Říjen 2017

O Smolíčkovi

12. října 2017 v 13:59 | Věra K. |  Šou v SOU
(pohádka pro záškoláky)

Když učeň Malý utekl ve čtrnácti letech z domova, neměl nejmenší představu o tom, jak se bude živit. Bylo jeho velkým štěstím, že hned na první skládce potkal Čecha amerického původu, Henryho Jelena, kretý uměl žít s přírodou a s odpadky civilizace.
Jelen ubytoval učně Malého ve své jeskyni, a protože mu čeština po tolika letech strávených za velkou louží dělala potíže, neříkal mu Malý, ale Small, později Smolíček.
Smolíčkovi se u Jelena líbilo, protože nemusel chodit do školy a protože mohl vybírat kontejnery a popelnice.
Žili si spokojeně a o svět se nestarali. Až jednou byl jejich chlapský život narušen.
Na blízké mýtině vyrostl skautský dívčí tábor jeskyňářek.
Neblahý zvyk jeskyněk prohledávat skalní otvory ve spojení s televizní relací "Chvilka s policií" mohl dopadnout všelijak.
Jelen se Smolíčkem proto zahladili stopy svého pobytu a zavalili vchod do jeskyně kamenem. Čas plynul a zásoby docházely.
Jednoho dne řekl Jelen Smolíčkovi: "Je čas vydat se na skládku. Buď hezky za šutrem a jeskyňkám neotvírej!"
Zavřel kamenem a zmizel směrem na Horní Chabry.
Ale Smolíček již dosáhl pubescentního věku a na ženy byl zvědav. Když prováděly obzvlášť pikantní rozcvičku, neodolal, odsunul kámen a pozorně studoval anatomii. Jesyňky Smolíčka uviděly, chytily a spoutaného nesly na policii.
Údolím se nesly zvonivé dívčí hlásky: Už tě máme, Smolíčku, umyjem ti hlavičku!" Narážely tím na to, že chudinka chlapec má čmolíky a vši.
Smolíček plakal a volal: "Za skládkou, před skládkou, Jelene s lopatkou, kde se hrabeš? Smolíčka pacholíčka zpátky už nedostaneš!"
A v tom měl chlapec pravdu. Skončil v diagnostickém ústavu a později polapený recidivista Jelen v nápravném zařízení.
A bez rozloučení!

Pátek trvá

11. října 2017 v 11:26 | Věra K. |  Šou v SOU
"Dámy", chlubím se v kabinetě, "vidíte před sebou prvotřídního blba".
"To nám neříkáš žádnou novinku", ujišťuje mě Eva. "A co že sis toho tak najednou všímla?"
Vykládám kolegyním o svém fiasku v akci "škola hrou" a sklízím zasloužený úspěch.
Přestávka je pětiminutová, stačíme se pouze přesvědčit, zda některá z nás nezhynula při procesu a zvoní. A my, jak ty alpské krávy, jdeme.
Iva za dveřmi zaúpí, že nemá boty. Ne, že by šla bosa, ale zapomněla si své učební pomůcky, neb probírá ve zbožíznalství obuv a koženou galanterii. Vrací se.
Právě tvořím v 1. S prezenci, když začne budova rezonovat mohutným řevem našeho ředitele. Na učitele nehuláká, na řemeslníky si netroufá. Je tu jen jediná možnost. Spílá žákům.
Ale nebyla to tak docela pravda. To jsem zjistila příští přestávku.
Za všechno mohla Iva.
"Než jsem ty škrpály pobrala, bylo chvíli po zvonění. Plížím se po schodech a najednou vidím v druhém patře ředitele. Lekla jsem se, boty se mi vysypaly a padaly za schodů dolů. Ředitel dospěl k názoru, že po mně někdo hází obuví a za řevu "Kdo to byl ?!" se hnal nahoru, jako že mě pomstí".
"Člověka potěší, když vidí, jakou mají naši nadřízení péči o bezpečnost práce", míní Katka.
Mělas ho při tom nechat", lituje Eva. "Třeba by nám povolil nosit do třídy rákosku - to je aspoň můj soukromý náhled na vstup do Evropy".
Vida. Mohly jsme stát u zrodu epochální proměny našeho školství. I když, jak příhodně pravila jedna z nás, lepší by bylo upřednostnit devítiocasou kočku s drobnými háčky na koncích.
Poslední hodinu mám ve 3.K. Jak vejdu do učebny, zarazí mě podezřelá mravnost. Jsou zticha a dokonce to vypadá, že se na mě těší.
Nenápadně zkontroluji židli - žádný připínáček ani lepidlo a odšroubovaná noha. Že by byli tak milí zbytečně?
Otevřu třídnici a z ní vyletí masařka.
Zmařila jsem všechny jejich naděje. Neřvu. Ani hrůzou, ani vzteky.
"Děťátka. Kdyby tam byl, nedejbože, pavouk, tak to i omdlím,. Takhle pouze otevřeme okno, a zvířátko vyletí. Nesmíme dopustit, aby masařky byly s námi ve třídě. Mohly by být stejně vzdělané, jako vy".
Vlna protestů stran zimy - je červen, byť pod mrakem, mě inspirovala k nabídce, že se zahřejeme prací. Takto zkoušením.
A to zkoušní bylo k oboustranné spokjenosti - masařky nemají šanci - a tak si dáme za odměnu pohádku.
Mimořádně nebude ekonomická. Začali jsme hmyzem, končíme jelenem.

Pátek

10. října 2017 v 16:02 | Věra K. |  Šou v SOU
Už je chválabohu pátek a já jsem zpátky v naší kmenové škole.
Po včerejším utrpení si připadám jako v nebi. Na rozdíl od čtvrtého patra pěšmo ve Vršovicích my jsme bohatí a máme výtah. Ten mi dodává sebevědomí až namyšlenost. Žáci se v něm vozit nesmějí (hlavně spíš nemají klíče, jinak by pedagog neměl šanci) a tak jsem alespoň v něčem nadřazená. Navíc tu mám rodný kabinet. Vařič. Kafe. Kamarádky.
První hodinu učím dějepis. Krásný předmět, studenti ti nejlepší z nejlepších a svěží téma - feudalismus. Mám takovou radost z toho, že nejsem ve Vršovicích, až se stávám zbytečně přátelskou.
"Teď vám vysvětlím vznik feudální renty. Bude to formou pohádky. A jak každá pohádka začíná?"
"Byl jednou jeden král", odpoví vzdělané žactvo.
"No výborně", lichotím jim. "Takže byl jednou jeden král a neměl moc peněz. Zato měl smůlu, protože se mu do království přistěhoval drak. Hladový. Naštěstí se objevil statečný a loajální Honza a příšeru zabil. No, a co mu dal král za odměnu?"
"Půl království", odpoví hlas třídního lidu.
"No vidíte. A co bude Hoza s takovým kusem země dělat? Sama ho neuživí. On půdu má, někteří lidé ji nemají, tak si ty chudáky zavolá a řekne jim: "Můžete se na části mého panství usadit. A za to mi budete dávat rentu. Buďto v penězích nebo v naturáliích - to znamená ve slepicích, obilí, mléce, másle atd., a také si dáme robotu, čili rentu v úkonech.To se pracuje zadarmo na panském. Vy budete poddaní a já feudál".
Byla jsem na sebe pyšná. Tak hezky zpřístupnit látku.
"A paní učitelko", ozve se premiant Tuček. "To musel každý zabít draka, když chtěl být feudálem?"
"Pane Tučku! Draci nebyli!", zaúpím.
"No a jak teda tu půdu dostali?"
"No třeba byli králi sympatičtí, nebo mu pomohli v boji..."
Tuček je slušný hoch a tak kývá hlavou. Ale mně je to jasné. Vsugerovala jsem třídě, že všichni předkové Kinských, Nosticů, Rožmberků a jim podobní se kdysi servali s drakem.
Zvoní a já -poražena- odcházím.

Tří zlatá razítka Davida Vševěda

9. října 2017 v 12:37 | Věra K. |  Šou v SOU
V jednom nákupním středisku vládl starý, zlý a ošklivý vedoucí Král. Měl mladou, hodnou a hezkou dceru Liběnu ( asi nebyla jeho). Liběna se při přejímce zboží seznámila s chrabrým učněm Janem oba se rozhodli, že ze starého Krále vytvoří starého tchána. Tatík se ovšem neradoval. Za zetě měl už dávno vyhlídnutého managera nákupního centra. Dal proto ve své zlobě Janovi nadlidský úkol.
"Chceš-li mou dceru získat, koukej mi donést tři zlatá razítka Davida Všvěda!"
Janovi ztuhla v žilách krev. Nenechal se ale odradit a zmužile se vydal na cestu. Vševěd bydlel v diamantové vile, za devíti čtvrtěmi a za desíti stanicemi metra.
Během svého putování se unavený Jan zastavil v jedné mlékárně. Požádal o jogurt Danone ( život v každém kousku, co kdyby ho Vševěd chtěl sežrat) a zarazilo ho, když viděl, jak je personál prodejny smutný.
"Co vás trápí, dobří lidé?" zeptal se soucitně. "Jdu za Všvědem, snad vám poradí."
"Spěcháš-li za Vševědem, chrabrý jinochu, pak se ho zeptej, co máme dělat, abychom prodali staré mléko."
Jan pomoc přislíbil a odešel.
Po hodinách trmácení si odpočinul v prodejně Maso-uzeniny. I zde panovala pochmurná atmosféra. Jakmile se ale prodavači dozvěděli, kam má Jan namířeno, ožili. "Vyzvěď u Vševěda, statečný člověče, co máme dělat, když potřebujeme prodat nazelenalé salámy."
Peněz na kartě ubývalo a proto si poslední občerstvení dopřál Jan v pekařství. Z chování zaměstnanců usoudil, že i zde bude pomoci zapotřebí. Dlouhodobý problém se starým a tvrdým chlebem Vševěd jistě vyřeší.
Už se chýlilo ke konci pracovní doby, když Jam odvážně zaklepal na bránu diamantové vily. Přišla mu otevřít babička stará jakosvět.
"Co tady mládenče děláš?", zhrozila se. "Což nevíš, že Vševěd každého sežere, nebo že mu aspoň udělí pokutu?"
Ale když se jí Jan svěřil se svými problémy, přislíbila pomoc.
"Skryj se tady za reprobedny. Já už se syna zeptám sama. Bude to těčký úkol. Ráno odjíždí na ministerstvo svěží jako pachole, večer se vrací jako nerudný stařec. Nicméně, až mu budu česat jeho tři zbylé vlasy, snad bude sdílnější.
Po chvíli se ozvaly klaxony ochranky, klika cvakla, dveře byly vykopnuty a Vševěd vstoupil do dveří.
"Čichám čichám Old spice, kohopak tu matko máš?" otázal se hromovým hlasem.
"Koho bych tu měla, sama jsem celý den, zatímco ty ozřejmuješ problémy ve svém rezortu. Tak se po schůzích nalítáš, že se ti až smysly pletou", lhala nehorázně stařenka.
Vševěd se uklidnil a rozvalil do televizního křesla. Kolem pasu měl rozvěšená razítka a z kapes mu vykukovaly papíry s hlavičkou. Hodná babička pustila satelit a jala se synovi pročesávat tři zbylé odbarvené vlasy. Po chvíli ustala.
"Co je, matko?", zlobil se Vševěd.
Promiň synku, zamyslela jsem se. Než jsi přišel, dávali ekonomické zpravodajství a mně utkvěly v hlavě tři problémy. Co má udělat mlékárna, když potřebuje prodat staré mléko?"
"Hlupáci", odfrkl si Vševěd. "Stačí vymazat datum a prodají ho jako čerstvé".
"A jak to zařídit v uzeninách s nazelenalými salámy?"
"Pitomci. Stačí je vystavit pod růžovým osvětlením a nebudou stačit prodávat".
"A co pekařství a tvrdý chleba?", nedala stařenka pokoj.
"No co! Mají položit na chleba igelit a trochu to prošlapat. A už mi dej matko pokoj, chce se mi spát!"
To ostatně matička předpokládala, protože mu do rumu přimíchala rohypnol.
Chrápajícímu Vševědovi Jan vylovil z kapsy několik papírů a od pasu mu odpojil datumovku, razítko kulaté a i to s nápisem D. Vševěd, v.r.
Poděkoval hodné babičce a pustil se na dalekou zpáteční cestu k nákupnímu středisku.
Všude rozdával dobré rady a tak se nevracel s prázdnou. Nesl si deset deka salámu, čtvrtku chleba a mléko s vymazaným datem.
Starý Král již proti svatbě nemohl nic namítat.
Zvlášť, když mu budoucí zeť poradil, ať si na papír s hlavičkou napíše milonovou dotaci a otiskne tam tři zlatá razítka.

A pořád čtvrtek

8. října 2017 v 16:07 | Věra K. |  Šou v SOU
O velké přestávce se ploužíme s Dášou chodbou a snažíme se o nemožné.
"Paní kolegyně", vnucuje se místní pedagog. "To když máte dozor, tak to musíte koukat do tříd, jestli tam nikdo nezůstal".
Poděkovaly jsme za dobrou radu a rychle odešly, abychom ho nemusely zabít. Do učeben lezeme stále a pořád. Vyhazujeme lépe než odborník v nočním podniku. Ovšem jak zabránit zvlčilé mládeži, aby se zase nevetřela dovnitř, když klika neprobíjí 220 voltů a dveře nejdou zamykat, tak to opravdu nevím.
"Není nad dozor v Bruselské!", zasní se Dáša. Ne, že by snad byla cvok, ale v naší rodné škole prozměnu žáky do tříd zastrkujeme, neb chodby jsou pro korzování nevhodné. Je to určitě proveditelnější.
Konec přestávky by byl vysvobozením, kdyby zároveň neznamenal, že si jdu odskočit do 2.H. To štěstí! Dub, Chvojka a Přibyl nejsou mezi námi!
"To mají nějakou vážnou nemoc?", ptám se s nadějí v hlase.
"Ne, jen šli k doktorovi a příjdou."
Přišli - deset minut po zvonění - ideální čas. Čtyřicet strašných skoroprodavačů už bylo relativně zpacifikováno. Pak se ozvalo majestátní zaklepání na dveře. Třída se zatetelila radostí.
"Kdo je to, paní učitelko?" Patrně se domnívají, že vidím skrz dřevo.
"Mikuláš, pane Horo. Asi trochu ztracený v čase, ale těžko to může být někdo jiný."
Bohužel, nebyl to vousatý světec s doprovodem, přišla trojice úplně jiná. Vyholená. Dub, Chvojka a Přibyl. To vítání. Ta informační služba! A že venku prší. A že dlouho čekali na tramvaj. (Kdyby stáli na zastávce déle, mohla jsem o ně přijít. Dopravní podnik se zbytečně moc kritizuje.) Nevhodné grimasy, spadlá židle...tedy, jestli byli u psychiatra, měl by dotyčný vrátit diplom za to, že je nenechal hospitalizovat. Mít jich ve třídě takových deset, mohu si koupit čepičku s rolničkama a dělat jim kašpárka. Jinou roli bych představovat nemohla.
Začala jsem se intenzívně dívat do prostoru zhruba metr pod stropem. Po chvíli třída přece jen trochu zpozorněla. Očividně doufali, že jsem se konečně pomátla a bude pokoj.
"Sleduji, milánkové, jak se na vaše hlavy snáší osvěžující test. A klesá. Přitahují ho vaše něžné hlasy".
Aby nespadnul úplně, mírně ztichli (nejspíš se unavili) a mohli jsme začít konečně něco dělat.Tedy. Spíše já jsem začala něco dělat. 2.H relaxovala.
2.E, třída, kterou končím vršovickou torturu, by mohla být i snesitelná. Ovšem není, protože jejím členem je Ladislav Krejza. Mám tu čest ho učit třetím rokem. Má školu rád a z lásky k ní (patrně, protože slaboduchý není) druhý ročník opakuje. Nedá se ovšem říci, že by se mezi námi vytvořilo nějaké milostné pouto. Dnes je odbarven na blond a v uchu má novou náušnici. Chválabohu je vyčerpán a spí. Je to sice proti pedagogickým zásadám, ale pud sebezáchovy se ignorovat nedá. Mluvím tiše, abych ho neprobudila a dokonce mám puzení nad jeho lavici umístit nápis "NERUŠIT". Už dlouho mi Ládínek neudělal takovou radost.
A radost mi působí i 2.E. Poprvé za celý den mám pocit, že slyším pravdu o tom, co je národní důchod (tedy ne, Frajlichu to, co budete pobírat v penzi), hoch se jménem Dědeček se chce dát přezkoušet ( ano, i v našem ústavu existují exempláře, kterým záleží na známce!), všichni jsou potichu a Krejzu mi nikdo nebudí.
Takřka jsem zpychla. Začímám si připadat jeko dobrý pedagog a ne jako škodná.
"Paní profesorko", promlouvá mi do duše místní zmocněnec pro třídní práva Kubečka. "Když je ta demokracie, tak byste nám měla říct pohádku. Většina je pro."
Jsem tvor vděčný a tak souhlasím. A protože bereme zásady skladování, dáme si tu o třech zlatých razítkách Davida Vševěda.

Čtvrtek

7. října 2017 v 19:19 | Věra K. |  Šou v SOU
Ráno začínám hrůzným dozorem. Stojím spolu se školnicí u vchodu a lapám nepřezuté. Pokud je delikvent z našich řad, má ta dobrá žena očividnou radost a nepokrytě čeká, že dotyčného na místě utluču.
Dnes mám mimořádnou kliku. Do budovy se v houfu žactva, zjevně proti své vůli, vplížily mé dvě kolegyně. Znamená to, že nikdo nestůně a že budu mít pouhé dva dozory, šest hodin a jedno okno.
Nejprve jdu trpět do 2.A.Třída samých chlapečků. Začínáme takřka tradičně. "Děťátka, vidím, že opět neumímte zdravit. Sedněte si, a pan Šnajdr vám vysvětlí, jak se to dělá."
Šnajdr je milý hoch. Třeba když má spálu nebo mor. Teď zvedá své dva metry a mutujícím hlasem recituje tolikrát - bezvýsledně - opakovanou poučku. Jsem na ni hrdá, neb jsem autorem.
"Když příjde pedagog do třídy, tak máme radost a těšíme se na vyučování a nebavíme se a nehrabeme v taškách a nyvyluzujeme hnusné zvuky, ale spácháme stoj spatný a vlídný úsměv".
"No vidíte, pane Šnajdr, mluvíte jako kniha. Ještě dvacet let a bude z vás vzroný student. Takže si to zkusíme v praxi."
Zkoušíme to třikrát. Pak se dobereme k jakémusi výsledku. Vlídný úsměv jim odpouštím.
Následuje invaze omluv. Mám s nimi jednu dvouhodinovku za čtrnáct dní - ne, že bych jich chtěla víc - , ale přesto mají pocit, že nejlepší systém je jednou chybět a příště se omluvit.
"Asi předpokládáte, že vám známky přinese Ježíšek. Jenže teď je druhé pololetí a vy je potřebujete už za tři neděle.Čili ty slabé hochy po nemoci vyzkoušíme ze staré látky."
Provedu mírnou selekci mezi přijatelnými a nepřijatelnými omluvami a začínáme se mučit. Tedy spíš oni mučí mne.
Frajlich má nelíčený plezír z pětky. Má už čtvrtou a předpokládá, že je na mně, abych s tím něco udělala. Přece tak hezký chlapec s bohatým a vlivným tatínkem nebude dělat reparát. Vskutku nebude, protože rovnou propadne. Pokud vím, vychází mu nedostatečná ve třech předmětech a já se klidně postavím po bok Jana Husa jako mučedník za pravdu.
Než vyzkouším pět šest kousků, je Kopecký v koutě, Jíra přede dveřmi a Luprich za nimi.
Nejhodnější - kromě mě - Je trojice Šváb - Malý -Brouk. Bydlí v poslední lavici a pravidelně se přemisťují, takže hmyzí pořadí je proměnlivé.
Má nejhorší třída mě stojí určitě víc kalorií, než na kolik si vydělám jejich krocením a vzděláváním.
A to si ještě myslí, že je mám ráda, protože jsou v mých hodinách HODNÍ!

Vůle k žití

6. října 2017 v 10:45 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
V téměř každé učebnici
píší, že prý na Libici
Slavníkovce vyvraždili
Přemyslovci zatrachtilí.

To němečtí historici
měli jako první říci
kdysi v době obrození.
Sto padesát let! A není
germánský blud k zastavení.

Od té doby historici
pomlouvají - takřka všici -
Boleslava Pobožného.
Možná spáchal něco zlého,

ale tahle story známá
je jen vybájená fáma.
Dost mě děsí pomyšlení,
když je faktem to, co není.

Patřím k lidem, co se štítí
klepu, jež má vůli k žití.
Nemlčme už jako ovce!
Jde přece o Přemysloslovce.

Středa

5. října 2017 v 17:06 | Věra K. |  Šou v SOU
Ráno jsem dala mašličky do ozdobné krabice - vypadalo to jako schůze bílých masařek - a šla za svými svěřenci.
Ti dětinové. Jak se ve stužkách hrabali, aby dostali tu nejhezčí. Záhy vyhlíželi jako rekruti.
Tak jsem je ještě potěšila sladkou lží, jako že je učitelé mají rádi a že v ostatních třídách jsou snůšky nasympatických ignorantů a tupců.
"Hlavně pište krátké věty, ať se nespletete v čárkách. Vedlejší věta doplňková by dělala potíže i Komenskému, ale profesorka Kubů ji ovládá, bohužel. Osobně bych se vyhýbala i "mě" a "mně", i tak se dá psát, věřte mi, já to jinak nedělám."
Poučena a povzbuzena čekala má drahá M2.A na zadání témat. V tomto roce se nenabízelo žádné nepřehlédnutelné výročí nebo událost, a tak si ti chudáci ani nemohli připravit taháky.
Když jsem se na ně přišla po hodině podívat, byli plodnější, než Jirásek. Zvláště maminy se změnily ve sveřepé grafomanky. Takřka všechny si vybraly postavení ženy ve společnosti a tak se rozjely, že nebyly k zabrždění. Zato u pánů se poznalo, kým cloumají ambice. Vojtíšek, Verunáč, Vacek...velice zklamali mé iluze. Psali referát na schůzi. Fuj!
V závěru práce jsem šla Žeňu vystřídat, a tím i doklepat závěr písemky. Schůzomani už byli hotoví, grafomanky pročítaly svá díla a paní Malínková již začínala přepisovat načisto.
Psala a psala. A bylo po skončení časového limitu a ona nehodlala přestat. V pravidelných intervalech se omlouvala, že zdržuje. Já jsem ji v intervalech stejných uklidňovala, jako že to nevadí, protože si stejně musím srovnat papíry. A sebe jsem uklidňovala také. Že to nepraskne a já nepůjdu před kárnou komisi stran porušení předpisů.
Konečně udělala poslední tečku a vyřítila se z učebny do patnácti - vlastně třicetichapadlové náruče svých spolužáků, kteří na ni solidárně čekali.
Nazítří je čtvrtek. Sudý. Tou dobou chodívám trpět na Vršovickou třídu. Máme tam pronajaté tři učebny a vedení dalo patrně mnoho práce, než našlo tři nejděsivější třídy, jaké kdy škola nosila, aby je dislokovalo do vršovické ciziny.

Úterý (večer)

4. října 2017 v 12:13 | Věra K. |  Šou v SOU
Že jsem raději nebyla zticha. Dárečky k maturitě!
Celou noc jsem patlala z moduritu kytičky se zeleným okrajem (zelináři), šila mašličky, lakovala a zabodávala do té krásy špendlíky. Pak jsem také poslouchala manželovy výstižné poznámky o své inteligenci. Jediné, co mě udržovalo v činnosti, byla vzpomínka na smutné oko pana Vacka a hořký povzdech, že nemají ani maturitní ples.
"Pane Vacku! Na téhle škole byl ples jen jedenkráte. Pro ředitele skončil pět minut po zahájení - to když ho toaletářka upozornila, že na záchodě leží jedna žákyně, zpitá rumem do němoty.
Poté, co pendloval mezi záchrankou, policií a rodiči, zapřisáhl se strašnou kletbou. Nejen, že žádný ples už neuspořádá, ale na žádný už ani sám nepůjde."
Moji studenti mě tehdy začali kvapem ujišťovat, že oni rum nepijí - což jim ostatně ráda věřím, ti lemtají jiné věci! - ale ples nebyl, není a nebude.
Tak aspoň ty stužky s kytičkama.
Ještě, že JÁ nemusím být zítra svěží.
Hlídat třídy mohu i polomrtvá. Tím lépe pro ně.

Úterý

3. října 2017 v 9:29 | Věra K. |  Šou v SOU
Neměla jsem nic říkat o rozsochaté květeně! V úterý jsem šla starcům popřát zdar a sílu k písemce a zcela ztuhla. V učebně jsem si připadala jako v krematoriu.
"Ze jsme to udělali hezky?", chlubil se skromně pan Vacek, dnes mimořádně ne ve žlutém lyžařském svetru. Ostatně. Je květen.
"No, to snad musíte dát pryč!," úpím.
Katedra je nerpůstřelná. Sedící pedagog bude separován jako škodná. To není květinová výzdoba. To je živý plot. Výhled, který nezakrývá flóra, je zazděn limonádami. Jsou tu zahraniční časopisy ( chvála bohu, žádné porno), chlebíčky, dortíčky, ovoce - a zelenina. Pochopitelně.
"To tu nemůže zůstat, rozdejte si to, vy potřebujete zesílit," žebroním. "Stejně je vaše snaha marná. Dozor může, pokud jste nedali na židli lepidlo, korzovat."
Bylo znát, jak je mrzí, že tu židli nedocenili. Přímo jsem viděla ty morbidní představy, které se jim honily hlavami. Nakonec paní Hrušková rezolutně prohlásila, že to je všechno z čisté lásky k učitelům, a to naprosto bez postranních myšlenek. Musela jsem to vzdát. Jediné mé vítězství spočívalo v tom, že jsem přinutila pana Vojtíška sundat z katedry metrovou palmu. Pak jsem je musela opustit, abych nerušila práci.
Vnucovala jsem se kolegyním jako alternující dozor, ale ještě nebyly unavené a tak jsem se rozhodla pro dobrý skutek. Uvařila jsem konvici silného kafe, sebrala všechny možné hrnky a a šla svých šestnáct nebožáků napojit.
Ve třídě to vypadalo jako v trestaneckém lágru. Byli naprosto neškodní. Paní Brdlíková omdlévala. Paní Šálová se k tomu chystala.Premiantka Szekelyová psala všude zavile místo -i- -u- a pan Šťastný sveřepě zíral do slovníku, který měl otevřený na přehledu azbuky.
Kafe uvítali a AIDS neAIDS se podělovali o to málo hrnků. A tyhle trosky budou zítra psát češtinu! Po takovém ruském utrpení! Když jsem přišla za hodinu, už to vypadalo lépe. Někteří končili a pan Šťastný si opravoval podle azbuky písmenka.
Dala jsem třídě instrukce ohledně zítřka a slíbila překvapení, když budou hodní. Hodní! Zcela zbytečná podmínka.
Tyhle ruiny si už nikdy nezazlobí.

Pondělí

2. října 2017 v 12:01 | Věra K. |  Šou v SOU
Přes víkend jsem si vykurýrovala nachlazení a jala se trpět se svou třídou číslo dvě. Jsou to otcové a matky početných rodin, účastníci dálkového studia. Blíží se jim zkoušky pozdní dospělosti. Jsou to moji oblíbenci a trpím s nimi.
Je to radost, takoví vyzrálí a dokonalí prodavači ( na rozdíl od řeznické 3.H ja M2.A sborem zelinářů).
Žádné pubescentní obličeje, karty a psaníčka, dokonce se ani nemusím bát, že otěhotní během přestávky. Jejich projevy jsou ušlechtilejší. Již první hodinu - vítací - seděli v lavicích se založenýma rukama a na stole jsem měla v sáčku kilo švestek s nápisem "Vod Hujera". Týden před akcí dávali v televizi film Marečku, podejte mi pero. To jich ještě bylo čtyřicet šest.
Už jich je jen šestnáct. Čas oddělil zrno od plev. Dnes mají ještě školu a jsou, pokud to je vůbec možné, hodnější, než bývá zvykem.
Absnce žádná a i pan Vojtíšek je přezutý. Mimořádně se nedělí s panem Vackem o jeden pár obuvi, aby mne pak uváděl do rozpaků heslem "ani obutý - ani neobutý" a pobaveně ukazoval jednu nohu.
Pochopitelně. Z ekonomika toho moc nenaděláme. Klíčovým problémem je totiž azbuka a její plody.
"Co si máme přinést?", dožaduje se rady pan Verunáč. Má tři děti a každý měsíc chtěl končit pod záminkou, že to nezvládne. Vyváděl, jako by ta malá Verunáčata musel kojit. Teď se stal vzorným studentem. Tajným hlasováním byl zvolen do tříčlenného maturitního výboru, to jest do spolku připravujícího taháky, výzdobu a večírek.
"Co takhle dát ruštinářce obálku?", šokuje mne svým návrhem nějaká hokynářská duše. "Nebo flašku?", přidá nadějně ctihodná matka od čtyř dětí.
"Milí studenti. Svým pedagogům uděláte největší radost vědomostmi. A pamatujte si, že další mcnou zbaraní jsou prosté, byť záplatované, ale čisté a důstojné šaty, dále pak pokora a obdiv v oku. Pochopitelně můžete donést kytku, najlépe košatou, aby přes ni bylo vidět špatně do třídy".

Temný dámský víkend

1. října 2017 v 15:41 | Věra K. |  Drsné básně
Daly jsme si slivovici
a sedly si na lavici.
Přisedla si opice,
shodila nás z lavice.