Únor 2018

Kalendář pro O2

Dnes v 10:46 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Prostě si ho budu muset konečně pořídit. A nejen to. Kalendářú jsem měla a jistě i teď mám dost. Ale tenhle budu konečně i používat a pověsím ho na místo nepřehlédnutelné.
A zapíšu tam dvě data, která mi sdělilo O2.
A pak si vyznačím období, zhruba tak od července, kdy mám být ostražitá.
Protože tak to nějak ve mně funguje. Půlroční perioda, kdy odmítám každou telefonickou nabídku nových a skvělých příležitostí. Nakonec ale stejně příjde čas, kdy si naběhnu. Tentokrát si myslím, že jsem nebyla jenom blbá. Myslím si, že jsem byla přímo cíleně využitá, použitá a zneužitá. Až mi lichotí, co práce si se mnou dá takový mocný operátor. Červnenám se při představě, jak jsem pro něho ekonomicky přitažlivá.
Na počátku února mě oslovil vlídný hlas. Esemesky zdarma, volání do všech sítí, na pevnou linku a do zemí EU. A něco málo internetu do mobilu.
Odpověla jsem, a to zcela pravdivě, že esemesky nepíšu, známé mám z devadesáti procent na terifu O2, do zemí EU vskutku netelefonuji a z internetových radovánek si umím pouze napsat něco do blogu. A že nehodlám platit ani o korunu víc, protože jsem lakomá a protože má v bance u trvalého příkazu stanovený limit, který nehodlám měnit. Protože bych se také při tom mohla unavit.
Operátorka se mnou vlídně pohovořila. Platba se nemění, je to pouze zkvalitnění stávající služby. Nevěřila jsem. Opakovaně jsem otravovala a ujišťovala se, že platba bude stejná a nabídka širší. Pomyšlení na těch deset procent mých známých, kteří živí společenství T-mobil a, také pocit, že nevzít takovou nabídku je hloupost, mě přemohlo.
Souhlasila jsem. A dokonce, pro jistotu, volala zpátky do O2 a na všechno se znovu přeptala.
To jsme se spolu pěkně nasmáli, jakou že to mám paranoju.
A pak mi přišla esemeska. Vše je zařízeno a do hodiny budu mít v mailu rozpis. ( nepřišel doteď ).
Čtrnáct dní jsem byla mobilně šťastná a jen tak z rozmaru volala svým T- mobilovým známým. A doporučovala O2, jako že je fajn.
Včera mi operátor sdělil, že budu platit o dvě stovky více. Tak to prostě je a bude, do roku 2020, kdy mi ta výhodná smlouva z počátku února vyprší.
Takže ta dvě data.
20.3. - pídit se po osudech reklamace
29.3. - ukončit dvouletou smlouvu na internet
Možná, si je zapisuji zbytečně. Sdělil mi je můj operátor a tomu už nevěřím ani "dobrý den". Navíc, před půl rokem mě poučil, že pokud chci zrušit internet bez sankcí, musím volat v únoru.
A co je nejhorší. Jako vždy manžel. Významně a opakovaně podotýká :"To sis vážně myslela, že ti někdo něco dá?"

Co jim vadí

Včera v 10:58 | Věra K. |  Drsné básně
Řekněte mi, lidé mladí,
to vám vážě tolik vadí.
starší pustit sednout. Čile,
s úsměvem a roztomile?

Sousedce vzít těžkou tašku,
a mít při tom vtipnou hlášku,
jako, že je stále svěží
a jak mladá srna běží?

Řekněte mi, lidé mladí
to vám vážně tolik vadí,
že musíte dělat ksichty,
když vám sdělí - " řekl bych ty

budeš spojkou mezi členy
rodu. Ať jsou spokojený."
Za dědečkem, za babičkou,
za strýčkem a za tetičkou

zaskočit tak jednou týdně,
pokecat si s nimi vlídně,
poradit jim s počítačem
mobilem a ovladačem,

trochu pomoct s domácností
a ocenit, jak vás hostí?
Řekněte mi, lidé mladí,
to vám vážně tolik vadí,

že rodiče starostliví
pořád nesouhlasně civí
na váš šatník, kamarády...?
Tak na tohle mám dvě rady.

Buďto rychle zestárněte,
nebo prostě z domu jděte,
a svobody milé zvonce
zazní u vás.Na garsonce.

Na tyhlety slavné tóny
stačí dva, tři milióny.

Barvení a komplexy

Pondělí v 14:40 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na víkend jedeme s Evou do Mnichovic. A nabarvíme si vlasy. Tudíž příští měsíc nebudu vykolorovaná pouze tam, kam dosáhnu a dohlédnu.
A nebudu myslet na to, jak si mi Draha svěřovala, že spotřebuje dvě tuby. Protože má hodně vlasů.
Anebo na to myslet budu. A zkusím si pod vlivem pozitivního myšlení, které mi je zcela cizí, říkat:
"Heč, to mně zcela postačí jen polovina balení".
A zažiji opojné uspokojení z finanční nenáročnosti.

Antropologické hledisko

Neděle v 15:41 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Draha je podobná Petře Černocké. Elena Claudii Cardinálové. Dora Barboře Streisandové. Můj táta Munzarovi. děda Zátopkovi, bratr Vieweghovi. Eva Mireille Mathieu.
Posoudit správnost tohoto názoru mohou jen mí známí, ale je to tak.
A Maruška, coby antropolog tvrdí, že těch skupin lidí, kteří si jsou podobní, zas až tak moc není. A že každého lze někam snadno zařadit.
Někdy to opravdu nedá moc práce. Třeba představitel Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku a náš Ondřej Sokol. Tam je takřka shoda.
A já, když se nudím v MHD, studuji spolucestující.
Dnes tam seděl jeden ze skupiny "žokej Váňa, Cízler a Brosnan", další z rodiny "Ovčáček, Jančařík" a jeden klon Chruščova.
Proč ne žádný Hugh Grant?

Energetická strategie

Sobota v 14:11 | Věra K. |  Drsné básně
Tento faktor je dost známý
zoufáme si nad cenami
energií. Není snadné
zapaltit je, účet vadne.

Hlavou vrtím všemi směry
když studuji plynoměry
a měřiče elektřiny.
V létě to už bude jiný.

Jakž takž se mi začne dařit
jenom, když přestanu vařit,
zahřívat se budu prací,
pak mezi ty, kterým vrací

na přeplatcích aspoň málo
budu patřit. Už se zdálo,
že mám všechno vyřešené.
Cože? Vypadá to, že ne.

A proč? Inu, je to prosté.
Cena prý zas poporoste.

Mobilita

Pátek v 17:54 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dosloužil. Můj mobil, stařec, lehce připomínající briketu.
Dlouho jsem odolávala, ale měla jsem pocit, že mi nějak zavařuje mozek.
Ten pocit seukázal jako naprosto oprávněný. Protože od včerejška nemohu telefonovat. Nechápu tu črstvě zakoupenou placku, která nemá tlačítka.
Obtěžuji intelektuálně vypadající chodce a prosím je, aby za mne přijali hovor a pak další, aby ho ukončili.
Běhám za synem a dcerou a požaduji instruktáž. Jsem proto velice mobilní a začínám se dostávat do fyzické kondice.
Aspoň to, když mi ta mentální očividně schází.
Před chvílí mi přišla esmeska. Nějakým omylem jsem ji převzala.
Ale pokud si 02 vážně myslí, že umím odpovědět, tak to mě přecenil. Poučovali mě o funkcích placky půlhodinu. Dali mi i kafe. Neodhadli, koho mají před sebou.
Za trest se jejich zaměstnavatel nedoví, pokud ovšem nečte můj blog, zda jsem byla spokojená.
Byla. Opravdu dělali, co mohli.

Reinkarnovaný manžel

Čtvrtek v 16:11 | Věra K. |  Drsné básně
Dneska už mi to je jasný.
Manžel musel bývat hlásný.
Věřím v přenos energie,
která v lidech stále žije.

Po staletí hledá těla,
aby působit zas směla.
Můj choť patrně ve věži
patřil k hlásným, kteří střeží

město. Po ochozu kroužll
a biřice k akcím bouřil,
když zahlédl požár v dáli,
nebo vojsko, jak se valí

přes průsmyky směrem k hradu.
Manžel podobnou má "vadu".
Hlásí, co se jistě stane.
Střecha spadne, kotel vzplane,

domek shnije, už se třese,
že podlaha propadne se.
Já budu mít rakovinu,
na tom on nenese vinu,

varoval mě, a byl v právu,
jak změnit životasprávu.
Řekla jsem to kamarádce.
Zamyslela se jen krátce.

Něco takového není
prý jen u nás k nalezení.
Její horší polovička
také připomíná sýčka
.
Řekla jsem to druhé, třetí.
Už vědecké zaujetí
pociťuji ve svém mozku.
Pomalu se měním v trosku.

Logika se jaksi ztrácí
copak žádnou jinou práci
naši muži nenalezli?
Pořád jenom na věž lezli,

varovali, předvídali
skuhrali a sledovali?
Reinkarnace furt stejná?
Je tu někde chyba zřejmá.

Řekněte, učenci vlivní,
kde je pravda? Jsou jen divní?

Sprejeři

14. února 2018 v 16:10 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na problematiku sprejerů mám jednoznačný názor už dlouho.
Nesnáším je.
Prostor bych jim vyčlenila na skrytých místech, ovšem pod podmínkou, že své výtvory budou tvořit vlastní tepennou krví.
Kdysi možná fádní, ale neurážející plocha u tramvajové zastávky, to ale určitě není.
Mezi podivnými obrazci a značkami se tam ale objevil nápis. Takový, který bych snad i pochopila.
"Lucinko, jsi můj život".
O několik dní později bylo toto vyznání dílem vymazáno a přepsáno jiným písmem. Výsledkek - "Lindo, jsi můj život."
Tedy. Já být dotyčnou Lindou, tak toho líného a nepůvodního sprejerského obdivovatele nechci.

Tajemství východu a západu

13. února 2018 v 15:09 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Už na podzim se mi zdálo, že je nějak moc brzy tma.
Uklidňovala jsem se. Přece, kdyby se něco stalo s oběžnou dráhou, tak si toho odpovědné instituce všimnou.
Dnes už tak klidná nejsem.
Pondělí.
Dva odlišné údaje v televizní relaci. Pro jednotlivé programy slunce vychází a zapadá patrně individuálně.
Zapamatovala jsem si data z Novy. 7. 16 a 17.16. Protože to se zapamatovat dá. Já se raduji z každé přibývající světelné minuty.
Úterý.
Podle ČT2 zapadá sluníčko v 17.14.
Je to tady. Dny se zkracují. A nikdo to neřeší.

Neřekne mi to, a můžu si za to sama

12. února 2018 v 14:47 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Věra, to je děsná zmije.
Negativní energie
se v ní skrývá a pak bývá
nepříjemná pro okolí.
Radost zkazí z čehokoli.

"No to ti nepovím ani náhodou", odpověděla mi Dora. A zarecitovala mi výše uvedený slogan.
Neptala jsem se na nějaké intimnosti. Neptala jsem se na státní či jiné tajemství.
Můj dotaz byl prostinký. Co je zač to dobré zelené v salátu.
Ale já ji chápu. Posledně mi dala ochutnat vynikající marcipánovou tyčinku za deset korun. Kupuje si ji, když má pocit, že je nutné si udělat malou a zaslouženou radost. Vynikající. Také jsem si ji pořídila. Jen jednou. Protože pak je patrně přestali vyrábět.
Jindy mě upozornila na zajímavý seriál. Ocenila jsem pět dílů a pak ho utnuli. Uprostřed nevyřešeného děje.
Krém na oční vrásky, tedy ten, který je, jak bývá zvykem, neprohluboval, ale opravdu hubil, musela oželet také. Doporučila mi ho a proto zmizel z trhu.
Pochvalovala si přede mnou zájezd do Egypta a cestovku, která ji tam zajistila pobyt. Kancelář zkrachovala a teroristické záležitosti v dané oblasti Doře náladu také nevylepšily.
Divím se, že se mnou ještě kamarádí.
Mám nějakou podivnou energii, která ji odstřihuje od věcí život zpříjemňujících.
Možná ale není tak statečná.
Možná, že konečně přišla na to, jak moji patologickou energii využít.
Posledně totiž přede mnou láskyplně hovořila o tom, že díky vyššímu tlaku jí už nebývá zima. Nebo si pochvalovala zrušení jednoho dopravního spoje. Aspoň se prý projde. Také si libovala, že se Petr už delší dobu neozval, a snad tedy už má od něho konečně pokoj.
Snad to zafunguje.

Olympijské hry

11. února 2018 v 15:23 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak už je to zase tady. Nuda, nuda, nuda.
A narážím na ně skoro na všech programech. Zima, sníh a sport, kterému vůbec nerozumím a který mi je naprosto lhostejný.
Pravda. Netrpím tak jako Eva. Její manžel se dívá neustále a noc mu není překážkou.
Navíc máme společnou úchylku. Tedy Eva a já.
Když slyšíme naši hymnu, tak brečíme.
Poplakala jsem si zatím jen jednou. Než jsem stačila přepnout na něco neolympijskéhho, už ji hráli.
Chudák moje kamarádka. Pokud budou čeští sportovci výrazně úspěšní, opotřebuje si slzní kanálky.

Psychologie ze svačin

10. února 2018 v 14:29 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vstala jsem v předstihu dvou hodin, abych stačila v pohodě vytvořit výletní svačiny. Třikrát tři promyšlené kombinace dobrot. Aby si syneček zase jednou s láskou připomněl matičku, aby se Andrea mohla trochu vyspat, a hlavně rychle, abych nevadila manželovi až vstane. Když si vaří kafe, potřebuje k tomu zcela volnou kuchyň. Cokoli nepatřičného na lince, jako třeba talíř, ho rozruší.
A věří tomu, že se dá jídlo na celý den pro tři lidi (jede také) připravit za čtvrt hodiny, a to bez jakýchkoli známek nepořádku, nádobí a surovin v prostoru. Skutečnost, že vařená vejce do pomazánky jsou cítit, je také moje vina. Také to by mu bránilo při vaření vody.
Ale to pořád odbočuji od svého hlavního tématu. Od toho, jak mi uherák a kyselá okurka pomohly zvládnout tíživou životní situaci.
A na to jsem si vzpomněla při vrstvení náplní do chlebú a housek.
Protože miluji uherák a miluji kyselé okurky. A nevím co je lepší. A vím, že se vzájemně nesnesou. Tedy aspoň pokud se mně týče, dohromady tvoří hořkou chuť.
Moc mi pomohla při rovodu rodičů potravní asociace. Jakože oba jsou sólo fajn, ale dohromady děs.
Jak bych asi dopadla, kdybych ty dvě výše zmíněné dobroty nikdy nepoznala!

Vyhodím ji

9. února 2018 v 17:45 | Věra K. |  Drsné básně
Zanesu ji do lesů
už to zkrátka nesnesu.
Vždycky, když jdu kolem ní,
mám výrazné puzení

pohlédnout jí do tlamy.
A dneska zas dala mi
najevo, že pro zlost je.
Přírodě snad prospěje,

je tu, doufám, naděje.
Třeba ptáčky zahřeje
nebo sloužit jako spíž
může pro obtloustlou myš.

Už ji nechci uvidět,
Náladu mi zkazí hned.
Složenky jsou jenom v ní.
V mojí schránce domovní.

Důchod

8. února 2018 v 14:21 | Věra K. |  Drsné básně
Těším se do důchodu,
vůbec nechci mlžit.
mám pro to dost důvodů.
život si chci užít.

Vykašlat se na práci,
i když si ji cením,
neopouštět matraci
už před kuropěním.

Nehonit se zoufale
všechno řešit v klidu,
vychutnat si pomalé
kroky. Někdy příjdu.

Skutečnost, že ředitel
kam vejde, tam prudí,
ztratí svůj stresový pel,
cítím štěstí v hrudi.

Kontroly a inspekce,
školení a schůze,
šikana a protekce
čekám slastí fúze.

Nezoufat si v MHD
dvě hodiny denně,
na vstupenkách,když to jde,
zažít slevu v ceně.

Jenom jedna potíž je,
nevím, jak ji příjmu.
A každý mě varuje.
Je i sleva v příjmu.

Studování

7. února 2018 v 8:28 | Věra K. |  Drsné básně
Intelektuální mízu
čerpá z knih. Do A-Z kvízu
přihlásil se před půl rokem.
Bůhví, kdo mu bude sokem.

Studuje a usuzuje,
bifluje a odvozuje,
géniem je svojí doby,
ale mě i přesto zlobí,

že svůj rozhled jaksi ztrácí
v manželské komunikaci.
"Jak mám asi tohle vědět?"
Nemůže mi odpovědět.

Asi jsem ho rozhodila,
zaskočila, vyrušila..
Prostě. Jsou i lidé divní
a dotazy primitivní.

Co bude chtít k obědu,
dostat z něho nesvedu.

Just in time

6. února 2018 v 15:05 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"To my jako nemáme meruňkový jogurt?"
"To musíš mít v ledničce tolik věcí?"
"To je nutné mít tak plnou spíž?"
"To jako není kakao?"
"To......
Zkrátka. To všechno znamená, že jsem neschopná. Máme spoustu věcí ( v zájmu lidskosti jsem vynechala drogistický sortiment, elektro, hřebíky a jiné). ale zásadně ne ty momentálně potřebné.
Ideálně bych třeba neměla vlastnit obří hrnec na knedlíky, pořídit si ho v okamžiku potřeby a pak vyhodit.
Pak by nebyly všude krámy a nepřehledno.
Ještěže učím ekonomii. Vím, že odpovídající systém existuje.
Just in time. Made in Japonsko.
Zásoby minimální, vše se operativně pořizuje podle přání zákazníka. Používat ho,nepotřebuji špajz ani ledničku a možná ani skříně.
Chce to jen trochu logisticky myslet, abych si, až budu jako včelka Mája vylétávat v krátkých intervalech na supermarketové pastviny uměla vhodně naplánovat trasu obchodními řetězci.
Asi se už vážně chystám. Žít svůj japonský život.
Nějak se mi šikmí oči a žloutne pleť.

Aspoň něco

5. února 2018 v 15:21 | Věra K. |  Drsné básně
Můj život je užitečný.
Učím mládence a slečny.
Jenže. Vzdělávací cíle
plním spíše nahodile.

Objektem jsem k pozasmání,
vždy mám správné vtípky k mání.
Jako třeba "buďte zticha,
pište si..." a třída hýká,

slzíc po škamnách se válí,
toho se prý nenadáli.
Já bych po nich chtěla práci?
Nejsou otroci, jsou žáci!

Nehodlám je snad i zkoušet?
Nedráždit a nepokoušet!
Jinak vážně smíchy padnou.
Šanci edukační žádnou

nedají mi. Nezoufám si.
Prospěšná jsem. Práci dám si
a zasednu k internetu.
Hledám, pátrám...najdu větu,

která zcela jasně praví -
- co? No přece - "Smích je zdravý"!

Sociální zařízení

4. února 2018 v 15:05 | Věra K. |  Drsné básně
U Jitky je koupelna, která se dá zavřít pouze zvenčí.
Roman má záchod, jehož okénko se otevírá do pracovny.
A včera jsem navštívila Šárku.
Nádherný byt. Ale tři podivnosti.
Žádná televize. Skutečně tedy takoví lidé existují. Doposud jsem o nich pouze četla.
Dva (!) koupelnozáchody. Dokonalé.
Ale navštívila jsem jenom jeden. Nad vanou je do kachliček vepsána Mendělejevova tabulka. Alepoň se domnívám, moje vědomosti v takovýchto oblastech jsou minimální. Usuzuji tak, protože Pavel je chemik.
Na druhý koupelnozáchod jsem si netroufla. Šárka, coby matematik, si tam možná na dlaždičky přenesla logaritnické tabulky.
A to bych si už vážně připadala jako primitiv.

Kafe

3. února 2018 v 17:59 | Věra K. |  Drsné básně
Když si ráno nedám kafe
tak můj mozek těžko chápe.

A když si ho vypiju,
do té míry ožiju,

že pochopím celkem lehce -
- já mám zkrátka prázdno v lebce!

Raděj ho pít přestanu,
nebo mindrák dostanu.

Jídlo od jiných

2. února 2018 v 14:43 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Půjdu k Evě a těším se. Doufám totiž v její skvělý salát . "Krabí".
Tolikrát mi vysvětlovala jeho přípravu. Tolikrát jsem ho, otrocky, podle jejích pokynů, vytvořila.
A nebylo to ono. Byť těžko, ale přece jen se tomu dá porozumět. Třeba krájím kousky jiné velikosti.
Ale čemu se porozumět nedá, tak to je pokrm číslo dvě.
Už delší dobu mám v lednici kelímek s hrdým názvem "Nepravý kaviár".
Koupila jsem si dva. V Mnichovicích, u Evy, a pod jejím dohledem. Aby byl opravdu stejný, jako ten,
kterému jsem u ní blahořečila.
Ještě dnes mám ze sebe poněkud trapný pocit. Jak jsem "nenápadně" z tácu vybírala pouze ty kousky rohlíkových jednohubek, na kterých se leskly růžové kuličky. No a když jsem si totéž přichystala doma, totéž to nebylo. Konzervičku jsem dojedla jen z patologické šetrnosti, a kdy načnu tu druhou, tak to je ve hvězdách. Přitom vím, že až půjdu k Evě a setkám se tam s kaviárovými minichlebíčky, budu zase jako utržená ze řetězu.
Nechápu. Tento mls snad ani nelze udělat dvojím způsobem.
Tak v čem to vězí? Proč, když dvě dělají totéž, tak to není totéž.
Jedno vysvětlení se nabízí. Že jsem divná.
Uklidňuje mě pouze to, co tvrdí Eva. Když ona uvaří rajčatovou polévku, přesně podle mého návodu, tak Jeník hudruje, protože není jako ode mně.