Květen 2018

Proměna

31. května 2018 v 15:28 | Věra K. |  Drsné básně
Včera večer na ulici,
potkala jsem slivovici.
A že byla slušná dáma,
tak nechtěla chodit sama.

Stálo ji to za námahu
osloviti pana Bláhu.
Když se do něj zavěsila,
čarovně se proměnila,

už nevidím slivovici.
Už se dívám na opici.

Hlad jako herec

30. května 2018 v 13:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
To, že mám hlad jako herec, tak to jsem pronesla na začátku oběda.
A vedlo mě to k zamyšlení. Proč to vůbec říkám. Takový nesmysl.
Vím, že je toto rčení z dob potulných, podcěňovaných a chudých komediantů. Průměrný herec dnes má, předpokládám, hlad stejný, jako jeho průměrný nebohémský spoluobčan.
Proč tedy používám takové fráze? Neměla bych se stydět?
Ale nakonec jsem se ospravedlnila. Už vím, proč došlo k zahájení oběda tímto archaickým sloganem.
Protože je sice starý, ale pořád dobrý.
Oni totiž neustále jedí. Ti herci. Nevíce asi v seriálech, ale ani v běžném filmu není nouze o "žrací" záběry.
Jeden by řekl, že je režijně nemožné uskutečnit dialog, aniž by dotyční neseděli u stolu a nekrmili se. Mnozí mlaskají a hovoří s plnými ústy. Funí.
Někdy pouze pijí. Patrně v době, kdy probíhá výběrové řízení na nějakou další protekční cateringovou firmu. Anebo aby mohli i srkat.
Takže nakonec nevím. Ti herci snad ani hlad nemohou mít. V práci tedy určitě ne.
Asi jsem svoji chuť k jídlu komentovala opravdu nevhodně.

Doufala jsem marně

29. května 2018 v 17:45 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Žehlila jsem. Žehlila jsem intenzivně. Při televizi.
Probíhala politická debata. Doufala jsem, že v ní naleznu zalíbení.
A protože ovladač byl dva metry ode mně a přerušení práce se mi příčilo, tak to doufání trvalo dlouho.
Pak se stalo nezbytným doplnit vodu do nádržky. Při té příležitosti jsem program přepnula na jiný kanál. Vysílal - jak jinak - reklamní blok.
A mně se líbil. Nikdo nevyluzoval "éééé", lidé byli pohlední, a dokonce bylo jasné, o čem je řeč.
To se mi ulevilo. Začátek mé existence spokojeného diváka. Užiju si mnoho rozkoší. Protože takovéto relace se nabízejí neustále.
Bohužel. Konec mé euforie nastal už po dvaceti minutách.

Kdyby

28. května 2018 v 17:26 | Věra K. |  Drsné básně
Kdyby naše babička
byla jako opička,
tak by lezla v předsíni
po věšácích sem a tam.

Ale že je stařičká,
vetchoučká a maličká,
tak nám leze do skříní.
Baví ji to, co ji znám..

Pěšinka

27. května 2018 v 11:14 | Věra K. |  Drsné básně
Taková hezká pěšinka!
Úpravná, tichá, teninká.
Živý plot poskytuje chlad -
ale co znamená ten smrad?

Možná zahradní architekt
se při svých plánech trochu splet
a snad zmijovec zasadil?
Jenom pes se tu vykadil.

Vteřinu jsem je litovala. Zbytečně

26. května 2018 v 19:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na začátku byla krabička cigaret. Najednou mi něco evokovala.
Protože na jejím obalu se smutný muž zamyšleně dívá dolů.
A pro nechápavé popiska. Kouření způsobuje problémy s erekcí.
Ale ten výraz. Ten soustředěný pohled, hluboké zaujetí... to vídám přece často.
U svých žáků. Přesně takto při mých strhujících hodinách dějepisu zírají. Nenápadně a hloubavě do svého klína.
Chudáci. Takové problémy.
Byl to jen záblesk.
Konec je optimistický. Takřka ihned jsem si uvědomila to, co dávno a dobře vím.
Všichni zírají do mobilu.

Tak bylo to osobní?

25. května 2018 v 10:30 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Začátek.
Byl to takový pěkný mladý pokladní. A přihodil mi k účtence šest samolepek
Až jsem doufala, že to je osobní.
To se stalo před dvěma týdny.
Od té doby chodím po Albertech s kompletně vylepaným platíčkem a doufám, že za něj dostanu kafe zdarma.
Nedostanu. Už dávno není.
Konec.
Doufám, že to nebylo osobní.

Kamarádky

24. května 2018 v 14:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Začátek dne byl slibný. Konečně jsem se dostatečně zmátořila a troufla si na návštěvu.
Postěžuji si kamarádkám na svůj boj s rotaviry a nechám se litovat.
To by tam ale nesměla být Dora.
Popisovala svojí střevní chřipku. A jak měla zrovna tou dobou v bytě instalatéra.
A Jitka.
Tu zmíněná choroba postihla na podnikovém školení v Dobronicích. Zopakuji jen to nejpodstatnější. Společný záchod na chodbě.
A Eva.
Ušetřili si s Jeníkem na dovolenou ve Španělsku. Místo "all inclusive" vyfasovala kýbl. K moři se dostala až den před odjezdem.
Nakonec jsem pochopila. Tyhle mě moc litovat nebudou.

Naděje

23. května 2018 v 18:48 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na začátku byla zcela homogenní álej pokladen. Hovořím o svém spádovém hypermarketu.
Pak některé pokladny zmutovaly na subjet expresní, jiné na "platba pouze kartou", další se stala odbavovacím místem pro těhotné a postižené.
Začínám si připadat menšinově.
Ale každou novou návštěvu doufám, že diferenciace postopí.
Že na konci procesu se zrodí i pokladny s označením "pro chudé". S desetiprocentní slevou.
Nebo i více. Nejsem malicherná.

O drakovi

22. května 2018 v 18:43 | Věra K. |  Drsné básně
Byla jedna princezna,
chtěl ji slupnout drak.

Že nebyla líbezná,
vyděsil se tak,

až ztratil chuť ke žraní.
Snad mu bude líp.

Co to? Zvonek vyzvání?
No. Drak hlady chcíp.

Jak jsem se lekla Lenina

21. května 2018 v 13:44 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Na začátku byla lednice. Povalovala se v ní okurka.
Vůbec nevím o tom, že bych ji kdy kupovala. Zato chyběl balkánský sýr. Přitom si vybavuji dost přesně, jak ho cpu do vozíku.
Záhady.
Musím do obchodu a pořídit si to, o čem si myslím, že mám, a střežit se zboží, o kterém se domnívám, že mi schází.
Otevřela jsem kabelku a hledala peněženku. Trochu ji pokrývaly staré paragony.
Začala jsem je vyhazovat a najednou, na jedné účtence, vidím napsáno velkými tiskacími písneny... LENIN.
Tak.
Jsem regulérní blázen. Nejenom, že si nepamatuji své spotřebitelské činy v oblasti potravin.
Já navíc nemám ani ponětí o tom, že jsem si koupila Lenina... knihu?, sošku?. odznáček?, plakát...?
Kde a kdy jsem pro to vůbec byla?
Zděšením se mi zkalil zrak.
Nakonec se odkalil, já se podívala ještě jednou, a pochopila. Jedná se o vyúčtování z mé včerejší návštěvy obchodu ovoce - zelenina.
Nejsem blázen. Tedy snad.
Protože.
Jedna záhada se vyřešila.
Na její místo ale naskočilo mystérium.
Protože.
Kam se poděla ta tři písmena ?!

Přece něco

20. května 2018 v 9:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Volala mi Jitka. Stran královské svatby.
A shodly jsme se.
Ta Meghan je krásná, šarmantní, schopná, milá, příjemná, úspěšná, sympatická....
Ale co z toho má, když jí zakázali psát ten blog.

Spotřebitelská anketa

19. května 2018 v 12:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Změknou?", ptala se s nadějí v hlase starší paní asistenta v oddělení ovoce-zelenina.
V ruce držela akční platíčko nektarinek.
"To spíš dřív shnijou!", odpověděl.
Proč byl tak upřímný, tak to vyplynulo z jeho dalšího komentáře. Týkal se mandarinek.
Už za ně od rána dostal několikrát vynadáno.
"No jo. Nektarinky jsou tvrdý a cibule je měkká!", přidala se další zákaznice. A diskuzní fórum se rozrůstalo.
Já osobně bych za vítěze v anketě nepoužitelného zvolila citrony.
Jako žlutí těžkooděnci, strupatí, bachratí, nevymáčknutelní a bez šťávy, podle mého názoru vyžadují návod k použití.
Jako k čemu že jsou. Protože nabízet za sedmdesát korun pouze kilo chemicky ošetřené kůry, tak alespoň mně to smysl nedává.
Ale ovocný zelinář nečekal na výsledek.
Jeho chvilková statečnost vyprchala a tak prchl do skladu.

Skryté zlo

18. května 2018 v 13:42 | Věra K. |  Drsné básně
Říkala mi moje máma,
že zlo žije mezi náma.
V lidech tajně lačně číhá
a když může, hlavu zdvíhá.

Zlo před kterým varovala
bylo to, co z duše sálá.
Náhoda však tomu chtěla,
že mě dostihlo zlo z těla.

Od někoho vzdušné víry
poslaly mi rotaviry.
A já vážně nevím kolik
snesu ještě trapných kolik.

Vepři ve při

17. května 2018 v 6:02 | Věra K. |  Drsné básně
Žili byli čtyři vepři,
žili byli dlouho ve při.
Hádali se, zlobou jatí
ti pašíci boubelatí

jak jen zničit toho vepře,
co se do reklamy vetře.
Nechutné a neetické,
ty úsměvy americké

zcela bez pocitu viny.
Auto maso - uzeniny.
Na kapotě která skrývá
zabíjačku přece mívá

šťastnou a veselou hlavu
od prasete. Budou v právu
Tohle zkrátka musí přestat.
To prase je třeba ztrestat.

Čtyři vepři byli ve při.
S pátým skončili - na pepři.

Bez poezie

16. května 2018 v 11:00 | Věra K. |  Drsné básně
Nalézt verš na průjem není
snadné. No a o zvracení

se snad vůbec básnit nedá.
Tahle realita šedá
co člověka z křesla zvedá

prostě poetická není.
A už těžko se to změní.

Není to tak zlé

14. května 2018 v 14:42 | Věra K. |  Drsné básně
S hrůzou chodím po bytu.
Cítím stopy pobytu
nějakého vetřelce.
Je možné, že z Kostelce

přijel na návštěvu tchán?
Dělá to. Byť není zván.
Nebo mi snad uniká
sama Ona. Veliká

tchýně se zásobou rad.
Do srdce mi vstoupil chlad.
Zlo, které je v každém z nás,
připomenulo se zas.

Začínám brutálně snít,
jak je přimět odejít -
a najednou - to je snad
zvuk jako když...proč se bát!?

Manžel mi tu zahýbá
se sousedkou. Nebývá
běžné, že po zjištění
nevěry, ulehčení

člověk cítí. Nejspíš jsem
divná. Ale čert to vem!

Blahodárný vliv nemocnic

13. května 2018 v 12:42 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vylepšují kondici pacientů. Ale to není všechno.
Ještě, jakoby bokem formují i moji osobnost ku prospěchu lidstva. Týden docházím do nemocnice jako návštěva a začínám prostě ten blahodárný špitálový vliv pociťovat.
Protože mě "nutí"
1. nastudovat si možné diety a výběr vhodné stravy pro toho, koho navštěvuji
2. zorientovat se v literárním vkusu nemocného a v tom, kde se dají kýžené knížky a periodika sehnat
3. naučit se ovládat zase jiný druh automatu na kafe
4. efektivně využít čas tak, aby se do běžného denního rytmu daly vsunout zhruba tři hodiny navíc
5. a nejdůležitější věc - nesmírné fyzické zocelení
Ten poslední bod chce vysvětlení. Důležité je jen pro ty, kteří nikdy za nikým do nemocnice nachodili. Ostatní vědí -že, příslušný pavilon ja vždy na prudkém kopci. Že tam vláčíte dvanáct kilo dárků, minerálek a meloun a nazpátek jenom o trochu méně tonáže v podobě přečtených či odmítnutých knížek a špinavého prádla.
Nemocniční návštěva tak posiluje v tahu a zdvihu a navíc ještě šlape do schodů a dobíhá tramvaj se zátěží.
Já se po týdnu díky nemocnici začínám opravdu cítit duševně i fyzicky zocelená.
Takže už by to stačilo.

Naštěstí

12. května 2018 v 10:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Knedlo-vepřo-zelo.
Co by to teď chtělo?

Snad krémové řezy...
V lednici dva vězí.

Po sladkém můj bachor
chce pikantnost. Nápor

tento bez váhání
zvládnu. Dobou zrání

procházejí milé
syrečky. A chvíle,

kdy se v gáblík změní
přišla. Nad ně není!

Kyselé pak chutě
přišly."Jen pojď, zvu tě"

sklenice mě láká.
Prý, že se v ní fláká

okurka a houby.
A pak, rovnou z trouby,

pár hranolků zlatých.
Proč mě, u všech svatých,

pořád mlsná honí?
Žiju jenom pro ni.

Zmrzlina a kafe.
Mozek správně chápe,

že trest za obžerství
bude ztráta ženství.

Neforemné tvary
z oblečků se valí.

Naštěstí tu k mání
nejsou žádní páni.

Kdyby byli, prubnu
dietu a zhubnu.

Žertovná diagnóza

11. května 2018 v 10:56 | Věra K. |  Drsné básně
Co je štěstí pravé?
Že mám srdce zdravé.
Jenom zabušilo,
když se rozrušilo.

"Teda, vaše plíce,
ty jsou jako lžíce",
doktorka mi řekla.
Fuj, to jsem se lekla.

Jsou snad šedé, tvrdé...?
Co teď se mnou bude?
Dvě tři děsné chvíle.
Pak dodala mile -

"Pružné, jak ty z plastu."
Má to asi z chlastu..