Duben 2018

Čarodějnice

30. dubna 2018 v 11:26 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jenom jsem chtěla rozsvítit v obýváku.
Pravý dolní roh domku, přízemí.
Rána, jiskry a dokonce roj žhavých kousků. Žárovka zůstala viset na jakési kovové nitce. Připomnělo to druhou třídu a
vyviklané zuby těsně před odpadnutím.
A přitom se navyhodily pojistky.
Ale, jak jsem po chvíli zjistila, světlo v koupelně také přestalo fungovat.
Levý horní roh domku, patro.
Samé záhady, tajemství až magie.
Manžel prohlásil, že jsem divná, neboť se mi takovéto věci stávají pozoruhodně často. A pronesl jeden ze svých každoročně se opakujících sofistikovaných bonmotů.
Že si mám dát pozor. Budou se upalovat čarodějnice.
A já si opravdu jako čarodějnice připadám.
Protože mi je jich líto. I když jsou to pouze figuríny. Nedělá mi to dobře. Dívat se na něco s lidskými tvary, stravované plameny.
Vím, že to je zábava, vím, že tím nikdo nic zlého nemyslí, vím, že to je tradice.
Ale je tu zásadní otázka.
Připadalo by všem morbidní, kdybych si každého šestého července upalovala na zahrádce za bujarého krepčení figurínu Mistra Jan Husa? S potupnou čertovskou čepičkou?
Nechutné a nevkusné. Ale ty "čarodějnice" byly přece jenom ženské.

Divná reakce

29. dubna 2018 v 14:56 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Fínu pohodili.
Dostala se na skládku,ze skládky do útulku, z útulku k Evě.
Vždycky si polepšila.
Možná, že právě proto je tak přátelská.
Nejen k lidem. I k ostatním pejskům. Žádnou rasu nediskriminuje, a dobře ví proč.
Její rodokmen musí být neuvěřitlně pestrý.
A jednou šla s Evou na procházku. Po chodníku se blížil se svojí paničkou Fínin dvojník.
Neuvěřitelné. Dvě naprosto stejné pouliční směsi. A navíc ještě jedna směs je chlapeček a druhá holčička.
Eva žasla a spřádala plány. Marně.
Fína se rozhodla světu ukázat, že je šelma. Tak strašnou averzi k jinému pejskovi nikdy najevo nedala.
Všichni byli rádi, že si zachovali holý život.
Eva to pak dlouho řešila. Mučila se otázkou, proč Fína tak bezdůvodně chtěla svého dvojníka zakousnout.
Na uspokojivé řešení jsme nepřišly.
Já tedy vím, že kdybych na chodníku potkala někoho, kdo vypadá úplně stejně jako já, také se mi udělá zle.
Ale Fína je přece hezká.

Procházky

28. dubna 2018 v 17:32 | Věra K. |  Drsné básně
Co je tohle za otázku.
Jistě. Půjdu na procházku.

A i proto, že jsem dáma,
nebudu se trajdat sama.

S vysavačem projdu bytem,
hezky pomalu, a s citem.

Pak, v touze po čerstvém vzduchu,
i sekačce podám ruku.

Do sámošky vběhnu křepce,
pak už hýbat se mi nechce.

Ještě chodit mezi spíží
a sporákem. Už mě tíží

tohle věčné procházení.
Moc pohybu pro mě není.

Tak jsme se ptaly Elinky

27. dubna 2018 v 13:06 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Povídaly jsme si. Bohužel, i o takové nezajímavé věci, jako jsou bělostné ručníky.
Elinka je má. A má i nezaprané utěrky.
"Jak to děláš?", ptaly jsm se.
Ale odkaz na nějaký opravdu fungující prášek se nedostavil.
Kýžený výsledek se dosahuje následovně.
1. prací prášek
2. decí octa
3. postřik skvrn speciálním prostředkem z Německa
4. "bělící papírek", nebo raději dva
Takže pro mně teď zásadní otázka vyznívá následovně:
a) shánět papírky. bílý ocet a postřiky dle Elinčina návodu
b) čekat na objev mezi pracími prostředky, tedy na něco, co doopravdy funguje a do té doby nedosahovat běloskvoucna

"B" je správně.
Protože nikdo není dokonalý.
Tedy. Až na Elinku.

Proč

26. dubna 2018 v 14:53 | Věra K. |  Drsné básně
Ptala jsem se Majdy
proč má ráda zajdy.
A pořád je střídá.
Ať se trochu hlídá!

Každoročně nový
v lodžii si hoví.
Fešák, to je jasné.
Lidstvo nad ním žasne.

Prý nemám mít péči,
Tenhle styl jí svědčí.
A králíky nechce.
Zajdy tráví lehce.

Otázka asociální.

25. dubna 2018 v 15:06 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Seděla proti mně v autobusu taková slečna. Začala zívat. Také jsem začala zívat.
A to mě potěšilo. Snad přece jenom nejsem asociál. Nějak se mi podařilo být dneska proti všem v opozici, protikolektivní a protivětšinová.
Studie dokazují, že zívání je "nakažlivé". Člověk je tvor společenský odjakživa. Vůdčí osobnost hominidů zíváním dala pokyn "Jde se chrnět"!
Ostatní začali zívat také, to jako na souhlas. Možná, že souhlasili tak intenzivně, až se jim opravdu začalo chtít spát.
Zůstalo nám to.
Tvrdí věda.
Jak sledujeme u někoho zívací předspánkový rituál, přidáme se. Nemůžeme s tím nic dělat.
Ale na asociály to neplatí. Ti jsou inertní.
To je dobře, že jsem začala zívat. Že nejsem asociál.
Najednou mě napadla strašná věc. Možná, že asociál přece jenom jsem.
Nezačala jsem totiž s tím zíváním jako první já?

Navštivte Elenu

24. dubna 2018 v 11:08 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak jsme zase jednou měly babinec.
Přinesla jsem lahev červeného vína, protože tak se to sluší. Dora se přivlekla se šampaňským.
Elena měla připravené víno červené.
Nakonec jsme se shodly na tom, že vlastně žádný alkohol nechceme. Pily jsme kafe a džus.
Navštivte Elenu. Má doma tři flašky.

V Aši straší

23. dubna 2018 v 19:20 | Věra K. |  Drsné básně
Tak jsem byla v Aší.
Ještě teď mě straší
co jsem vyváděla.
Proč Elinka chtěla

stát se hostitelkou?
Mojí ?! Chybu velkou
nechtíc udělala.
Proč jen, proč mě zvala?

U závěsů žila
hezká houba. Bílá
noha teď už není
s hlavou ve spojení.

Snad jsem do ní šťouchla,
letěla a bouchla
se dost o podlahu.
Pohoda je v tahu.

Tedy aspoň moje.
A pak do pokoje
Elinka vstoupila,
střepy vyhodila.

Dost mi vynadala,
že jsem se jí bála.
A stejně jsem trouba,
že mi spadla houba.

Nepolapitelný Jindřich

22. dubna 2018 v 18:52 | Věra K. |  Drsné básně
Jindra dřepí ve stanu.
Jak ho z něho dostanu?

Když probíhá "Ašský štít,"
bez starostí nechce být.

Pod celtou má velení,
běžci k němu znavení

chodí si pro ortely.
Kazí mi to neděli.

Copak Jindra nechápe,
že jít se mnou na kafe,

hned bych se cítila líp?
Nenávidím každý čip.

Až už Aš

21. dubna 2018 v 6:23 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Až pojedu do Aše
na ten "Ašský štít",

tak se zeptám Lukáše,
to až bude klid,

jakou krásu velikou
musí ten běh mít.

Pádit lesem oklikou
při doběhu klít,

v komatu se potácet
funět jako hroch

a snažit se nezvracet?
Proč leckterý hoch

tyhle akce podniká?
Platí za ně ? Fakt!

Něco mi tu uniká.
Lukáš nemá takt.

" Ani slavný "Ašský štít"
nezjasní tvou líc?

Jaké vysvětlení chtít?
S tebou není nic!"

Když je zavřu

20. dubna 2018 v 8:57 | Věra K. |  Drsné básně
Když zavřu oči, tak mohu snít.
Když zavřu oči, vidím tě jít.

Radost mám v srdci, na duši klid,
k pocitu štěstí nemusím mít

už výhry další. Odcházíš pryč.
Bereš si s sebou cukr a bič.

Proč by to nešlo

19. dubna 2018 v 10:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vydala jsem se do města. Příště se tam vydám s batohem. Bude v něm náhradní oblečení.
Protože teď mám krvácející odřeniny na pravém stehně a na zádech, v oblasti pasu.
Kdybych se mohla převléknout do jiných a jiným způsobem ušitých kalhot dřív, než by se mi prodřela kůže. byla bych šťastnější.
Tedy doufám. Že by ty druhé kalhoty měly připevněné visačky na odlišných místech.
A možná, že bych si měla přibalit ještě jedny kalhoty. Déle jak půl hodiny drásání těch nepřátelských divných tkanin a nití bez zdravotních následků nevydržím.
Asi to jinak nejde. Používat jemné matreriály. nepřišívat visačky tak, že po jejich odpárání vznikne ve švu díra. Asi je to technologicky nemožné.
Ale proč by nešlo třeba přidávat k nakoupenému oblečení jako bonus náplasti.
Byla by to taková hezká pozornost.

Zlatá šedesátá

18. dubna 2018 v 14:09 | Věra K. |  Drsné básně
Ukradla jsem cestou z třídy
nenápadně čtaři křídy.

Pohodím je poblíž domů,
možná napomohu tomu,

že sprejeři budou zlatá
chtít zpět léta šedesátá,

čas, kdy se zdi nestříkaly.
Jen "bio" vzkazy se psaly.

Kalokagathia

17. dubna 2018 v 18:30 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nejdříve jsem si připadala dost hloupě. Soustředění na sudoku a na neuplacírovatelnou čtyřku způsobilo, že jsem zapomněla vystoupit z autobusu.
A nejednalo se jen o jednu zastávku. Protože ta další byla na znamení, a to už jsem jaksi nestihla. Pochopitelně. V takovýchto zapadlých končinách jede pouze jeden spoj, a to zřídka.
Cestu na správnou stanici - jistě, že do prudkého kopce - jsem musela absolvovat pěšky.
Ale nakonec jsem vlastně byla ráda. Utužila jsem se mentálně (sudoku) i fyzicky (takřka kolmý výstup).
Jsem v souladu s antickým vzorem dokonalé výchovy. Kalokagathia - to je zkrátka moje.
Doufám, že jen občas.

EU paranoik

16. dubna 2018 v 11:52 | Věra K. |  Drsné básně
Na střeše nám bydlí pták.
Tohle není jenom tak.

Poslala ho Unie ?
O půl čtvrté ožije,

a začne řvát ze všech sil.
aby spánek překazil

těm, co ještě chrnějí.
Tohle teda umějí!

Do detailu řídit stát
a mně radit, kdy mám vstát.

Zavřu oči, toužím spát.
Nechci ještě pracovat.

Ale pták huláká víc
S Unií nezmůžu nic.

Rozum a cit v praxi

15. dubna 2018 v 8:02 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Televizní reklamy nás touží ovlivňovat.
A ta reklama na drogerii "Teta" mě konečně také dostihla. Moc jí nerozumím. Ale to se mi stává běžně. Někdy ani nevím, na co reklama je, a nepomáhá ani její několikanásobné ( nedobrovolné ) shlédnutí.
Ale tady jsem usoudila, že mám jít nakupovat drogistické zboží do prodejny s rodinným jménem.
Zklamala jsem. Jar, prášek na praní a nový mop jsem si pořídila jenom s rozumem.
Ten cit se nějak nedostavil.
Jo, kdybych konečně sehnala "Savo" na čištění odpadů, tak to by bylo citu.
To by bylo radosti!

Ničím nepodmíněný podmíněný reflex

14. dubna 2018 v 9:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Přidávají to poslední dobou do každého balení jistého sýra.
Takovou kartičku. Jeden její růžek upozorňuje na skutečnost, že je žádoucí odlepit zadní stranu.
Odlepuji. Jde to špatně, ale pořád doufám, že na rubu bude sdělení o výhře.
A nic, a nikdy nic.
Včera mi to konečně došlo. Jsou to samolepky.
Žádné skryté terno. Ony samy jsou výhrou.
To ty podmíněné reflexy. Ty mě nutily lámat si nehty na nepoddajném růžku.
Jenom nevím, čím jsem si je podmínila.
Nikdy jsem přece nic nevyhrála.

Nešťastný den

13. dubna 2018 v 10:24 | Věra K. |  Drsné básně
Dnes je pátek. Třináctého.
Nestalo se mi nic zlého.

Silně mě to znervozňuje.
Tak to přece nefunguje.

Strašné vysvětlení zbývá.
Možná, že už nejsem živá.

Blízká setkání třetího druhu. Raději.

12. dubna 2018 v 15:37 | Věra K. |  Drsné básně
Sotva vlezu do kuchyně,
peláší tam za mnou tchýně.

"Jak ti tady mohu vadit,
proč si nechceš nechat radit?"

Učí mě, jak míchat jíšku,
doporučuje pít kyšku,

určí mi nůž na krájení,
blbce ze mně v okamžení

udělá. Snad rozum a cit
mohl by mi fakt ujasnit

ten, že bez ní budu v háji.
Tohle tvrdí. Večer hrají

o invazi z Marsu story.
Horor. Já bych pěla ódy

na to, kdyby třeba dneska
místo tchýně si sem pleskla

divná hrůza s tykadlama.
Všechno lepší, než ta dáma,

která za mnou pořád leze.
Nemá takt a nezná meze.

Možné řešení mezinárodní aféry

11. dubna 2018 v 13:41 | Věra K. |  Drsné básně
Byl to pro nás všechny šok.
Renata má novičok!

Překročíme její práh -
na nervy nám kdosi sáh!

Rozum ten to nechce brát,
opravdu se máme bát?

Chvíle stresu. Pak nám cit
přišel správně poradit.

Může za to její muž.
Otravný jak plyn. I hůř.