Září 2017

Pátek

30. září 2017 v 18:50 | Věra K. |  Šou v SOU
"To se s chutí zajdu na rodičovstvo podívat", nelituje pátečního odpoledne Eva. "Já jsem jako Jan Zlatoústý, oko nezůstane suché."
Přišla i zástupkyně Jaruška. Vzala si pár úředně vyhlížejících lejster, pomyslela na svůj plat a ihned se dostala do bojovné nálady.
16,00 - nástup dospělých řezníků a řeznic. Jsou přesní a krotcí. Líčíme s Evou průběh toho středečního neštěstí a Jaruška má učené poznámky z pozice vedení školy. Je to účinné - leč! Mám neodbytný pocit, že největší stres jsme způsobily paní Šavlové. Naše muka ji netrápila. Když jsem jí však sdělila, že je krajně nevhodné rušit odborný a strhující výklad docenta Marušky o pohanských obřadech metalikem, zaúpěla. "Ale to si teda vzal Míra moje rádio! A ani se nedovolil. No to se paní učitelko nebojte, to já mu dám, brát mi rádio na výlet! Ten to schytá! Ještě, že jste mi to řekla."
To, že Míra trojčil po lese jako poděs, tak to ji nevzrušovalo ani v nejmenším.

Čtvrtek

29. září 2017 v 18:52 | Věra K. |  Šou v SOU
Dnes máme čtvrtek, milánkové, a zítra s největší pravděpodobností můžeme očekávat pátek. A tento den, v 16,00 přesně budu vítat rodiče utečenců, kteří se - pochopitelně - neobtěžovali včera přijít. Když si se mnou nepříjdou popovídat, dostanete trojku z chování."
Vlna protestů na téma odjezd na chatu, do lázní a k babičce mi udělala velikou radost.
Zítra očekávám šest mocných řezníků či řeznic - profese se dědí z otce na syna.
Oni mi zkazili středu, já jim zkazím pátek. Predpokládám totiž, že si rodiče svůj vztek vylijí na dětech.
"Ale paní profesorko," hájí řady nedelikventů Demeter. "My jsme byli na výletě hodní a pomáhali jsme vám hledat uprchlíky. To bychom si zasloužili nějakou odměnu."
Nejsem si jistá, že mají tak úplně pravdu, ale souhlasím. Provinilci jdou za dveře, a protože bereme soukromé podnikání, dáme si pohádku o dvanácti odbornících.

O dvanácti odbornících
( pohádka pro soukromé podnikatele)

V jedné podhorské rekreační oblasti bydlela stará udržovaná vdova s vlastní dcerou Helenou a nevlastní dcerou Maruškou.
Helena byla zlá a ošklivá kariéristka se sklonem k šikanování. Maruška byla hodná a hezká dobračka se sklonem k přitroublosti.
Macecha Helenu všemožně rozmazlovala (zřídila jí například stavební spoření), pro Marušku nenalezla vlídného slova o zřídila jí životní pojistku ve prospěch Heleny.
Jednoho dne už Helena nevěděla roupama co dělat, a tak sestře poručila: "Marušo, zachtělo se mi jablek, jahod a fialek. Jdi do lesa a přines mi je!"
"Ach bože, sestro milená, kde bych v lednu tyto statky nalezla! Chceš-li, dej mi tisícovku a já ti je ráda zakoupím v obchodním centru!"
"Ty holoto a žebroto! Neřekla jsem koupit, ale donést. Koukej mazat do lesa, nebo tě zabiju!"
Nebohá Maruška pomyslela na svou životní pojistku, vzala si vlňák a šla. Dlouho bloudila závějemi, až pojednou spatřila světýlko. Přistoupila blíže a co vidí? U mohutné vatry sedí dvanáct vážných mužů. Bylo to dvanáct odborníků, kteří v blízké zotavovně prodělávali živnostenský kurs.
Maruška si dodala odvahy a začala prosit. "Dobří lidé, nechte mne ohřát, zima mnou třese!"
Nejstarší odborník se zvedl z předsednického špalku a zeptal se: "Proč se flákáš po lese, děvenko?"
Maruška v pláči vypovídala: "Zlá macecha a ještě zlejší Helena mě poslaly do lesa pro jablka, jahody a fialky. Poraďte mi, strýčkové, kde je mám hledat?"
A strýčkové poradili. "Už jsi se rozhodla, koho budeš volit do zastupitelstva, děvenko?!
"Nerozhodla, strýčkové. Svůj hlas chci dát až tomu pravému".
"My jsme lidé pravé vůle. Dej nám svůj hlas a my ti poskytneme protihodnotu jablek, jahod a fialek. Stějně to pro nás bude odečitatelná položka ze zisku."
Maruška vložila do patřičné obálky nabídnuté lístky a pěčlivě ji uschovala v záňadří.
Poté se vydala v doprovodu pana Června ( majitel cukrárny), pana Máje ( majitel květinářství) a pana Augusta (majitel ovoce-zeleniny) do zasedačky, kde byly ještě bohaté zbytky rautu.
"Rychle nastav zástěrku, Maruško", pobízeli odborníci užaslou děvuchu z hor, "vybírej, za chvíli bude večerka a lakomý správce vypne proud."
Šťastná Maruška shrábla kytičku fialek, dvě panenská jablíčka a svazeček jahod. Poděkovala odborníkům a spěchala domů
Když zlá macecha a ještě zlejší Helena viděla, co Maruška nese, zbledly zlostí.
"Ty čarodějnice! Kdes to vzala?!"
"Tam vysoko v horách, v odbornické zotavovně, dost je všeho ještě!"
"A proč toho, ty krasoduchu, neseš tak málo? Jistě jsi cestou většinu snědla a vyčuchala!"
"Ach, věřte mi, sestro a macecho milené, nevzala jsem si z ničeho ani kousíček!",bránila se ubohá Maruška.
Macecha s Helenou se rozhodly, že toho blbečka zabijí až po návratu. Nedbaly hlášení horské služby, oblékly si kožichy z Kary a vydaly se do hor. Zotavovnu nenalezly. Nebyla osvícená, protože už bylo po večerce. Obě v lese zmrzly.
Osiřelá Maruška začala hospodařit sama. A počínala si dobře. Brzy si pořídila stánek a prodávala prodávala na záchytném parkovišti langoše.
Záhy se do stánku našel i mladý odborník, a tak spolu šťastně podnikali až do smrti.

Středa

28. září 2017 v 20:05 | Věra K. |  Šou v SOU
Ve vlaku jsem doufala celou první stanici, že ta tlupa zločinců přistoupí v Srbsku.
Doufala jsem zbytečně.
Eva mě odehnala od schúdků. " Že jsi blbá, to vím dávno, ale aby ses zase flákala po lese a předpokládala, že je najdeš, tak na to laskavě zapomeň. Ostatně já odmítám jet s tím zbytkem pionýrů na Smíchov bez tebe."
Rezignovala jsem, pověsila si na zábradlí od schůdků vodou nacucaný svetr ( za chvíli se možná budu věšet sama) a těšila se na třídní schúzku. Ta má totiž být dnes! V 19, 00 přesně.
Pro osvěžení jsem si představovala, jak vysvětluji rodičům, proč se jejich děti nevrátily domů.
V šest je informační schůze pedagogů, domů to tudíž nestihnu.
"Neboj se, opravdu jich bylo sedm", chlácholila mě Eva v tramvaji, když jsem opožděně zjistila, že jsem si tu sbranku nepřepočítala. Byvše vždyky tragéd, začala jsem se mučit představou, že nebyli všichni.
Pokud jsem se ještě před chvílí bála na třídní schůzku jít, tak teď jsem se na ni začala přímo morbidně těšit. Rodičům a přátelům školy budu skýtat utěšený pohled. Od zdola ke kolenům mokré a blátem zacákané džíny, manželův vytahaný mokrý svetr- a všechno to nejem odporně studí, ale i odporně zapáchá. jako když se suší pes.
Dobře jim tak, rodičům mých žáků. Nezaslouží si estetický zážitek.
"Nevím, proč se na tu schůzku tak třeseš", pacifikovala mě Eva, "když víš, že tam budeš mít dva lidi - maminku a tatínka hodné Kunské".
Tentokrát se Eva spletla.
Bylo jich pět, z toho dokonce jeden za delikventy. Čestná Šmídová se doma udala, a tak jsem se moohla aspoň trochu odreagovat.
Přes noc jsem vymyslela strašlivou pomstu.

Śou v SOU

27. září 2017 v 20:08 | Věra K. |  Šou v SOU
Śou v SOU aneb patnáct dní, které otřásly školou.
-------------------------------------------------------------
STŘEDA
Věnováno všem kolegům v utrpení a všem studentům, kteří v mých hodinách nezlobili
( viz příloha)

"A proto, přátelé, vytvořme magický trojúhelník!", blouznil včera ředitel na schůzi. "Když sevřeme žáka ze tří stran - škola, rodiče a praxe - nemůže nám uniknout."

Tato skvělá pedagogická poučka se ukázala zhruba stejně málo platná, jako ty, kterými mě zasypávala pedagogická nástavba. Já jsem ohradila svou třídu přímo čtyřúhelníkem ze čtyř dospělých. Dodala jsem řadu doporučení, axiomů a bodů slušného chování na výletě.
Výsledkem toho je, že lítám jak šílenec v dešti po lese a volám "Vosino! Vosino!"
Zní to jako reminiscence na Lomikara, ale je to také jediné jméno, které se dá zvučně řvát. Ostatních šest žáků 3.H, kterým se uráčilo "ztratit se" na značené cestě s dohledem dvou archeologů vpředu, s Evou a mou mličkostí vzadu, za bílého a tehdy ještě jasného dne a po dokonalém poučení, tak zvučná jména nemá.
Mohla bych sice hulákat " Pucmochte, Pucmochte" nebo "Kochto, Kochto", ale málo platné, není to ono.
Navíc při pomyšlení, že Kochtovi mají poblíž chatu, a že jsou ve zbloudilé skupince tři děvčata sexuálního věku, jde na mne slabost.
"Paní profesorko, pojeďte námi na výlet, aspoň na tři dny, třeba pod stan", žebronila moje třída.
Vysvětlila jsem jim, že pod stan by mě dostali leda po smrti, protože trpím klaustro a arachnofóbií.
Vysvětlila jsem jim dále, že mám malý plat a že v případě otěhotnění studentky na školním výletě se s padagogem jedná jako s inseminátorem.
"S vámi bych mohla jet maximálně na hodinu do ZOO".
Výsledkem byl kompromis - jednodenní výlet na Tetín.
Ale teď pátrám ne po stopách prvních Slovanů, ale po stopách sedmi učňů, takto kandidátů na prodavače masa a uzenin.
Kdybych tak aspoň slyšela ty odporné, patrně metalové pazvuky. Žák Šavel si na takřka horolezecký výstup nevzal svačinu či náplast na kuří oka, ale radiomagnetofon velikosti 80 x 40 x 30. Bez zábran si ho pouštěl i při výkladu u rituální jámy. Pochopitelně hodně nahlas, aby si užili i ostatní. Byvše napomenut urazil se a přepnul si celý ten krám na obří sluchadla, takže vypadal jako traktorista z Marsu.
Věřím, že teď sluchátka nemá a nezištně se dělí o skřeky s dalšími utečenci. V okolí tedy být nemohou (nic neslyším) a já se tady už hodinu plácám zbytečně.
Vrátila jsem se ke zbytku třídy a k doprovodu. Stáli na tetínském náměstí, přímo ve středu, to znamená u autobusové stanice. Udělala jsem ještě pár marných opatření, jako napríklad průzkum hospod, obchodu a mobilizeci místního státního statku. Navázala jsem úzkou spolupráci s přednostou nádraží v Berouně a použila tamní rozhlas.
Policii jsem vynechala. Té si užiji dost, pokud se naplní mé nejčernější představy.

Nakonec to bylo jinak

26. září 2017 v 17:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na Václaváku jsem nebyla dobré tři roky. A dnes jsem se tam ocitla čirou náhodou. Nemocné muzeum a všude výkopy. Překročila jsem jakási oranžová umělohmotná střeva rvoucí se z podzemí a podívala se také na domy. V oknech většinou pusto, ve výlohách zboží raději bez cenovek.
Přicházela jsem k Domu módy. To si vždycky vzpomenu na Kateřinu. Její tatínek ho kdysi dávno ozdobil reliéfem. Chtěla jsem se umělecky pokochat. Ale než jsem tak mohla udělat, vyděsila jsem se. To jsme až tak světoví? Pod reliéfem není nápis týkající se módy. Je tam velkými písmeny uvedeno "Spermobanka".
Nemám nic, proti dárcům a příjemcům spermatu. Ale takovéhle zviditelnění? Na hlavním náměstí hlavního města?
Nebyla to spermobanka. Byla to Sberbanka.
Musím se naučit lépe číst.

Grilované kuře

25. září 2017 v 21:15 | Věra K. |  Drsné básně
Grilované kuře
obleček má z kůže.

Najdou se i bloudi,
kteří o ni loudí.

Já myslím jen na ty
skvělé přední hnáty.

Syndrom zavírajících se dveří

24. září 2017 v 18:56 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
O půl dvanácté mě vzbudilo jakési žbluňkání. Pochopila jsem, že to je mobil. Pochopila jsem, že není můj. Šla jsem po zvukových stopách. Ležela tam na stole, ta nová chytrá plochá věc, bez tlačítek a s obřím displejem. Pozadí světle skořicové, uprostřed tmavě hnědý čtvereček a ve čtverečku jakési kovové X a pod tím nápis - "časový limit".
Nevím, jak se takovéto telefony ovládají. Síť je chytrá a já blbá. Nicméně. Jedno plácnutí přes obrazovku vše vyřešilo. Světlo zhaslo, kvílení ustalo. Ráno jsem manželovi vyčetla, že byl můj chatrný spánek přerušen. Začal tedy svůj před měsícem koupený mobil prověřovat. Baterie nabitá, žádný nepřijatý hovor, žádná zpráva.
A příští noc se situace opakovala.
Manžel oslovil prodejce. Prodejce netušil, co se může dít. Popsaný symbol nikdy neviděl. Jeho sofistikovaná rada zněla "vyfoťte to". Manžel se vybavil svým druhým mobilem. Připravil ho, aby si vyfotografoval kvílejícího kamaráda.
Ležely vedle sebe. A ležely tiše.
Takže si myslím následující. Ty chytré věci jsou chytré až moc. A mají své city. Motivací pro hysterické chování dotyčného telefonu byla touha po partnerovi. Po blízkosti a po lásce se všemi jejími důsledky.
Třeba se nám časem narodí malé mobilečky. Protože co jiného mohl tajemný nápis "časový limit" znamenat", než varování kovových vnitřností. "Pozor! Za chvíli nebudu schopen reprodukce a taky už nikoho neokouzlím".
Ta technika prostě strašně rychle stárne!

Máslo

23. září 2017 v 19:27 | Věra K. |  Drsné básně
A když se v lednici zhaslo,
začalo se chlubit máslo.
"Poté co jsem stouplo v ceně,
už mě nekrájejí denně.

Za čas budu patřit taky,
mezi nóbl uheráky, telecí a jiná esa,
luxusní delikatesa.

Kdo chce, ať se se mnou vsadí,
nevím, proč to lidem vadí.
Já jsem přece motivací,
pro zvýšení tempa v práci,
pro přesčasy, pro šetření...
tohle nikdo neocení."

Hladová ovečka

22. září 2017 v 20:15 | Věra K. |  Představy a příběhy
Aspoň ten jeden stromeček našla.


Konec světlé polokoule

21. září 2017 v 15:05 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Draha nesnese pohled na zářivě modrou oblohu. Eva, která je tak trochu upír, protože nemá ráda světlo, a slunce už vůbec ne,se raduje, pokud teplota klesne pod dvacet stupňů. Iva se zběsile těší na zimu, aby mohla lyžovat. Sníh mě děsí a z mého prvního a posledního slalomu mám hřeby v holeni. Zoufám si, když se krátí dny a mrazíky opravdu nemusím.
Pokud si předtavím kalendářní rok, vidím něco jako hodiny. Ta horní polokoule začíná na devítce dubnem a končí na trojce zářím. Má světlou barvu, na dvanáctce nejjasnější. Dole jsou šedé až černé měsíce, ve krerých je zima a tma a pro mě tudíž i beznaděj.Tuto dobu jenom přežívám a čekám na slasti horní polokoule.
Trápím se tím, že jsem tak jiná. Ale možná, že mám jen divné kamarádky. Pravděpodobně většina populace také preferuje horní polokouli. Tato geniální a uklidňující myšlenka mě napadla při studování školního rozpisu prázdnin.
Proč se hovoří o pololetních prázdninách? Konec ledna není přece uprostřed kalendáře a ani uprostřed léta. Školní rok má sice svůj specifický biorytmus, ale když už jsou prázdniny podzimní a jarní, tak ty výše uvedené by se měly označovat jako zimní nebo polozimní. Ten zavádějící název se asi zažil proto, že hodně lidí touží po teple a stýská si po létu.Proto se také ptají, kolik kdo má let, popřípadě jar. Ne, kolik zim a podzimů.Dolní polokoule se hodí leda tak na spaní.
A tak si myslím, že současný přechod z horní do dolní polokoule nenesu těžce jen já. Moc se s tím toho nedá dělat.
Ale kdyby mi tak alespoň zachovali letní čas! Permanentní připomínku lepších časů v horní polokouli.

Socialistická hesla

20. září 2017 v 12:02 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Probíhala debata. Psycho, socio, polito a jiní logové chtěli pochopit, proč část populace nezavrhuje socialismus. Jaká je motivace takovýchto postojů.
I já jsem se včera vracela k revolučním heslům. Třeba vnesu trochu světla do temné problematiky.
Posledních dvacet dní jsem byla lehce popudlivá. Tasemnice z O2 mi vycucla data nečekaně brzo. Odpojena
od internetu, byť s lákavými nabídkami na přikoupení, jsem trucovala.
Nebudu krmit kdejakého parazita, který mi snad něco aktualizuje. Tato činnost se prý nedá zakázat a zrušit. Mám pocit, že si mobilní internet platím jen proto, aby nějaký samozvaný stachanovec vylepšoval to, co nepotřebuji a nepoužívám.
Moje blogová čtvrthodinka už v posledních dvou třetinách měsíce pak nemá nárok na existenci.
Jak dny plynuly, mé svaté rozhořčení rostlo a rostlo. Začala jsem si zpívat bojové písně. A pak se mi donesla zajímavá informace. Ve slušných státech se internet neodpojuje, ale pouze zpomaluje.
A proto. "Proletáři všech zemí spojte se!"
Nemusí vlastně být ze všech zemí. Stačí mi proletáři čeští. Když se spojíme, tak nás neodpojí.
Takhle jsem si to hezky promyslela a šla se dívat na televizi. Bloudila jsem kanály a nalezla něco vzrušujícího.
V pořadu "Vědmy radí" se nabízelo tuším, že vylepšení čakry, ale hlavne krétský rituál. Minojská kultura mě vždycky fascinovala. Těšila jsem se. Konečně zatelefonovala klientka. Nahlásila jméno a datum narození. Vědma zapálila čajovou svíčku a tím uzdravila čakru. Chvěla jsem se nedočkavostí. Teď, teď bude ten rituál! Bude tam dvojitá sekera? Býci? Pomazání božským olejem?
Byla tam informace. Až vědma pojede na Krétu, tak rituál pro dotyčnou dámu uskuteční. Připsala si ji do seznamu.
Takhle bych se chtěla živit. Zapálit čajovou svíčku (tedy pokud si zase nekoupím tu, které knot nechytne), slíbit rituál a inkasovat. Každá, i započatá minuta čekání a hovoru devadesát korun. "Čest práci!" tomu, kdo to vymyslel.
No a šla jsem spát. Moc to nešlo. Všichni psi, které mám v doštěku, se rozhodli rušit niční klid. Patrně si špatně vyložili Fučíkovo poselství "Lidé, bděte!"
Tak nevím jestli jsem těm vědcům pomohla. Ale měli by si mé duševní pochody prostudovat. Protože.
"Ani zrno nazmar!"

Spící Mexičan

9. září 2017 v 19:57 | Věra K. |  Představy a příběhy
Když člověk dlouho spí ve volné přírodě, splyne s krajinou... Cena 3000 Kč. Rozměry 50x40 cm.