Leden 2018

Fyzikální zákony

31. ledna 2018 v 9:35 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Prosím tě, z čeho bys ty asi tak mohla být unavená !?", řekl mi manžel.
Já jsem neodpověděla. Fakt jsem bez elánu a nehodlám se - navíc zbytečně - vyčerpávat.
Vím, že protistrana má způsoby některých novinářů. Několikrát situaci vysvětlíte, a přesto si povídá to svoje.
Ale stejně to i mně vrtalo hlavou.
Proč, a proč tak najednou.
A pak jsem si vzpomněla na volební debaty a prohlášení. Bylo tam něco o energii. Něco v tom smyslu, že ten ohromný příval se nemůže nikam ztratit, a že prostě bude fungovat dál.
Patrně to nějak koresponduje se zákonem o zachování hmoty.
Ale zmíněný příval tedy asi někde chybí.
Proč museli ti angažovaní podporovatelé vycucnout právě mě?

Nadějná naděje

30. ledna 2018 v 14:38 | Věra K. |  Drsné básně
Musím hodně pospíchat.
Naději mám. Stihnu snad
co je třeba udělat.

Už běžím jak o život.
Chodník, branka, hlavní vchod ......
a pak - dveře na záchod.

Doře k narozeninám

29. ledna 2018 v 13:14 | Věra K. |  Drsné básně
Vím, že jsem Ti dvakrát přála,
a že jsem to neustála.
Poprvé ses urazila,
to jsem datum netrefila.

Pak přišlo mé faux pas další.
Fakt Tě nechci dělat starší.
To jen skleróze, má milá,
tohle všechno způsobila.

Doufám, že jsem dneska v právu,
když Ti přeji štěstí, slávu,
peníze, pohodu, zdraví,
a ať najde se ten Pravý.

Duchaplná krasavice
jsi jen Ty - a nikdo více.

Vrah

28. ledna 2018 v 14:52 | Věra K. |  Drsné básně
Za chvíli mě čeká vrah.
Už to bude? Cítím strach.
Snad je z lidí, které znám
snad to stihnu, snad to dám.

Přicházíme k sobě blíž.
Čas je vážně na obtíž.
Krátí se mi, uniká,
a naděje zaniká.

Kradmé kroky, těžký dech.
Takže končím. Zkrátka pech.
Projednou zas smůlu mám,
Nestihnu to, už to vzdám -

- dočíst, s vůlí šílenou,
detektivku půjčenou.

Pašáci zákonodárci

27. ledna 2018 v 15:38 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Až do včerejška mě dost otravovalo, že musím k volbám podruhé. Myslím, že by stačilo kolo první, pokud by ovšem nebyla mezi vedoucími kandidáty absolutní shoda v počtu hlasů.
Ale překonala jsem své prokrastinační pudy a šla.
A pak jsem zjistila, že nemám občanku.
Marné vykolení kabelek, šuplat a jiných možných a nemožných lokalit mě přivedlo k zoufalství.
Pak mě napadla pošta. A občanka tam byla. Za okénkem, dva týdny opuštěná a čekající. Ještě, že jsem svou občanskou povinnost neodložila na sobotu. Byla bych ve stresu až do pondělí.
Opět se potvrdila moje teze o tom, že nesystematičnost má něco do sebe. Poté, co mě opustily morbidní představy na téma jak si na mě někdo bere úvěr a jak vítám exekutory, jsem zažila ohromnou radost. Být méně roztržitá, nával endorfinů by se nekonal.
Děkuji zákonodárcům, že vytvořili druhé kolo. Bůhví, za jak dlouho bych ten průkaz začala postrádat. A vzpomínka na doporučený dopis by již neexistovala.
Málo platné, naše legislativa je promyšlená.

Pochopení

26. ledna 2018 v 16:22 | Věra K. |  Drsné básně
Chtěla jsem si vyvětrat,
do bytu mně vletěl smrad.
Musím to prý pochopit,
soused si chce zatopit.

Zkusím okno na západ,
tam uslyším sbor psů řvát.
Musím to prý pochopit,
kde je zvíře, není klid.

Bojím se, že začnu řvát
"co mám dýchat, jak mám spát?!
Co by mohli pochopit ?
Že mi kape na karbit !

Koleje a věda

25. ledna 2018 v 16:12 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vypadají jako kostra obraného uzenáče.
Ty koleje neobkroužené betonem, dlažbou nebo trávou. Tak třicet centimetrú hluboká prohlubeň mezi nimi, a ze štěrku vykukující pražce. Zatím vykukují. Zatím, protože je začíná pokrývat hladinka smetí.
Až bude zmíněný dlouhý a mělký příkop vyplněn do úrovně kolejnic, možná ten sajrajt něčím zakryjí.
A pak to konečně bude.
Ještě, že mám ráda archeologii. Na přednáškách nás učili, že nejcenější pro poznání běžného života našich předků nejsou luxusní hrobky, ale odpadní jámy.
Budoucí specialisté budou mít naleziště pěkně přístupné, mělké, a s pevným podložím. Zhodnotí spadané listí a strukturu stravy předků podle obalů a PET lahví.
Bojím se ale, že nejčastější diplomové práce budou na téma " Změny ve výběru a spotřebě cigaret v souvislosti s vývojem DPH a spotřební daně".
Inspirovat je k tomu bude nepřehlédnutelný sediment vajglů.

Co jen z ní bude

24. ledna 2018 v 15:10 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Že je naše Emmička geniální, tak to je beze sporu.
Ale od včerejška má o ni starost. Naučila se kdesi dvě nové fráze a vystačila si s nimi v konverzaci, zcela smysluplně, celou hodinu.
Na všechno odpovídala pouze "to je tajemství" nebo "na to zapomeň".
A stačilo to.
První věta až příliš připomínala známé "no comment", druhá pak odrážení slovních útoků protivníka v diskuzi.
Bojím se, že to tříleté děcko míří do politiky!

Schody

23. ledna 2018 v 18:31 | Věra K. |  Drsné básně
Byly jedny schody,
na nich trochu vody,
Trochu. No, spíš louže.
Zmrzla, a teď klouže.

Šla jsem zamyšleně.
K politické scéně
se můj mozek vzpínal,
problémů si všímal,

anylýzy tvořil,
vize stavěl, bořil,
hodnotil, zda věci,
co čet´nejsou kecy.

Na zmrazek jsem stoupla
nešťastně se zhoupla
V kotníku to křuplo
zachrastilo, luplo.

Přestala jsem bát se
o ty naše vládce.
Měla jsem si svého
hledět, pro každého

politika není.
Díky zmrzačení
se teď báti mohu
o svou levou nohu.

Psychologie fronty

22. ledna 2018 v 17:07 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Američtí výzkumníci z Harvardovy obchodní školy prováděli výzkum fronty.
Tedy konkrétně vytvořili studii o tom, kdy lidé přecházejí, mají-li volbu, z jednoho zástupu čekajících do druhého.
A došli k udivujícímu závěru. Nejčastěji přebíhá jedinec, který je na konci řady.
Je to nesmyslné, zbytečné a zdržující. Tak to říkají dotyční vědci. A lámou si hlavy nad tím, proč to ti lidé dělají.
Málo platné, základní výzkum je důležitý. Hlavně prý proto, že přináší další a další otázky.

Já bych tedy spíš přemýšlela nad těmi, kteří jsou již uprostřed fronty a pak přejdou do té druhé.
Sice jsem ještě nic takového neviděla, ale určitě se podobné věci stávají. Ale nejsem z Harvardu a tak mi nejspíš podstatné problémy unikají.
Ale i tak.
Ať se mně američtí vědci zeptají! Ráda jim pár bodů objasním.
Tak čeho že se osoby na konci fronty bojí tak, že přejdou do fronty druhé?
1) Zhodnocením lidí před sebou zjišťuji, že jejich odbavení bude obtížné a dlouhé.
2) Vidí, kdo je dnes za pokladnou ( přepážkou, okýnkem...) a nehodlají riskovat.
3) Konkurenční fronta postupuje rychleji.
4) Pokud je dotyčný zástup delší dobu významně a bezdůvodně kratší a poslední je stále poslední, usoudí,
že -
- si nevšiml nějaké zlé cedulky, například na téma "za minutu zavíráme"
- všichni vědí, že pokladní kralující v cílové rovince krade, jenom on a ti chudáci před ním jsou mimo
mísu
- nebo je tam zkrátka nějaká jiná zrada
5) Také důležité. Lidsky ošklivé. Pokud jsem poslední a přeběhnu, nikdo si na můj účet nevylepší pořadí.
6) A to nejprostší ? Poslední článek fronty nemá co ztratit.

Asi bych dovedla nalézt ještě další důvody.
Ale nemám čas, jdu na poštu a do obchodu. A cestou mě napadá ještě jedna věc.
Američtí vědci asi nikdy nestáli ve frontě.

Babiš a já

21. ledna 2018 v 13:03 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Odborník moderátorovi ochotně a ohnivě odpovídal.
Ano. Andrej Babiš sice prohlásil, že se chce vydat orgánům činným v trestním řízení, ale je jen aby se neřeklo.
Vzpomněla jsem si. Na nedávnou rozpravu. U nás doma.
Manžel mi vyčetl, že nemám zájem o domácnost.
Bránila jsem se. Nakupuji, vařím, uklízím....
To všechno uznal. Ale dělám to jen proto, aby se neřeklo.
Nějak mi toho Babiše začalo být líto.

Víkendové spoje

20. ledna 2018 v 17:14 | Věra K. |  Drsné básně
Víkendové spoje,
potěšení moje.
S lidmi na zastávce
pohovořím krátce.

I když jsme si cizí,
bariéry mizí.
Vůz manipulační
je vždy téma akční,

a co tramvaj v dáli?
K stanici se valí
až jí trolej hvízdá.
Víme. - Cvičná jízda.

Jedenáctka tu je,
ale zatahuje.
Vítr, déšť a zima
sociální klima

jenom vylepšuje.
Každý hořekuje.
Vnitřní hlas nám hlásí
jednou, možná, asi,

to dá rozum zdravý
přijede spoj pravý,
otevře se vlídně,
a my budem klidně

mířit k svému cíli.
Už jsme se tak sžili,
že múžeme říci:
"Každou tlačenici

spolu jistě dáme.
Už se dlouho známe."

Změny

19. ledna 2018 v 18:38 | Věra K. |  Drsné básně
Nejdřív mi posílal lajky,
potom přešel na dislajky.
Občas bývá lehce k zlosti
tenhle vývoj osobnosti.

Nemocniční historky

18. ledna 2018 v 19:16 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jitka nám vyprávěla o spiknutí diabetických pacientů. Všichni vypili oslazený čaj, hodně si přidávali a nikdo nic neprásknul. Jako to, že odpovědný pracovník zaměnil barel.
Eva nám vyprávěla, jak rozpohybovala chromé pánské geronty. Nejdřív jeden, patrně ukecanej, a posléze celý zástup se berlil kolem jejího vnadného nahého těla. Leželo na vozíku na chodbě, připravené na ztrátu slepého střeva, posilněné sedativem a hlavně!, to prostěradlo z něho spadlo.
Jeník nám vyprávěl, že opravdu už musí se sebou něco začít dělat. V propouštěcí správě se dočetl následující: výška - 83 cm, váha - 185 kg,
Opravdu by to měl řešit.

Sportovní výkon

17. ledna 2018 v 19:03 | Věra K. |  Drsné básně
Doběhla jsem tramvaj těsně,
teď se ale cítím děsně.
Funím jak tři sentinely,
bezohledné decibely

srdce do prostoru buší,
musí to slyšet i hluší.
Jak reaktor v Černobylu
cítím v sobě horkou sílu

vypouštím tepelné vlny
do vagonu. Je moc plný
lidí kteří na mě civí,
že se potím se dost diví.

Přežiju to. Možná. Asi.
Co to? Cože to tam hlásí?
Jaké Nusle? Co se stalo?
Pak jsem pochopila.Málo

platné, spěch mi škodí
takhle už to u mně chodí
Tramvaj jsem si chytla. Hezky.
Ale čtyřku místo šestky.

Praha, 17. 15

16. ledna 2018 v 18:39 | Věra K. |  Drsné básně
Vichr deštník zlomil,
namočil se mobil,
kapky make up smyly,
do šály ho vlily.

Mokrá bunda studí,
vnitřní hlas mě prudí.
"Když už chceš být venku,
mysli na pláštěnku!"

Čapí hnízdo

15. ledna 2018 v 16:13 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Čapí hnízdo mě zajímá ze dvou důvodů.
Vždycky si vzpomenu na kamarádku Hnízdovou, kterou tímto zdravím, a vždycky si vzpomenu na náš parčík před poštou.
A doufám, že se bude také vyšetřovat.
Modrá tabule hlásající, že na jeho revitalizaci přispěla EU částkou padesát sedm milionů a několik stotisícových drobných mě vždycky rozruší.
Spočtu si lavičky a pár vysazených stromků, zhodnotím hřiště bez houpačky a asfaltové cestičky. Vodní strouha s osmi - snad - fontánkami. Dvě podivné konstrukce připomínající přerostlé pergoly.
Žádné zlato a brilianty.
Pokud peníze od Unie byly jen příspěvkem, moc by mě zajímalo, kolik ta obnova parčíku stála celkem.
V soutěži o pochybné čerpání dotací by čapí záležtost v porovnání s aktivitami naší městské části byla trapně bezvýznamná.

Tramvajová paní

14. ledna 2018 v 19:33 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jela jedna paní v tramvaji,
cestující na ni zírají...
A dál se mi už nic nerýmovalo. Protože ani ona se nerýmovala.
Na pohled působila jako špatně poskládané puzzle. Starý obličej. Babská trvalá s rúžovým přelivem. Tepláková bunda, mírně olezlá. Zlatý řetěz. Vynikající minisukně. Vysoce kvalitní punčocháče bezchybně navlečené přes tlustá stehna. Normální kozačky a kdysi patrně úžesné kožešiové paleto.
Spala s otevřenými ústy a v náruči svírala umělohmotnou kabelku s nápisem Hello Kitty.
Kdyby měla v ruce chrastítko, spojovala by styly všech věkových i sociálních kategorií. Ale třeba to tak bylo, třeba měla pleny.
Jsem ráda, že takhle nedopadnu.
Já totiž nenosím sukně.

Vysvětlení

13. ledna 2018 v 20:32 | Věra K. |  Drsné básně
"V téhle kanceláři
dobře se vám daří
přehlížet mě, deptat.
Mohu se snad zeptat,

proč jsem - jaká smůla -
abslolutní nula?"
Žluč se ve mně hnula.
"Absolutní nula

je jen hypotéza.
Tvoje amnamnéza
bude nejspíš jiná.
Ty jsi prostě líná."

Vzala jsem to za špatný konec

12. ledna 2018 v 20:54 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Po horečném dopolední přípravě jsem působila coby doprovod v nemocnici.
Nervózní přecházení po modrých chodbách a čekání před ordinacemi nebylo nudné. Volali mi.
Že i další člen rodiny je v sanitce. Že jsem nebyla při akci zpřesňující výměru katastru na chatě. To, že mámě nepřinesla pošťačka důchod, a ona je teď upoutaná za dveřmi a neustále číhá. V porovnání s ostatními zprávami se mi tato informace jevila takřka jako osvěžující.
Po čtyřech hodinách jsem se dostala domů. Telefon mi oznámil, že v bytě hospitalizovaného patrně teče voda. Cesta přes půl Prahy, chválabohu zbytečná.
Konečně jsem si zapálila cigaretu. Po chvíli se mi zdála nějaká divná.
Asi si v tom špitála měli nechat i mě. I když na úplně jiném oddělení.
Minutu jsem totiž v pohodě kouřila filtr.