaký aušus.
Rozhodla jsem se v travičství pokračovat. Sebekritičnost mi nechybí. Asi jsem aplikovala špatně a ve špatném čase.
Znovu jsem zakoupila ten samý výrobek. Jiný mi ostatně ani nabídnut nebyl. Naplnila jsem rozprašovač, zašroubovala mu hlavu a v podvečer, jak radí návod, šla vraždit.
Tu hlavu jsem zašroubovala špatně. Ke správnosti chhybělo 180 stpňů.Ústí "hlavně" bylo otočené dozadu.
První dávku jsem dostala já. Půlka přední lebky zasažena.
Jako správný bojovník jsem nejdřív ještě zlila nepřítele, a teprve pak si šla ošetřit svá zranění.
A teď jen doufám, že toxiny nepostupují z povrchu do kořenů ani u mně.
Trubač totiž zatím určitě nehyne.

Výhody závadných povahových stránek

28. srpna 2017 v 15:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tři neděle ho hledám. Periodicky se vracím na místa jeho pravděpodobného a možného pobytu.
Doufám, že, stejně tak jako v té Čapkově povídce, najednou podvědomě sáhnu, a bude. Dopis z katastrálního úřadu.
Doufání bylo marné. Vím, že přišel. Vím, že jsem ho neotevřela, protože manžel dostal psaní totožné a číst ho dvakrát mi přišlo zbytečné. Netušila jsem, že ho ještě budu potřebovat.
Až dnes.Konečně úspěch. Leží si ve složce mezi fakturami od plynu. A je otevřený.
A co pozitivního mi moje nesystematičnost a skleróza přinesla? Proč se musím svému proklínanému přístupu k dokumentům omluvit?
1. Uklidila jsem si všechny zásuvky a knihovnu. (Mám dobrý zvyk cpát placaté věci pod knihy. Nebo do nich.)
2. Našla jsem spoustu již dávno oplakaných románů a dokladů.
3. Drobný a střední stres posiluje. Posílila jsem se opravdu hodně.
4. Dnes jsem zažila velkou radost.
A pak, že jsou moje špatné povahové rysy jen pro zlost.

Chvála MHD

27. srpna 2017 v 9:00 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Chci domů!", úpí kolegyně na počátku pracovní doby.
Ostatní se přidávají. Přizpůsobuji se davu a nadšeně přitakám, ale sama v sobě už mám věc dávno vyřešenou jinak. Já jsem nejspokojenější v autobuse.
Pochopitelně. Ne v tom, co mě veze do práce. Tak divná přece jenom nejsem. V tom co mě veze z ní.
Tam po mně totiž nikdo nic nechce. Je to jediné místo, kde sedím a luštím si sudoku bez výčitek svědomí, že mařím čas. Nemohu víceméně dělat nic jiného. MHD mě osvobozuje.
Děkuji.

Jsem slušná

26. srpna 2017 v 12:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Z neznámých důvodů působím příšrně počestně.
V deváté třídě jsem trpěla. Začala se mi vyhýbat kamrádka Dora. Nechtěla, abych věděla, že kouří. A já jsem zatím tajně kradla tátovi Lípy.
Na třídním srazu jsem se dozvěděla, že mě miloval Milan Richter. Nesvěřil se. Pochopitelně. Bál se mé vznešenosti. A co já se pro něho naplakala.
Kolegyně mi nepovídají drby, aby si přede mnou nezadaly. A já se pak domýšlím věci mnohem horší.
Nikdo mi neřekne nemravný vtip. Všichni se domnívají, že bych mu nerozumněla. Nikdo mi nedává úplatky, abych se neurazila. Vždyť mě ani nekontrolují revizoři!
Bože! O kolik přátel, lásek, peněz a zábavy jsem v životě přišla!
Jdu na plastiku.

Těžko se ten "někdo" najde

25. srpna 2017 v 15:21 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Kdyby tak někdo za mě do té práce še!", povzdechla si Helena.
Je pravda, že se jedná o přání dost neproveditelné. I kdyby se takový dobrák nalezl, těžko by se s jeho přítomností na pracovišti, jen tak z ničeho nic, vyrovnala ředitelka a kolegové z kabinetu.
O studentech nemluvím, ti se vyrovnají s každým.
Konstruktivnější tužba je v oblasti návrhů typu " ať za mě někdo vyluxuje, vyžehlí, dojde na poštu a na nákup..." Tam je šance největší.
Já mám pochopitelně všechna tato přání také. Ale navíc ještě úplné fantsmagorie. "Kdyby si tak někdo za mě vyčistil zuby, zacvičil, došel v noci na záchod..."
Je to nesmysl. Tohle chtít. Ale vyjde to nastejno. Ten "Někdo" se mi nenabídl ani u těch přání, která jsou dost neproveditelná, ani u těch, která se splnit dají.
A tak si mohu klidně dovolit i další nesmyslný výkřik. "Ať se za mě někdo naučí italštinu!"

Balada plží

24. srpna 2017 v 21:30 | Věra K. |  Drsné básně
Uklouzla jsem po plžovi,
na cestě se hřál.
Doteďka mě noha bolí.
Každý se mi smál.

Kam to koukám,jak to chodím,
pozor si mám dát.
do kabaretu se hodím,
mohla bych tam hrát.

Tématem se u nás stává
můj osudný pád,
a že i plž má svá práva.
Co víc si mám přát?

Plží zákon že protlačí -
to se mi snad zdá.
Nad diskriminací pláčí.
A já jsem ta zlá!

Jaký pocit bych prý měla,
kdyby na mě hňác
tvor hmotnosti kolosea
a pak sebou plác?

Vyhrožují plží stranou.
Už jsem v pozici
že je vidím projít bránou
v lepším blázinci.

O rovnosti v televizi
právě teď jde řeč.
Zdravotně jsem v slušné krizi
a v lýtku mám křeč.

Rovnost v práci, při studiu,
před zákonem. Fajn.
V takovém státě si žiju
Neměla jsem šajn.

Že jsou rovní a rovnější?
To je jenom žvást.
Nejsem já ta nejblbější?
Začínám se třást.

Ještě včera se mi zdálo,
že jsem v normálu.
Proč se mi to všechn stalo?
Potom, pomalu....

Najednou jsem pochopila
očividnou věc.
Proč jen jsem se vyděsila?
Jistě. Našinec

Ty bonmoty o rovnosti
bere jako vtip.
Šou v médiích, v domácnosti.
Hned se cítím líp.

Letní Vánoce

23. srpna 2017 v 11:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Je fakt, že už jsem delší dobu neviděla zeleného skřeta, který mi hurvínkovským hlasem nebízí "letní Vánoce". Ani nemusí.
Když jdu k mámě, hned na vstupních dveřích (apoň, že zevnitř), je umělé jehličí a veselé červené kouličky. Zuřivě je brání. Ještě pár měsíců a její odpor bude na místě.
Když se jdu projít k lesu, tak poslední chata má kolem sebe oblečené vánoční svítící ozdoby.
A když jsem se ráno podívala z okna na sousedův pozemek, vyděsila jsem se. V malé oplocené zahrádce se pásli dva Santové. Červená těla a bílé hlavy se rytmicky zvedaly a shýbaly v synchronizovaném rytmu. Pak jsem si řekla, že to mohou být dva divní sloni. A pak jsem poznala paní a pána Bláhů. Ona měla červený plášť a bílý šátek, on červenou teplákovou soupravu a své sněhobílé vlasy. Plevelili záhonek.
Uklidnila jsem se. Přece jen je pořád srpen.

Souznění s lidstvem

22. srpna 2017 v 18:22 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Volala mi Eva. Je v Mnichovicích a koupila si moučkový cukr. Věděla, že jí chybí. To je pravda. Už delší dobu ho postrádá v Praze. Na chatě má čtyři balení. Já mám totéž s rýží.
Potkala jsem sousedku. Stěžovla si, že jí zase odpojili internet. A to ho skoro nepoužívá. Moje odpojení od sedmnáctého do dvacátého už proběhlo. Potřebuji ho tak dvacet minut denně.
Při nastupování do auta jsem se bouchla do hlavy. Však ho dcera má teprve šest let. Jak bych si mohla tak rychle zvyknout na jeho rozměry. Mile mě překvapilo, že mě nekárala. Jako že dělám ostudu. Dokonce se od volantu smála. Prý se při nastupování před chvílí praštila také.
Jsem za tohle všechno ráda. Nevyčnívám z davu. Jsem plohodnotnou součástí lidstva.

Honba za zážitkem

21. srpna 2017 v 17:57 | Věra K. |  Drsné básně
Do kopce jsem funěla
a mířila k lesu.
Docela jsem čuměla,
že to ještě snesu.

Snad dorazím za světla,
abych uviděla
to, co Dora. Nespletla
se ? No jak to dělá?

Vyjde si na procházku
a zahlédne věci,
které znám jen z obrázků
snad to nejsou kecy.

Puchýře a mozoly,
pot ze mě jen leje,
všechno ale přebolí.
Kéž mi štěstí přeje!

Sláva. Už jsem dospěla
k místu, kde prý krátce
Dora včera viděla
zázrak. Čtyři vrabce !!!

Jezte mořské ryby!

20. srpna 2017 v 16:44 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Občas dostávám životosprávný amok. Většinou, když nějaký odborník doporučuje stravu zajišťující nesmrtelnost. A tak jsem si poslechla relaci o mořských rybách. Uvědomila jsem si, že je vlastně vůbec nejím.
Příští den jsem si koupila filé. Čtyři čtverečky, skoro za stovku. A když už zdravě, tak jen do remosky, s kouskem másla. Povedl se mi rybí vývar. Pravda. Tu tam byl vidět i zakrnělý čtvereček masa.
A vzpomněla jsem si, proč vlastně ty mořské zázraky nekupuji.
Olejovky jsou hořké.
Filety z mořské štiky se změní ve smrdutou pěnu.
Mořské plody jsou i po pečlivém vymytí plné písku.
A pangasius, který mi chutná, je prý chován a loven v těch nejzaneřáděnějších vodách.
Kromě toho, že je všechno predražené, tak je to prý i plné rtuti.
Jezte mořské ryby. Já si udělám kuře.

Jsem líný čtenář

16. srpna 2017 v 18:02 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak zase jsem tu knížku nedočetla. Už třikrát jsem po ní sáhla. Je z mé oblíbené edice. Vždycky se nachytám a skončím tak na třicáté straně. Mozkové závity mám zauzlované neúměrným množstvím postav. A třebaže je zápletka zajímavá a není nouze ani o pozoruhodné psychopaty, nezvládám.
Dan, Denis, David a Dick se mi neskutečně pletou. A s Jill, Jane, Jackie a Jessikou te není o nic lepší.
Neustále se vracím zpět a přpomínám si, kdo je kdo. Získaná vědomost mi ale dlouho nevydrží. Autorka vložila invenci do děje, na počáteční písmena hrdinů příběhu už jí ale nápady nezbyly.
S láskou vzpomímám na ohleduplného Roberta van Gulika, který na začátek svých detektivek pokaždé umístil seznam zúčastněných a jejich stručnou charakteristiku.
A co teprve Jerome Klapka Jerome. Ten si vystačí se třemi hlavními postavami. Jméno psa, který muže ve člunu doprovází,
není konec konců podstatné.
Nejsem na sebe pyšná. Nezvádnout četbu beletrie není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Ale zase na druhou stranu.
Snad jsem tolik nezlobila, abych si musela dělat orientační výpisky i v době relaxační.

Poslední zrnko rozhodnutí

15. srpna 2017 v 20:53 | Věra K. |  Drsné básně
Byl to týden hektický.
Hubila jsem vosy.
Dnes mi přijde komický,
jak mě chválil kdosi.

Že jsem od nich balkónek
pěkně vyčistila.
A teď příjde bonbónek!
V tom jsem pochybila!

Jistě, že se vrátily.
Jistě, že zas bzučí.
Lepší skrýš si zvolily
nad hlavou mi hučí.

S klidem minou prostory
kam dosáhnou spreje.
Létají si do nory,
kde jim slunce hřeje.

Vykously si ve štítu
impozantní bránu,
z té do boje vzlétají
ve dne, večer, k ránu.

Kde vzít žebřík urostlý
a odvahu stoupat,
nezřítit se ze špršlí
při ničení doupat?

Když je zima, neprudí,
to lze větrat. Krátce
Teplo, to je probudí,
číhaj na zahrádce.

Že je zdravý horský vzduch?
U nás v chatě není.
Na skla zvenčí "buchy buch"
kusadla tam cení

vosy plné agrese.
Vážně uvažuji,
že pod vlivem deprese
všechno zapakuji

a vrátím se do Prahy.
Zítra? Nebo v pátek?
Vosám vstoupil do dráhy
sršeň.Je jak z jatek.

To je zrnko poslední.
Z přírody mám bobky.
Domů jedu! Deset dní
jsem pryč z hmyzí kobky

a přišla mi odpověď
na inzerát. "V kraji
krásném chatu prodám. Teď.
Je v šumavském ráji."

Couvání

14. srpna 2017 v 21:15 | Věra K. |  Drsné básně
Chyběl jenom chloupek
a vyvrátil sloupek
co stál u náměstí.

Sice se mu vyhnul
plot však trefit stihnul.
Dneska neměl štěstí.

Teda leda

13. srpna 2017 v 18:26 | Věra K. |  Drsné básně
Tak už zase rostou!
Tuhle větu prostou
sdělili mi včera
zprávy za večera.

Klíšťatové spreje,
nůž, koš - slunce hřeje.
Do mechu se dívám,
každou větev zvíhám.

Někde je tu chyba,
les mi nedá hřiba.
Pohoubí prý voní.
To říkají Oni.

Slalom mezi stromy,
nohy už mám chromý.
Teda leda klouby
cítím. A ne houby!

Tajuplná zeď

12. srpna 2017 v 20:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Viděla jsem je už z dálky. Stáli čelem ke stěně. Složená byla z různě velkých obdélníků okrových až hnědých barev. Stáli nehnutě, se sklopenými hlavami.
Blížila jsem se k nim zleva. Tiše si něco mumlali a jejich ruce, ve výši prsou takřka spojené, se jemně pohybovaly.
Postavila jsem se mezi ně a začala je napodobovat.
Nejprve jsem ale položila na zem nákupní košík, podívala se na vystavené pečivo a odtrhla ze stojánku mikrotenový sáček.
S tlumeným klením jsem se také začala pokoušet oddělit od sebe jeho přilnavé a tenké strany.

Živly

11. srpna 2017 v 13:15 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Primitiv se prý pozná podle toho, že zítřek neřeší. Rozhodně nejsem etalon bezstarostnosti, ale primitivní pudy v oblasti počasí, to je moje.
Ještě včera bylo teplo. Nepovažovala jsem za nutné koupit ve Frymburku dřevěné brikety. Nějak jsem i měla pocit, že by mě lidé měli za blázna. Tohle rozhodnutí mi usnadnil také fakt, že balení je obří a neunesitelné.
Jsou to paradoxy. Jedno obří a neunesitelné mám v garáži od minula. Párkrát jsem přiložila a je ho už jen polovina. Venku devět stupňů, liják a bouřka.
Ideální kombinace. (Vlastně, nebudu se rouhat, kroupy nepadají.)
Musím topit.
Kdybych neměla své ničím nepodložené patologické představy o tom, že je v létě teplo, nemusela bych váhat nad každým kilem topiva.
Jdu pro brikety a než doběhnu ke garáži a otevřu její zpupné dveře, totálně zmoknu.
Mohla jsem si už všimnout, že kolem chaty není podloubí a aspoň si dopředu napěchovat kamna, připravit je ˇ"na sirku" a do koše vedle dát rezervní dávku.
Bouřky se bojím. Neodvážím se telefonovat nebo pustit televizi a jen se modlím za život elektrické sítě. Výpadek proudu mění chatu co do komfortu v jeskyni.
Nemůžu si pak ani udělat kafe.
Kafe !!!
Rychle ho musím uvařit, co kdyby nás přece jenom odpojili. Je třeba uvažovat kousek dopředu.
Nejsem přece žádný primitiv. Myslím na budoucnost.

Les děs

10. srpna 2017 v 18:39 | Věra K. |  Drsné básně
Vyšla jsem si do lesa.
Nějak se mi chtělo
jako správná noblesa
obléknout si tělo.

Marx a Spencer svetýrek,
botky od Deichmana.
na kabelce kanýrek,
každým coulem dáma.

Třeba mě tam osloví
mysliveček švarný.
Zalezem si do křoví,
nebude to marný.

Za stromem se vynoří
sexy kamizola.
tvářičky mi zahoří.
On si na mě volá!

Příroda mi nesvědčí,
bože, ti ně hnali,
prý tam je mor prasečí
též se ptali zdali

umím aspoň trochu číst,
tabule jsou všude.
Ať vypadnu z těchto míst
nebo průšvih bude.

Prchám lesní pěšinou,
pohaněná, krotká
a vím, co je příčinou.
to fakt jen mě potká.

Abych byla vskutku "in"
pro výletní chvíle,
nechala jsem, pokud vím,
na kredenci brýle.

Tak byl to ekolog, nebo ne?

9. srpna 2017 v 20:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Klečel na pošlapaném trávníku. Nebo dřepěl. Zkrátka si pěstovel křečové žíly. Ale byl přitom velmi užitečný. Na ruce měl mikrotenové rukavice, patrně z Billy. Soudím tak podle igelitky, do které dával smetí.
Pohlédla jsem na něj s úctou. Asi jsem byla první. Tak mě oslovil. Sice nepřestal sbírat střepy, ale také nepřestal mluvit.
Slunce mi propalovalo temeno, autobusy ujížděly a ruce se protahovaly pod tíhou tašek. Ale odejít jsem nemohla. Nějak jsem měla pocit, že by to vypadalo jako když jsem tu láhev rozflákala já. A tak jsem poslouchala hrúzy o provrtaných stromech, sedřených kůrách, o tom, kdo by se měl postřílet, o všudypřítomném nepořádku, o zvrhlé mládeži a o vývoji skupiny dobrovlných ekologů. Konečně radostné zvolání "...ještě, že zítra jedu do Alp!"
Díky této pozivní zprávě mi bylo lze odejít a nepřipadat si nepatřičně.
Říkala jsem o svém shedání s amatérským ekologem Jitce. Ta ovšem můj zážitek přehodnotila a vyslovila se pro jinou variantu. Nesetkala jsem se s ekologem. Setkala jsem se s bláznem.
Říkala jsem to manželovi. Ten podotkl, že to jsou takové formy trestu. Usoudil na veřejně prospěšné práce jen proto, ze popisovaný subjekt měl žluté tričko. Nelze komentovat. Pokud ale má pravdu, jednalo se o odsouzence nanejvýš uvědomělého a samostatného. S takovým společenským kreditem, který vylučuje i doprovod a kontrolu.
Svým dětem jsem neřekla nic. Nedivily by se. Samy často chodí s igelitkami. Do lesa. Na smetí.

Dýně

8. srpna 2017 v 18:21 | Věra K. |  Drsné básně
Na pokyn své tchýně
šel pěstovat dýně.
Vyrostly mu kusy
veliké jak husy.

Bral to jako komplot,
když hotový kompot
jíst mu poručila.
Pak ho poučila,

že tenhle druh tykve
posiluje IQ.
Ten človíček malý
byl však věci znalý.

Pro chytrost se dýně
nepěstuje. Líně
chvíli tchyni zkoumá
a pohledem bloumá

po té tváři milé.
Pak se zvedne čile
a jde do předsíně.
Všechny svoje dýně

přinese a hlásí.
"Došlo k mýlce asi.
Spořádej je sama.
Jen tak - mezi náma -

Dýně obsahuje
to, co způsobuje
jak to říci. Nuže.
Vylepšení kůže."