Říjen 2017

O Budulínkovi

31. října 2017 v 9:59 | Věra K. |  Šou v SOU

(pohádka pro pěstitele hospodářských přebytků)

Víte děti, proč se začalo Jiříčkovi říkat Budulínek ?
To bylo tak. Malý Jiříček od mala neustále odmlouval.
"Jiříčku, nehrabej se v popelnici !"
"A budu a budu a budu !"
"Jiříčku, nekakej na koberec !"
"A budu a budu a budu !"
"Jiříčku, necpi ty dráty do zásuvky !"
"A budu a budu a budu !"
A tak mu začali říkat Budulínek.
Časem se ubohá maminka nervově zhroutila a Budulínek byl svěřen do náhradní péče babičky a dědečka.
Měli chaloupku uprostřed lesa, bez popelnic, bez koberce i bez elektřiny.
Chlapec zpočátku ani nevěděl, jak si zazlobit. Až jednou.
Starouškové se vypravovali do střediskové vesnice. V nákupně tamního lidového spotřebního družstva hodlali prodat své hospodářské přebytky. Naložili na valník vejce, hlemýždě a houby.
"Budulínku, tady máš hrášek, koukej hezky dlabat a dávej pozor, ať se nic nestane našim stříbrným liškám. Víš, že jejich chovem přispíváme k rouvoji podniku Kara-export. Ne, abys je nějak rozrušoval !"
Budulínek už byl životem poučen a své "budu" si šeptal začně konspirativně. Nebyl žádný makrobiotik a hrachová strava ho urážela.
Rozhodl se, že raději provede pár vědeckých experimentů s liščím masem.
Otevřel ohrádku - ale zvířátka nečekala. Když se staříci vrátili z civilizace, nalezli ve výběho pouze Budulínka.
"Chlapče, chlapče", lamentovala babička poté, co si spočítala ušlý - či lépe řečeno uběhlý výdělek.
"Teď ti budu muset odhlási předplatné časipisuu Playboy."
Teprve nyní Budulínek pochopil ekonomický dosah hospodářských přebytků.
"Tak já ty lišky budu hledat, babičko," slíbil pokorně. "A budu a budu a budu !"

Opět pondělí

30. října 2017 v 8:09 | Věra K. |  Šou v SOU
Pondělkem začíná maturitní týden. Důstojnost chvíle zvyšuje fakt, že miláček paní a dívek Láďa Pavlíček slaví narozeniny.
Loni jsem byla třídní v 1.A, kde nebylo mužů. První den jsme udělaly jakousi exkurzi po školní budově - to aby trefily do tělocvičny, jídelny a případné udavačky do ředitelny.
Cestou jsme potkaly Pavlíčka.
Pro mé svěřenkyně to byl tak mocný zážitek, že mne přinutily jít za rozvrhářema a zajistit, aby je v oblasti propagace a aranžování vzdělával právě on.
Láďou by se dal vysvětlit nástup socialismu na Kubě a rozmach terorismu. Vypadá jako hezčí kombinace Fidela Castra a Usámy bin Ládina. Pokud mohu sledovat, tak reakce žen na našeho školního umělce je jednoznačná. Následovaly by ho kamkoli. Neudivuje mě tedy ani počet kubánských revolucionářek, ani počet muslimských teroristek.
Tak mocný mají muži Pavlíčkava typu na ženy vliv.
"Láďo, nerozmazlují tě až příliš?", ptám se, když vidím, jak je na chodbě přepaden žákyněmi, které mu nutí bonbony.
"Předměty starší padesáti let se stávají starožitnostmi", poučujě mě. "Jako čerstvá starožitnost musím nutně mít velkou přitažlivost a naše ženy mají dobrý vkus".
Opouštím čerstvou starožitnost a jdu si zaučit do 2.A.
Ve 2.A mám normálně ekonomiku, leč dnes si mám zasuplovat češtinu. Lidovou slovesnost
"V závěru hodiny si v rámci současné lidové - to jest mé - slovesnosti připomeneme i váš nejoblíbenější předmět", slibuji žactvu.
"A jaký?", nechápe Martínek.
"No přece ekonomiku, vy bláhový. Máte snad nějaká jiný předmět raději?", ptám se mile a sápu se po notesu.
"Ne, to ne, to já jsem si jen tak rychle nemohl vzpomenout", přesvědčuje mne vyčerpávajícím způsobem Martínek.
Polichocena notes zavřu a povím třídě pohádku objasňující činnost nákupních družstev.

Páteční konec

29. října 2017 v 10:45 | Věra K. |  Šou v SOU
Moje kolegyně se domnívají, že jsou mistry přeřeknutí.
Omyl. Mistr jsem já. To já jsem pronesla ne slůvko, ne větu, ale takřka celou slohovou práci. Nikdo mě nemůže trumfnout.
"No já tě určitě nepředčím", povzbuzuje mě Žeňa. "Já jsem pouze řekla frontě při vstupu do masny - dobrý den, sedněte si."
A tak jsem se svěřila.
"Šli jsme jednou se třídou od doktora. Vraceli jsme se tak deset minut před začátkem hlavní přestávky. Odvedla jsem žactvo do učebny a povolila děvčatům jít na záchod, neb jejich WC bylo hned vedle.
Muže jsem čůrat neposlala. Pánské záchodky se nalézaly o patro níž a já jsem se bála, že hoši budou trojčit po schodech.
Byl leden, já nabalená v kožichu jak pumpa a rozhicovaná výšlapem do čtvrtého patra. Musím se zase hodit do pacovního...a jak tam tak stojím ve dveřích a koukám se na ty diskriminované chlapecké tváře, přišlo mi jich líto.
Nadechla jsem se a pronesla nesmírně stupidní projev.
"Já se teď jdu svléknout. Kdybyste, pánové, měli aktuální potřebu, přijďte za mnou do kabinetu, a já vás tam svedu " - bože!, co to melu? - ale nezadržitelně pokračuji - " a choďte nejlépe po skupinkách!"
Jak jsem ze třídy vypadla, to nevím. Horší proslov se ale určitě nikomu nepovedl.
"To jsi opravdu řekla?", hýkají kolegyně potěšeně.
Jak snadno se může člověk zapsat do dějin školy
A to jsem si jenom chtěla odložit kabát a odvést chlapečky ze čtvrtého patra do třetího.
A raději po skupinkách, než jednotlivě.

A zase pátek

28. října 2017 v 9:23 | Věra K. |  Šou v SOU
Pátkem u nás končí Andula. Dá si lázně a pak penzi. Nevypadá, že by ji to mrzelo.
Po vyučování se sejdeme v kabinetě, a to je vzácná chvíle.
Přes týden se skoro nevidíme. Každá učíme jinak, společné okno se nenajde a přestávky zpříjemňují dozory.
Dnes nás tu je jako malých psíků. Přišla i zástupkyně a pár kolegů z jiných pater.
Andula se svěřuje se svým posledním tristním pedagogickým zážitkem.
"Tak si představte, co se mi podařilo spáchat! Končím v 3.H (- známá třída erotomanů-) a Burian si pořád hrál s deštníkem. Roztahoval ho a stahoval, až jsem se naposled naštvala a zaječela - Buriane! Ještě jednou si ho vyndáte a skočím po něm a bude můůůůj!
No to si nepřejte vidět. Než mi došlo, jakou hrůzu jsem pronesla, třída řvala nadšením tak, že k nám vrazil školník".
"No, Ančí, toje vidět, že jsi v našem ústavu působila jen krátce", poučuje Eva.
"Já už dávno neříkám pytlík, ale sáček, ne styk, ale kontakt - to sice pravda nevědí, co je, ale zato je to nevzrušuje".
Jája se domnívala, že ona pronesla perlu daleko lepší.
"Měla jsem rodičovství a pak dějepis. No a já ty různé chámovody dost špatně snáším, byla jsem z toho zblblá ještě při dějáku. A jak tak vykládám o obnovení olympijských her, tak se najednou slyším, jak suverénně tvrdím, že účastníci souložili v běhu, vrhu, skoku....Ztuhnu hrůzou - no a zjistila jsem, že mě stejně nikdo neposlouchá. Jen ty dvě holky v první lavici se koukaly dost vydřeně."

Konec čtvrteční

27. října 2017 v 12:04 | Věra K. |  Šou v SOU
Během sankcí jsme došli do čela průvodu.
Už jsem málem zapomněla na stěžejní bod programu. Ale Doleta mě, málo platné inspiruje k činnosti. Sebral Šmídové šátek a dělal ze sebe muslima.
Rozhodně mu tedy nebude vadit, když si ho vyberu jako figuranta chránícího se před atomovou hrozbou.
"Pokud vím, máte mít každý osvědčené pomůcky pro boj s jaderným výbuchem."
Ještě, že nemám žádné iluze.
Podle plánu se měli všichni civilně-obranně vyzbrojit, tj. nasadit si lyžařské nebo potápěčské brýle, zahalit tělo pláštěnkou, ruce a nohy narvat do igeliťáků a zagumičkovat . ovšem pozor!, celou věc ještě pojistit dýchacím filtrem. Pro neinformované, ten se vyrábí z dámské punčochy nacpané vatou a zavázené šátkem kolem pusy a nosu.
Moji žáci nejsou tak malicherní, aby snad plnili pokyny štábu bojových akcí. Stěží jsem mezi nimi vybrala potřebnosti pro jediného Doletu.
Tedy. Moje jednotka civilistů sice nevyniká v oboru slepé poslušnosti, ale mučení spolužáka, tak z toho by mohli skládat doktorát. Vystrojili si ho s chutí a přišli i s inovacemi. Třeba zakrytí vlasů mikroteňákem v pokynech nebylo.
Nevím, zda by se Doleta ubránil radiaci, ale já jsem se nemohla ubránit nedůstojnému pocitu satisfakce.
Mimořádně jsem za kašpárka nebyla já.
Po dokonalém předvedení modelu třetí světové války jsem figurantovi opět povolila civilní šat.
"Ale filtr byste si měl nechat, abyste zase neměl puzení kouřit!"
"To já raději půjdu vedle vás a sundám si to, jinak bych mohl Pichlové ten šátek zafunět."
Smilovala jsem se nad ním a třída se smilovala nade mnou.
Do konce pochoďáku byli hodní - to znamená, že se neztratili, nezranili, nezabili, neopili a Vosinovi se nepodařilo znásilnit Bértovou.
Co víc si může pedagog z Bruselské přát?

Čeho bych se tak bála

26. října 2017 v 11:19 | Věra K. |  Drsné básně
"Cukr do kafe? Co blbneš?
Já jsem myslela, že hubneš!

Podle všeho málo chodíš,
nevíš, že si tím dost škodíš?

Už si zase zapaluješ?
Chápeš, že dost hazarduješ?

Ty ještě jíš uzeniny?
Jsou tam přece botuliny!

Zíráš často do sudoku,
Nebudeš mít cuky v oku?

Nekoukej se na to krimi,
co na tom máš, vysvětli mi!
i
Teda já bych na tvám místě
ze sebe strach měla. Jistě."

"Obávám se spousty věcí.
Jednou z nich jsou hloupé kecy".

Další čtvrtek

25. října 2017 v 14:37 | Věra K. |  Šou v SOU
Je čtvrek a pochodové cvičení. Kdyby se ředitel poradil se mnou, vysvětlila bych mu, že je surovost a holý nerozum takovou akci pořádat zrovna v den, kdy mám mít jen tři hodiny.
Leč neporadil se.
Tradičně jdeme pustošit Krčský les. Na startu shromažďuji své řezníky a uzenice. Polovina dívek tvrdí, že má silnou menstruaci, polovina chlapců se vymlouvá na vymknutý kotník a jiné zmrzačené součástky. Ostaatní půlky jsou před nemocí, po nemoci či v nemoci. Jsem patrně jediná bojeschopná.
"Je to vůbec někdo natolik zdráv, aby mohl podat tak špičkový atletický výkon, jako je volná chůze po lese?"
"Prosím já", vemlouvá se Musil, "ale zapomněl jsem si boty". Ten šašek má své pětačtyřicítky zcela holé.
"Milý klube invalidů. Kdo není schopen pochodu, musí zůstat na startu a pomáhat organizátorům akce. Až se s těmi nemnohými zdravými vrátím, uděláme prezenci."
Vyhlídka na čtyři hodiny strávené mezivýkopem pro kanalizaci a haldou cihel byl patrně skličující.
Mám zázračné léčitelské schopnosti a opravdu je mě pro školství škoda. Marodi ozdravěli, chromí povstali a Musil nalezl boty.
"Utečenci z Tetína preventivně dopředu, abych se vám zase "neztratila." Budete celou dobu v dobré společnosti, a to sice v mojí."
Nemohla jsem svůj slib dodržet. Po čtvrthodině se nemožné stalo skutkem. Zástup třiceti lidí se roztáhl do jednoho kilometru.
Málo platné, člověk se musí pořád učit.
Zapomněla jsem! Na kuřáky! Jak mají, chudáčkové, jít pomalou chůzí lesem - rychleji to nedovedu -, když dobře už dvacet minut nekouřili. Tolik věcí najednou se přece dělat nedá. Všechno chce svůj čas. Stáli v hloučku padesát metrů za startem a podělovali se cigaretami. Ještě si, ubožátka, až na Doletu, nestačili zapálit.
Pocítila jsem nával zdravé agresivity.
"Paní učitelko, vraťte nám ty cigarety", žebronili jako zamlada.
"To víte, že vám je vrátím", slibuji.
"Jo, ale až na konci roku", nevěří mi Laštovka.
"Ne , hned", uklidním ho, cigarety zlomím a vrátím původním majitelům.
"Víte, zabavovat něco, to je mi přímo proti mysli"

Konec středy

24. října 2017 v 12:04 | Věra K. |  Šou v SOU
Po schodech stoupají čtyři známé postavy. Včerejší karbaníci jdou odevzdat trest. Pojednání na téma -"nemám hrát ve škole karty, protože se tou dobou pak nemohu soustředit na na studium ....( shrnutí libovolně vybraného tématu z ekonomiky probírané v tomto pololetí )" Já jsem napsal ještě něco jiného", chlubí se skromě Blanžovský. Čtu se slzou v oku - "a nemám zlobit svou hodnou a milou paní učitelku".
Moji třídní poddaní se zájmem sledují, jak závodím na trase záchod sever - zábradlí - záchod jih.
Nabídnou mi svou mužnou pomoc. Blanžovský a Vlahoňovský se zabydlují u toalet severních, Polnař s Fefrem dávají přednost jihu.
Vlídně domlouvají příchozím "Čůrat rychle, měříme vám čas!" Fefr vytahuje stopky.
A všichni jsme spokojení. Před branami dívčího sociálního zařízení vzniká cosi jako seznamka a holčičky jí dávají přednost před ilegálním kouřením v kabinkách.
No a já pod heslem divide et impera stojím u klandru sebevrahů a přežiji přestávku ve zdraví.
Zvoní a já jdu skompletovat své řeznicko-uzenářské mládí.
"Máte?"
Mají. Včera jsem jim doporučila vzít si do školy kartáček na zuby pastu a žvýkačku. A do ordinace dva kapesníky.
"Na co dva?", diví se nevinně Gabriel.
"No jeden na krev a druhý na slzy", uklidňuji ho.
Kráčíme na středisko.
Třicet dorostenců v čekárně očividně nedělá zdravotnickému personálu dobře. Sestra vylezla celkem pětkrát a navrhovala mi, že zatelefonuje do školy pro další dozor, když si ty děti neumím sama zvládnout.
Necítím se úspěšně, ale ani provinile. Kromě nás je tu tak deset lidí a mám pocit, že jsme všichni hodní. V dobré snaze žactvo zaujmout začnu nabíze pohádku s názvem "Jak šel špičák na vandr".
"Neee!!!"
Sestra vylezla po šesté.
Čekárna se prázdní, kdo je hotov, odchází. Poslední - jako vždy - já.
Zpátky do školy, neb máme schůzi pro třídní maturitních ročníků.

Další středa

23. října 2017 v 12:41 | Věra K. |  Šou v SOU
Dnes jsem měla svůj obvyklý hrůzný pedagogický sen. Že je dávno po zvonění a já nemohu nalézt třídu, ve které mám učit. Za každým rohem tuším ředitele nebo zástupkyni. Konečně učebnu najdu. Zjišťuji, že nemám třídnici. Nanovo bloudím. A když dorazím do cíle, nevím, co mám učit. Je tam hejno nezvladatelných pubescentů. Řvou. Řvu. Řvu marně. Jsem kašpárek!
Budím se hrůzou.
Budím se sice rychle, ale i tak pozdě.
Do školy dobíhám jako mladý atlet. Před budovou se zdravím s propadlicí Ranerovou. Ta očividně nepospíchá vůbec. Možná, že si ještě i zapálí. Svoji trojku z chování má jistou, ročník nějak doklepe a pak půjde konečně pryč. Pokud bude v životě něco prodávat, tak nejspíš lístky ke kolotoči, který její početná rodina vlastní.
K zubaři jdeme po třetí hodině, takže si stačím střihnout velký dozor. Krušných dvacet minut. Zběsile lítám po třetím patře a zatlačuji žactvo do tříd. Je to něco jako velké břicho a malé kalhoty. Tu to zasuneš, tam to vyleze. Navíc mám na befel dva záchody.
Až mě vyhodí ze školství, uživím se jako toaletářka.
"Čůrat urychleně, neshlukovat se v kabinkách, za chvíli následuje další kontrola!" hulákám střídavě na každém WC.
Mým hlavním úkolem je dohlédnout na to, aby si žáci nestačili na záchodě zakouřit, dále pak aby se nezranili a nezabili.
V tomto ohledu je nejnebezpečnější zábradlí. Stavení je přes sto let staré, ale naši klienti klandru bezmezně důvěřují. Jejich cílem je naklonit se co nejhlouběji nad výtahovou šachtu a sledovat cvrkot ve druhém patře.
Teď je tam kupříkladu Adámek. Ze 2.C. Sice by ho nebyla škoda, ale nechť se zabije až po mé pracovní době. Celý v kůži, barevné vlasy, tetování a v nose pirsing . Bojím se ho už z dálky. Tady nemůže uspět síla. Tady musí nastoupit mozek.
"Pane Adámku, toho zábradlí se nedotýkejte. Vedou v něm dráty od elektřiny a občas to probíjí 220", varuji ho starostlivě.
"Jó?", znejistí a odstoupí.
Bez použití fyzického násilí a polekaně.
Mé vítězství ducha na Adámčí hmotou je tak dokonalé, že se ani nestydím.

Sádlunka

22. října 2017 v 13:58 | Věra K. |  Šou v SOU
Sádlunka zatím bloudila po lese, volala, plakala, zima jí třásla.
Až ze tmy došla na úhlednou mýtinku. V záři vycházejícího měsíce spatřila malý stan. Vstoupila dovnitř - a co nevidí.
Sedm malých spacáčků, sedm malých ešusků a sedm malých mobilků.
Byl to dětský tábor cirkusu Humberto, oddíl trpaslíci.
Unavená Sádlunka snědla ze sedmi malých ešusků sedm hnusných šlichtiček a usnula na sedmi páchnoucích karimatičkách.
K ránu se vrátilo z diskotéky sedm zhulákaných trpaslíků. Když uviděli Sádlunku, zaradovali se. "Uvaří, vypere, uklidí a my se budeme mít jako na rekreaci ROH."
Sádlunce namluvili, že lese žije bubák se vzteklinou a tudíž není radno chodit dál, než k latríně za dubem.
Doma si po čase macecha chtěla opět udělat radost. Šla si popovídat s pokladnou, jak že to vypadá s tou tržbou. A ta plechová udavačka hned spustila: "Vzácná paní, v zemi zdejší vy jste ze všech nejschopnější. Ale kdyby mohla prodávat Sádlunka, ta co má přechodný pobyt v Krčském lese u trpaslíků na mýtině, najdi si průvodce Prahou 4, souřadnice A-5, tak ta by byla výrazně lepší".
Paní Králová odložila zabití skladníka z časových důvodů na pozdější dobu. Odlíčila se, sundala paruku, wonderbru a vyňala umělý chrup. Pak si vzala mírně jetou igelitku s překvapením a šla.
Měla štěstí. Sádlunka seděla před stanem a pucovala sedm párů malých polokeciček. Trpaslíci byli mimo objekt.
"Děvenko žlatá! Nedala byš mi napít vody?", skuhrala macecha.
Voda, borůvky a kopřivy s lišejníkem představovaly jedinou Sádlunčinu potravu. Ale protože byla velkorysá, ochotně návštěvu napojila.
Macech neskrývala dojetí.
"Gdyž ty ši taková chodná, tak to ti muším taky nečo dát"
A vyndala z igelitky - šunkovou konnzervu!
Jako by na děvče dýchl domov. "To jsem babičko ráda! Já už tak dlouho neměla nic z prodejny maso-uzeniny!!
A to je asi nějaké speciální balení, je taková zvláštní, vypouklá, ta bude určitě z dovozu.Honem ji musím sníst, než příjdou trpaslíci!"
Macecha si počkala na to, až se příznaky botulismu začnou projevovat, a pak zmizela. Právě včas.
Trpaslíci se vraceli z bojové hry. Když viděli Sádlunku, jak sebou škube na stanové celtě, polekali se možného značištění svého příbytku a odkutáleli ji co nejdál do lesa.
Sádlunka osaměla. S neskrývanou nadějí ji sledovalo pár mrchožroutů a bezdomovec Bubák.
Vtom se ozval cinkot zvonku. Lesoparkem se projížděl na horském kole krásný mladý zelinář. A protože ve škole dával vždycky pozor, uměl provést patřičnou resuscitaci, včetně stabilizovaného bočního položení.
Zachráněnou Sádlunku naložil na řídítka a odvezl si ji do své prodejny ovoce-zelenina.
Po čase proběhla slavná svatba. Byl na ni pozvám i tatíček Král s chotí.
Jakmile v obřadní síni obecního úřadu králová zjistila, kdože je ta šťastná nevěsta, svět pro ni ztratil půvab.
Vrátila se na prodejnu a pivodila si pracovní úraz.

O Sádlunce a sedmi trpaslících

21. října 2017 v 9:19 | Věra K. |  Šou v SOU
( pohádka pro řezníky a uzenáře )

Bylo jednou jedno krásné a bohaté řeznictví.
Vládl tam hodný a spravedlivý pan Kraál (úsek masa) a hodná a spravedlivá paní Králová (úsek uzeniny).
Žili spokojeně a v nadbytku ale jedna věc je trápila. Že nemají děťátko.
Jednou, při přejímce zboží, si Králová povzdychla.
"Kdybych tak měla dcerušku s pletí bílou jako sádlo a tvářičkami červenými jako játro! Život bych za to dala!"
Uslyšela ji stará závoznice a zhrozila se. "Chybu děláš, Králová. Věz, že se ti tvé přání vyplní.Do roka a do dne se ti narodí fakan požadovaných barev. Ale ty zemřeš!"
A tak se i stalo.
Děťátku dali jméno Sádlunka.
Cizí ruce ji kolébaly, cizí ruce ji krmily masem a uzeninami. Ale Sádlunka přesto rostla do krásy.
Po čase přinutil personál prodejny pana vedoucího k novému sňatku.
Čerstvá Králová, pohledná, pracovitá a perspektivní absolventka dvouletého nástavbového studia zakončeného maturitou, byla na vedlejší pracovní poměr za zlou čarodělnici. V restituci získala kouzelnou pokladnu, do které se často dívala a dychtivě se přitom ptala: "Pokladno, pokladno, řekni mi, která řeznice má v celé zemi největší tržbu?"
A pokladna odpovídala "Vzácná paní, v zemi zdejší vy jste ze všech nejschopnější". A macecha byla ráda.
Léta plynula a ze Sádlunky se stala samostatná hmotně odpovědná pracovnice.Za pultem se dokázala pěkně otáčet, a tak se stalo, co se stát muselo.
Jednou si Králová zase chtěla udělat radost a tak se zeptala kouzelné pokladny, kdože to má tu největší tržbu.
Ale pokladna tentokrát odpověděla: "Odpusť paní, v zemi zdejší Sádlunka je nejschopnější".
Macecha se strašlivě rozčílila. Dala si zavolat starého skladníka, nafasovala mu nový porcovací núž a poručila: "Zavedeš Sádlunku do tmavého lesoparku a tam ji zabiješ. Jako důkaz mi přineseš její srdce. Nesplníš-li můj rozkaz, nedám ti maso na neděli!"
Co měl chudák skladník dělat. Pod příslibem sexuálních hrátek vylákal Sádlunku mezi stromy, ale utratit ji, to už nedokázal. Při hře na "vadí-nevadí" se děvčeti ztratil, zaběhl ke konkurenci a koupil srdce vepřové.
Zlá macecha měla zbožíznalecké mezery a tak o pravosti důkazu nepochybovala.

A už je úterý

20. října 2017 v 12:05 | Věra K. |  Šou v SOU
V úterý stojím u zdi nářků a sleduji, zda se neobjevím na seznamu trestanců odsouzených suplovat.
Objevuji se. Neplaceně - jak jinak - chemie v mé řeznické 3.H. No tak chemii určitě brát nebudeme. Mám silný pocit, že spíš udělám razii v učňovských knížkách. Slepit. Odlepit obrázky, zabalit, vygumovat, zfalšovat podpisy a data u známek, provést řadu dalších nesmyslných sisyfovských snažení s vědomím, že stejně budu kárána. To až si je ke kontrole vybere vedení. Zrušila bych tuto dokumentaci bez náhrady.
Před hodinou mám dozor a tak do 3.H cvičně vletím, zda jsou mravní. Nejsou. Blanžovský, Vlahoňovský, Fefr a Polnař hrají karty. Pochopitelně o peníze. Jak vidím, tak o velké.
"Paní učitelko", škemrají nedůstojně. "Vraťte nám ty čertovy obrázy!"
"Ale to víte, že ano". Každému dám jednu kartu a pro zbytek si mohou přijít na konci roku. Který je již chválabohu v dohledu. Mám už kabinet jako zastavárnu.
"A příště beru peníze! Pošluje na nadaci Duha a vy mi ještě zaplatíte za složenku!"
Zvoní a tak už ve třídě zůstávám. Málo platné, už dlouho jsem nebyla v tak dobré špatné společnosti.
Moji řezníci a uzenice jsou rušiví ale chytří, nepořádní ale vtipní - a jak pravdomluvní!
Když se dozvědí, že jdou zítra k zubaři, Musil prohlásí, že přijít o ekonomiku z důvodu tak banálního je vskutku tristní. Roubíček potvrdí shodu svých pocitů a dožaduje se preventivní lékařské péče až v pozních nočních hodinách. To aby si ještě svěží stačil napsat úkoly. Demeter hudruje, protože na můj předmět nejsou učebnice. Alespoň by si mohli dělat výpisky - i když to už pochopitelně není ono, protože můj výklad je nenahraditelný.
Navrhuji výuku v čekárně. To Talandová ale důrazně odmítá.
"Mohla byste se unavit a to bychom nechtěli, protože vás máme rádi".
Mám je také ráda a tak si povíme napínavou pohádku z řeznicko-uzenářského prostředí.

Kdy mě má nejvíc rád

19. října 2017 v 15:50 | Věra K. |  Drsné básně
Má mě rád. To je mi známo.
Pokud je vyluxováno,
vytřeno a vyžehleno,
uklizeno, zařízeno.

Má mě rád, když vleču tašky,
kde jsou správné pivní flašky,
když jsou usmažené řízky
a nákyp se směje z misky.

Má mě rád, když zafunguje
"podej - přines". Oceňuje,
pokud dlouhou dobu venku
venčím jeho tlustou fenku.

Má mě rád. Proč pořád ale
vnímám, a to neustále,
že by jeho radost došla
vrcholu v den, kdy bych pošla.

O Kopřivové Růžence

18. října 2017 v 8:22 | Věra K. |  Šou v SOU
( pohádka pro prodavače Jednoty)

Na kraji střediskové obce, na vysokém kopci, stála prodejna smíšeného zboží - Jednota.
A v té Jednotě se panu vedoucímu narodila holčička Růženka. Křtiny byly slavné. Na raut šťastný tatík sezval všechny významné osobnosti okresu. Byl tu předseda chovatelů drobného zvířectva, ředitel místní školy, zastupitelé obecního úřadu, lidový léčitel a přednosta nádraží.
Pozval všechny. Jenom šéfovou Obvodní hygienicko-epidemiologické stanice ne.
"Tu ježibavu vidět nemusím", rozhodl se."Posledně mi napařila pokutu, přece ji nebudu jako blb ještě hostit".
Oslava byla v plném proudu, když tu, o půlnoci, stanula ve dveřích okresní hygienička.
Kritickým okem zhodnotila nedovolené sousedství popelnic s potravinami, již archeologicky zajímavé sedimenty špíny, takřka pobaveně pročetla prošlá data u zboží i u zdravotních průkazů.
Zadívala se na bezbranné miminko a vyřkla své nejniternější přesvědčení: "Až sedmnáct let uplyne, o trn se píchne, zahyne!"
Předvídala tak celkové oslabení organismu ve zdravotně závadném prostředí.
Tatíček však varování pochopil úplně jinak.
V rámci pochybné prevence se pustil do kompletní likvidace vegetace svého pahorku. Žádná chemikálie mu nebyla dost dobrá a tak se během několika let změnil kopec pod Jednotou v lysou horu.
Složitý systém dalších opatření, včetně domácí výuky dle australského stylu a sponzoringu pojízdné lékařské ambulance zcela vylučoval, aby Růženka přišla do styku s nějakou rostlinou.
Čas plynul a přiblížila se doba sedmnáctých narozenin.
Pan vedoucí, uchlácholen vidinou končícího se termínu, nějak zapomněl prolít svůj pahorek Travexem.
A tak se stalo, co se stát muselo. poblíž popelnice vyrostla kopřiva.
Růženka si zrovinka skotačila po lysém okolí, když spatřila tu nezvyklou zelenou věc.
Dívence se rostlinka líbila - nikdy nic podobného neviděla. Utrhla si ji a vítězně pádila za rodiči do prodejny.
Bylo již po zavíračce a pilný pan vedoucí s pilnou chotí si právě počítali manko.
V teple prodejny se kopřiva rozvoněla.
Na Růženku a její rodinu, osoby prosáklé insekticidy, zapůsobil kopřivový odér jako narkotikum. Všichni upadli do hlubokého spánku.
Když v pondělí ráno narazili zákazníci na staženou roletu, divili se.
A divili se nejen v pondělí, ale i v dalších dnech. Pak se divit přestali. Pomysleli si, že je to opatření spotřebních družstev pro zlepešní života na vesnici a začali nakupovat ve městě. Po čase na prodejnu zapomněli.
Lysý pahorek obrostl kopřivami a jen pamětníci si občas vypravovali o zakletém krámě na kopřivovém vršku
Sto let uplynulo od Růženčiných sedmnáctých narozenin, když obcí projížděl utrmácený zástupce velkoobchodního skladu.
Dorazil do stínu letitých kopřiv a chtěl si v tomto svěžím kousku přírody odpočinout.
A stal se zázrak. Kopřivy se začaly rozestupovat a před udiveným zástupcem se vytvářela pěšinka. Na jejím konci byla zakletá prodejna.
Odvážný prodejce prokopnul rezavou roletu a uviděl krásnou spící zaprášenou dívku.
"Snad mne nebude tahat po soudech kvůli sexuálnímu obtěžování, když ji políbím", zauvažoval.
Agenti velkoobcodních skladů líbat umějí. Růženka procitla a s ní i celá prodejna.
Tatíček se odebral do penze a podnik přenechal mladým.
Ti ho zprivatizovali a posléze výhodně prodali Japoncům jako kulturně historický objekt.

Pondělí snad už skončí

17. října 2017 v 11:58 | Věra K. |  Šou v SOU
Obecné veselí Metelce na čas vyrušilo, ale v nestřeženém okamžiku stačil opět usnout.
"Pane Metelče, vy mi připomínáte jakéhosi Šípkového Růžena. Nechcete osvěžit nějakou milou otázkou z prvního pololetí?", nabízím nezištně pomoc.
"Já už prosím spát nebudu", zvedá omluvně svou zmačkanou hlavu. "Ale já prosím nespím jen ve vašich předmětech ( aspoň že tak), já jsem s tím měl problémy vždycky. To třeba v prváku pan profesor třídní huboval...hmmm..Metelec! V noci krmí prasata a počítá slepice a ve dne spííí !"
Zírám. S nenápadným studentem se stala čarovná proměna. Povstal, vsunul ruce do kapes imaginárního pláště, změnil hlas a mimiku - zkrátka najednou proti mně stojí kolega Procházka jako vyšitý.
Co na tom statku u Odolené Vody dříme za talent! Neodolám a škemrám o přídavek.
V pomyslném zástupu přede mnou defilují kolegové, zástupkyně i ředitel.
Jak to ten Metelec během permanentního dřímání stačil pochytit? Možná, že na té metodě výuky během spánku přece jenom něco je. Třídní komik horlivě souhlasí a doufá, že si takto do budoucna zajistí nerušené sny a erární polštář. Chce mi udělat radost ještě větší. Marně. Odmítám ve vší skromnnosti nabídku předvedení projevů mé nezajímavé osoby.
Na poslední hodinu se do céčka zase vracím. Škubánek je hodný a nenápadný. To není moje zásluha. Unavil se. Metelec najel na svůj noční biorytmus a bdí. Bereme družstevní podnikání a s výjimkou Metelce všichni meleme z posledního.
Tak si ke konci povíme pohádku. Budou tam družstva i problematika spánku.

A stále pondělí

16. října 2017 v 18:38 | Věra K. |  Šou v SOU
Kupříkladu Škubánek je přímo bujný. Loni mě sužoval ve třetím ročníku a letos jsem na něho musela narazit znova.
Ačkoli mi to je žinantní, stává často před nebo a dveřmi. Jak je místo. Dnes je opět čiloučký a hravý jako štěně.
Vrtí se a směje ( rozhodně ne na mě), povídá si, houpe se na židli. Asi si ho pro radost vyzkouším. Zatím mu ještě nabídnu pokání.
"Co? Já? Zase já? Vždyť nic nedělám!", ohrazuje se Škubánek vesele, když ho seznamuji se svými perspektivními úmysly.
"No, to si musíte zvyknout, že vás mám ráda, a že když mám možnost, dychtím po tom, abych si s vámi popovídala", lichotím mu. Zbytečně.
Probíráme činitele výroby. Hledám dobrovolníka, který by vymyslel popis výroby něčeho a určil tam pracovní sílu, předmět a prostředek.
Jsou okamžiky, kdy si dakážu zjednat naprostý klid. Houf akademikú zatvrzele mlčí a nehlásí se. Omyl. Tamhle se něco třepotá.
"No tak teda vy, pane Škubánku, když chcete", nabízím farizejsky.
"Ale já jsem se nehlásil. Já se protahoval!" Jako bych to nevěděla! Už mi neunikne.
"Tak co budete vyrábět?"
"A já nic neumím".
"Tak třeba nějaké vaření".
"A když já nevím co". ( Ten tón )
"No tak nám popište přípravu čaje, to snad zvládnete", radím vlídně.
"Tak teda jo". souhlasí má oběť a začne.
"Tak teda já - to jsem jako ta pracovní síla - vemu konvici, plyn, hrnek a tak - to je jako ten prostředek - a předmět bude čaj, voda a cukr. Nebo mám dát ještě rum?", laškuje.
"Vložím si pytlík do hrnečku a poliju si ho vroucí vodou".
Škubánek slaví úspěch. Třída vyje smíchy. Metelec se probudil a je jen otázkou času, kdy sem vlítne ředitel.
"Vytáhnu si pytlík - čajový ", konkretizuje opožděně zrudlý Škubánek, ale nic už nemůže zachránit.
Dost námahy mi dalo zachovat si pedagogickou dústojnost. Ale zvládla jsem to.
Když se podívám na Škubánka, všechen humor mě přejde.

Další pondělí

15. října 2017 v 10:10 | Věra K. |  Šou v SOU
Sobota a neděle snad ani nebyly. Je pondělí a já mám odpolední. Učím v maturitních třídách u večerňáků. Obtěžují nás ve škole třikrát týdně. Typickým syndromem prvních ročníků maturitního studia je pocit absolutní intelektuální nadřazenosti. Byli přijati. A dokonce na základě testu.
Ještě loni byli učni třetího ročníku. Dnes se cítí jako lepší akademici. Krásní, moudří, dokonalí a perspektivní. Chtít po nich takové věci jako včasný příchod, přezutí, či nedej bože vědomosti, tak se urazí.
Někteří naštěstí tak hluboce, že naprosto odejdou. Ke konci školního roku bývají třídy poloviční.
M1.C je třída poměrně milá a už dostatečně prolustrovaná. Pár problematických kousků by tu pořád bylo - ale, možná přežijí. To už je na nich.
Vohanka ještě nepřišel a Trier se tedy nemá s kým bavit. Metelec spí. Nechám ho než dozkouším. Dělám, že nic nevidím. Naši "akademici" dokáží pohnout padagogickou žlučí, ale někteří z nich vstávají v rúzných Koťehůlkách o půl páté, odskočí si do práce, pak do školy a po sedmé večer domú. Konkrétně Metelec si domů odskakuje i mezi prací a školou, protože krmí slepice a nemocnou maminku.
Já bych takovou rasovinu nevydržela ani měsíc. Ovšem. Oni jsou mladí a svěží.
Někteří z nich jsou svěží až moc.

O Červené Kradulce

14. října 2017 v 14:28 | Věra K. |  Šou v SOU
(pohádka pro vedoucí s mankem)

Byla jednou jedna malá, hnusně čiperná holčička a té všichni říkali - kvůli barvě kšiltovky a morálně volním vlastnostem -Červená Kradulka.
Onoho památného dne ji maminka starostlivě nabádala: "Babička má dnes narozeniny, tak se jí snaž udělat ještě větší radost než obvykle. V prodejně je teď lidí dost, jak se máš chovat, to snad víš. Hlavně se cestou nikde nezdržuj a s nikým se nezakecej!"
Maminka dala Kradulce velký batoh a dlouho jí láskyplně mávala ze dveří.
Kradulka vesele zamířila do místní družstevní prodejny. Pečlivě naplnila batoh máslem, čokoládami a mraženou kachnou. Pak se spokojeně vydala na cestu.
Ale vedoucí prodejny Josef Vlk již delší dobu znepokojeně sledoval nežádoucí ztráty. Zbystřil oko, stáhl roletu a začal Kradulku stopovat.
Holčička šla lesem prozpěvovala si společně se sluchátky a zapomněla na rady starostlivé maminky. Kopala do muchomůrek, koupala si nožičky v potůčku a vůbec se děsně poflakovala.
Není divu, že ji Vlk brzy dohonil.
"Kampak jdeš, Kradulko?", otázal se dívenky sladkým hláskem. Kradulka si Vlka nikdy dříve nevšimla. Myslela si, že to je nějaký hodný pedofil, a tak mu důvěřivě odpověděla. "Přeci k babičce, ty hloupý. Nesu jí plný batoh dobrot." naivně poplácala své nadité zavazadlo.
Vlk si pomyslel něco a slaboduchosti, ale nahlas Kradulku chválil. Po chvíli navrhl: "Víš ty co, děvenko? Dáme si závod. Já tady hodinku počkám, a pak poklušu za tebou. Schválně. Kdo bude u babičky dříve?"
Tak balamutil protřelý čtyřicátník nezletilou dívku!
"No přeci já, ty bláhový", radovala se prostince Červená Kradulka. Ještě jak blbeček sdělila Vlkovi babiččinu adresu rozběhla za stařenkou.
Ale Vlk Kradulce lhal. Nečekal. Obul si kecky, požil energetický nápoj a řítil se k chaloupce za skládkou. Jemně zaklepal na dvěře.
"Kdo je to?", ozval se zevnitř třeslavý hlas.
"To jsem já, tvoje Kradůůůlka, přišla jsem ti popřát a nesu obvyklý proviant", blábolil milým tónem Vlk.
Důvěřivá seniorka otevřela. Vlk nebral ohled na její věk a vysoký tlak. Hupsnul so předsíňky, babičku spoutal a odložil do vyschlé studně.
Pak si dal na hlavu noční čepec, na nos brýle, do rukou popadl Blesk a zalehl do peřin.
Byl nejvyšší čas. Kradulka vcházela do dveří. Trochu se podivila, že vidí stařenku v posteli. Přistoupila blíže a divila se ještě víc.
"Babičko, proč máš tak veliké oči?"
"To abych dobře viděla, co děláš, Kradulko."
"A proč ti tak narostly uši?!
"To abych lépe slyšela, co mi ke všemu řekneš".
"A proč máš tak velikou hubu?", žasla netaktní Kradulka.
"To abych tě mohl lépe seřvat!", zařičel Vlk, a strašně děvčeti vynadal. Nakonec ji zneškodnil a přihodil k babičce do studně. Chtěl sice přivolat policii, ale zjistil, že má vybitý mobil. Vyčerpán zásahem usnul.
Krátce poté kráčel podél chaloupky člen pomocné stráže Mojmír Mysliveček.
"Cože ta osoba tak strašně chrápe?", pomyslel si a nahlédl okénkem.
A co nevidí! Na zemi odhozený čepec a brýle, z batohu jak z rohu hojnosti vypadává půlka samoobsluhy a v posteli - Vlk.
Zbytek si Mysliveček rychle domyslel. Jeho podezření o hospodářské kriminalitě Jaroslavy Babičkové a její vnučky nebylo plané.
Vzbudil Vlka, poslal ho pro kamerový záznam z prodejny a přivolal policii.
Všechno dobře dopadlo.
Vlk se raduje, že se vyviní z manka a babička a Kradulka? Tak ty jsou vyšetřovány na svobodě.

Hovory o stínech

13. října 2017 v 19:33 | Věra K. |  Šou v SOU
"Nebojíš se na té chatě,
že za oknem jukne na tě
v čase, kdy se světlo loučí,
bubák. A tvůj život skončí?

Na zápraží temném šátrá
zloděj, vrah a jiná chátra.
Neděsíš se hrůzných stínů
v době kdy příroda splínu

večernímu neodolá?
Zprava, zleva, shora, zdola
nebezpečí z temných světů
táhne k tvému parapetu?"

"Moji marxistickou duši
zombie jen těžko vzruší.
Nejsem z žen, které jsou brány
jako banka pro orgány.

A co se krádeží týče -
chabým soustem pro lupiče
byly by mé hmotné statky.
Ten by rychle prchal zpátky!

Ale bojím se těch stínů,
které přinášejí zimu.
Za sklem tančí šedé šmouhy
a den není už dost dlouhý.

Nevidím v tom žádnou krásu.
Navíc. Bude změna času!"

A ten pátek pořád je

13. října 2017 v 11:56 | Věra K. |  Šou v SOU
Pátek. Ta radost v kabinetě! Ovešm, jak pro koho. My s Evou si dáváme plných sedm svěžích hodin.
Naše žactvo se obzvlášť koncem týdně dívá na učitele jako na nežádoucí relikt. Přibylo suplování. To se mně ale naštěstí týkat nemůže, neb nemám okno. Další malou příjemností je to, čemu kolega Matýsek říká "urážka lidské důstojnosti". Bereme.
Těším se nad svým lehkým těžce vydělaným platem. Už jsem si zvykla na to, že suplování je zadarmo a hlídání u písemek a jiných zkoušek je také pouze poslání.
Maně si vzpomenu na M 2.A. Když byli mí maturanti ještě čerství, měla jsem k nim plamennou řeč o vzdělání.
Velice jim lichotilo, že jejich třídní je PhDr. a pečlivě hodnotili mé právě končící doplňkové pedagogické studium.
Nechali si předložit index. Trápili se nad mou jedinou dvojkou - z branné výchovy. Nakonec dospěli k názoru, že pouze blb by věděl, kolik má družstvo nábojů při soutěži zdatnosti. A že je tudíž lepší dvojka než jednička. Tuhle třídu prostě musím mít ráda. Spočítali si, že mám za sebou zhruba dvacet let studií. Když jsem tedy blábolila na téma potřebnosti maturity, brali mě jako řečníka povolaného.
Potom se zeptali, jaký mám plat. Příští konzultaci jsem měla na stole opět švestky. Aspoň, že ne kalafunu a housličky. Nemám hudební sluch.
Poslední dvě hodiny jsou k nepřežití. Trpím ve 2.K. Třída vzácně vyrovnaná. Holčičky vzorné, chlapečkové na zabití. Od nich bych si nekoupila ani "ubrousku, prostři se", třebaže ho už léta marně sháním. Kolegyně Hejná tam suplovala jednu jedinou češtinu a dodnes, když řeknu Florián, Zástěra, Zoufalík či Kovanda, ví, o kom mluvím a chvěje se strachem.
Třídním otcem "káčka" je láďa Pavlíček, cholerik a výtvarník naší školy. O přestávce škrtí na chodbě Blažka.
"Neboj se Láďo, a klidně ho zab. Dosvědčím ti, že to bylo v sebeobraně", povzbuzuji ho.
Neuposlechl a práci nedodělal. Teď to odnáším. Blažek je přítomen a já v jeho společnosti. Ne na dlouho. Už během zkoušení jde za dveře.
"Pardon, paní učitelko", ruší můj strhující výklad o manku Kraus., "ale nejste upravená".
Ztuhnu hrůzou. Napadají mě příšerné možnosti.
"Jeden límeček máte navrch a druhý pod svetrem". Odtuhnu a poděkuji.
Kdosi na chodbě haleká, že by chtěl jet tichou prérií. Kdosi se pokouší vyrazit dveře. Ne, to nemůže být Blažek. To musí být jeho třídní. Má kliku, že mu s klikou pomůže vyhoštěný žák. Láďa se provalí do místnosti s náručí tapet, papírů a štětců. Do svého kabinetu s ofsetem se dostane pouze průchodem učebnou.
"Jdu rozmnožovat!", hlásí radostně. Třída vyje smíchy a Láďa se mě zbytečně ptá, zda jsou hodní.
"Jediní hodní, milí, snášenliví, krásní a příjemní jsme v této cimře my dva", odpovídám.
Láďa souhlasí, Petrák protestuje. Novotný ho upozorní, že učitelé mají vždycky pravdu.
Možná je to staromilství, ale tento názor se mi líbí.
A protože máme majetkovou odpovědnost probranou a Blažek už je hodný a je ten pátek, dáme si ideově zaměřenou pohádku.
O Červené Kradulce.