Červen 2018

Ekologie

30. června 2018 v 12:04 | Věra K. |  Drsné básně
Cítím něco jako slast,
pokud mohu třídit plast.

Leč. Ves u mé chalupy
hází smetí do kupy.

Tutti-frutti kontejner
vůči mně to není fér.

Cítím něco jako slast,
že nemohu třídit plast.

Ale to snad přece nemůže být pravda

29. června 2018 v 13:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Volala jsem Doře. Také komu jinému. Pokud mám za sebou těžký den. Vlastně dva.
Včera byla zima. Tak se nabízelo, zahřát se prací. Ne, že by byl trávník bujarý, ale raší na něm taková ta suchomilná kostnatá strašidla.
Hodinový marný boj se sekačkou. Konzultace telefonní ani sousedské nepomohly.
Nezachrochtala a nenastartovala.
Unavila jsem se zbytečně.A ještě se obávala o její zdraví a život.
Dnes je teplo. Občas mám geniální nápady. Vyvlekla jsem to monstrum na sluníčko. Aby se nahřála kastle. Kolem poledního startovatovací zkouška.
Sekačka naskočila přímo dychtivě.
Ano. Podařilo se. Posekala jsem takřka kolmý pozemek a také takřka vypustila v tom vedru duši.
Zubožená, zaprášená a pokousaná od hmyzu jem sáhla po telefonu.
"Proč musím mít každou práci takhle ztíženou? To nestačí, že mám zakázaný mop, protože ´kýbl-hadr-kleknout´je účinnější. že pokud chci použít majonźu, tak si ji ušlehám, neboť kupovaná je prý fuj.. .To i ta sekačka se rozhodne fungovat jenom v hicu?"
"Já být tebou, tak se tolik nedivím," řekla Dora. "Nekupoval ji náhodou tvůj manžel?"

Nechápu

28. června 2018 v 11:49 | Věra K. |  Drsné básně
Být tebou tak jsem v balíku.
co poznatků máš v malíku.

Znáš fakta a znáš prognózy,
no tobě teda nehrozí,

že otázka tě zaskočí.
Snad jedna, ta tě vytočí.

"Proč hochu ty, co třeba hned,
v pohodě můžeš řídit svět,

kdybys jen trochu, trochku chtěl,
pracuješ jako - učitel?!"

A já jsem řekla Eleně

27. června 2018 v 15:50 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Renata doporučila Zuzaně - "Já být tebou, tak se rozvedu".
A pokračovala. Kdyby byla Jitkou, pořídila by si rovnátka. Kdyby byla Janou, neměla by na zahrádce trpaslíka, Ivanou, zhubla by deset kilo, Jájou, udělala by něco s tou pletí...
Také jsem něco řekla. Eleně. "Já, být tebou, tak už nikdy Renatu na babinec nepozvu".

Povzdech

26. června 2018 v 19:01 | Věra K. |  Drsné básně
Teda. Já být tebou
tak si beru sebou
nějakého rádce.

Příště půjdu s tebou
nebo tě zas svedou
ty přihlouplé akce.

Dva plus jedna pila,
jako kdybych žila
Na pasece v lese.

Tři plus jeden sidol,
ty jsi tedy idol.
Těžko se to snese.

Ale. Ještě musí zpátky.

25. června 2018 v 16:11 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Šárka ještě nikdy neletěla.
Řekla jsem jí - "Být tebou, do toho Španělska s malými dětmi jinak než letadlem necestuji."
Poslechla mě.
Šárka telefonovala kolem osmé večer. Zaradovala jsem se. Asi je už ubytovaná a sedí si na pláži.
Seděla si v porouchaném letadle v Ruzyni. A že to ještě chce asi půl hodiny oprav.
Přiletěli v jednu ráno. Ovšem - do Malagy. "Jejich" letiště už nepřijímalo.
Pak se půl hodiny čekalo, než řidič autobusu dokoná svou povinnou pauzu.
Pak se čekalo na pohonné hmoty.
Pak se jelo dvěstě deset kilometrů do vysněného letoviska. Ale jen na jeho okraj!!
Pak se muselo přestoupit na autobus, který zubožené rekreanty dopravil k hotelu.
Pak se - ve čtyři hodiny ráno - ubytovali.
Budu spravedlivá. Neslyšela jsem pouze jobovky. Během neletu a letu poskytly aerolinie cestujícím dvakrát kelímek vody.
Šárka mi řekla - "Být tebou, tak se za tu radu stydím".
Šárka už nikdy nepoletí.

Neklamavá reklama

24. června 2018 v 7:45 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tak tahle reklama mě zaujala.
Obraz první.
Na plantáži spadne z valníku pomeranč.
Obraz druhý.
Nevzdává to. Kutálí se za svými kamarády, jak ten koblížek. Je v moři, na poušti, na silnici....a konečně v českém skladu.
Obraz třetí.
Vlídná ruka pomeranč zvedá a ukládá k ostatním do bedýnky.
Obraz čtvrtý.
Tak ten bych dodala já.
Režírovat to. Chycena do pasti vlastní pravdomluvnosti nabízím divákovi i reakci spotřebitele poté, co dotyčný hrdinný pomeranč pozře. Dívá se při tom na televizní reklamní blok a říká:
"teď už vím, proč chutnal tak hnusně":

A pořád na to musím myslet

23. června 2018 v 11:10 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Potkala jsem včera naši pošťačku.
Zeptala se mě, jestli náhodou nejsem paníí Veselá.
Zeptala se mě tak už asi popáté. Prý si nás pořád plete.
Škoda, že neznám lépe své sousedy. Teď nevím. jestli se mám urazit nebo ne.

Funění a hekání

22. června 2018 v 20:25 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jitka do telefonu ze sebe vydala cosi mezi zafuněním a zahekáním. Byla to úvodní znělka před plněním náročného úkolu. Chystala se mýt okna. Na rozloučenou mi ještě vysvětlila, že s tím musí přestat. Protože stejné zvuky vyluzovala při sebemenší námaze její tchýně.
Já jsem si po skončení hovoru také zafuněla a zahekala. I mě čekala nějaká nepříjemná domácí práce. Ale já s tím nepřestanu. Takovéto sténání slýchávám pokaždé, když manžel sleduje tenis.
Já nehekám jako nějaká tchýně. Já hekám jako Serena Williamsová.

Atraktivní atrakce

21. června 2018 v 10:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Dost šeredná planinka mezi paneláky. Vyschlý, kdysi snad travnatý porost. A přijela pouť.
Přijela jako nevítaná teta z Moravy. Nikdo s ní nechce mít nic společného.
Dětský vláček - tři minuty za padesát korun. Labutě - osmdesát. Pravda. Dítě do dvou let zdarma. Ale i to tříleté doprovod potřebuje. Skákací hrad - pět minut za padesát korun. A tak dále.
Kdybych tam s Emmičkou šla, budu si připadat jako provokativní zbohatlík. Ale nepůjdu. Co kdyby to náročné dítě chtělo jít na labutě ještě jednou?
Navíc mám pocit, že bych na oblíbenou otázku moderátorů "jaká je tam atmosféra?" odpověděla "truchlivá".
Žádný dětský smích. Protože tam děti nejsou. Protože atrakce jsou drahé. Protože "kolotočáři" jsou bez kšeftů otrávení. Protože se chytili do své vlastní cenové pasti.
Nechápu, z čeho mohou žít.
Možná, že je to dobře.

Svatba století

20. června 2018 v 12:54 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Už dávno jsem si dala předsevzetí, že nebudu feministka.
Mé sebevědomí je natolik bujaré, že se nemusím jmenovat Věra Špicner, a pokud mi někdo otevře dveře, nebo, nedej bože, pomůže s těžkým břemenem, neurazí mě to. Neponižuje mě skutečnost, že tápu v oblasti motorových pil a karburátorů. Na vyznání obdivu ke své osobě přímo čekám.
Ale v tomto týdnu ze své antifeministické pasti trochu vylézám.
Svatba století. Krásná Diana. A její tragický osud.
Já ji také lituji. Ale mám pro ni ještě jednu specifickou lítost.
Viděla jsem snímek dokumentující reakci davu po narození prince Williama. A ten dav obdivně vzýval prince Charlese - "do it again!".
Asi on byl devět měsíců těhotný a asi on rodil přirozeným způsobem.
Pašák.

Kdo, když ne já. Kdy, když ne teď

19. června 2018 v 18:30 | Věra K. |  Drsné básně
Na Lhotku a do Podolí.
K mámě, k tetě vždyť je bolí
kolena a a něco chytly,
nákup, úklid, je to v pytli,

v lékárně už skoro hynu.
KPZetka pro rodinu
prý jsem. Zkrátka hodné děcko.
Výsledek? MĚ bojí všecko.

Budu jako mistr Bean

18. června 2018 v 14:09 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zase nemám škrabku.
A je to moje vina. Nikdo jiný než já ji u nás nepoužívá.
Permanentní ztráty tohoto náčiní jsou důsledkem loupání loupatelného na papír. A ten pak vyhodím.
Možná mám být pořádnější a každý použitý kousek z kuchyně ihned omýt a uklidit.
Tak to už asi nebudu nikdy. Jsem ve vlastní lenošné pasti. Klidně bych mohla založit stranu sponzorů škrabkového průmyslu.
Pak bych se snad také dozvěděla, proč je každý nový kousek horší, než ten předchozí.
Na tu nejnovější škrabku si snad nezvyknu. Slupky jsou tlusté tak, že mi z výchozí suroviny zbyde jen jakási kostra.
Ještě, že to nebude trvat dlouho. Určitě toho zmetka brzy omylem pohřbím do odpadu.
A pak. Inspirována mistrem Beanem půjdu do škrabkového obchodu s bramborou. A otestuji si svůj budoucí nákup.
Snad mě při tom nikdo neuvidí.

Kolik řečí znáš...

17. června 2018 v 17:27 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Já jsem člověkem jen jednou. I když patrně umím čtyři další jazyky. Nepoužívám je. Na rozdíl od Dory, která se hravě domluví s cizincem, z jehož mateřštiny zná třeba jen padesát slov, já trpím studem. Co kdybych špatně použila kondicionál? Co kdybych popletla slovosled a přízvuk? Rozumím, ale mlčím, a přitrouble se usmívám. Dora za mě vše podstatné vykomunikuje.
Ale dnes jsem se zase utvrdila v tom, že přece jen nebudu takové lingvistické nemehlo.
Mám vlohy. Zvláštní. Umím přesvědčivě bečet.
Zabečím u ovčí ohrady a už ke mně pádí chlupaté subjkety.
Vždycky.
Bečím a ovce mi odpovídají. Patrně jsem zábavná. Sbíhají se natěšeně k plotu a povídáme si. Jsem skvělá. Nikdo z mého okolí mě nedokáže napodobit.
Budoucnost vidím růžových barvách.
Seznámím odbornou veřejnost se svým nevšedním talentem a ovčí odborníci se budou hrnout s lukrativními nabídkami.
A nejdnou mi sklaplo.
Mluvím jako ovce, ale nerozumím.
V jazycích budu vždycky úspěšná jen napůl.

Komu se nelení, tomu se jelení

16. června 2018 v 19:31 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
A na žádnou procházku jsem nešla. Moje představa chatové relaxace je už dávno pesně definovaná. Terasa, kafe a cigareta. Ale Maruška, ta na. Ta musí do hlubšího lůna přírody. Kraj vesnice jí nestačí. Ta není líná.
Rychle vyrazila. A rychle se také vrátila. Že má něco ve vlasech. Hustých a půl metru dlouhých.
Moje selanka se proměnila v činnost připomínající pracovní náplň odvšivovací stanice.
To "zvíře" bylo divné, neuvěřitelně pohyblivé, a vypadalo jako kříženec klíštěte, pavoučka, mravence a mušky.
Kloš jelení, lidově - okřídlené klíště.
Miluje sucho a teplo. Přemnožilo se.
To tedy opravdu. Dnes jsem ho nelíným členům rodiny lovila ještě třikrát.
Klošoví odborníci doporučují chodit do lesa a pod stromy vůbec se šátkem. Já doporučuji šátek veliký.
Ale ten odporný mutant je trapně přizpůsobivý. Třeba se mu zalíbí i vlhko a zima.
Mimochodem. Korán prý vysloveně zahalování ženských vlasů nepřikazuje. Mám teďsvou soukromou představu o tom, jak a proč ty různé čádory a burky vznikly.
Možná, že v budocnosti dojde k urychlenému splývání kultur i z zjiných než ekonomických důvodů.

Komáři

15. června 2018 v 18:56 | Věra K. |  Drsné básně
Doufám, že se zadaří
a vychcípou komáři.
Po tom Biolitu.

Zatím bzučí vesele
kolem mojí postele.
Jsem v ní jako v krytu.

A já budu mít lepší

14. června 2018 v 13:39 | Věra K. |  Drsné básně
Jitka ráda nakupuje
a pořád si pořizuje
auta, chaty, boty, šaty,
kabelky a šperky zlatý.

Soused na ni kouká svrchu,
"teda co to je za mrchu,
jak TA rozmařile žije,
maluje se, kouří, pije,

pořád další nové věci..."
Bóže. Ten ale má kecy.
O luxusu ON ví houby.
JÁ budu mít nové...klouby."

Co to bylo?

13. června 2018 v 13:14 | Věra K. |  Drsné básně
U televize si v klídku,
sedím, čumím na přehlídku.

Hlava zleva, hlava zprava.
Jedna černá, druhá plavá.

Plavá. No spíš oranžová -
asi je to image nová.

Pro budoucnost inovace
stylů přinést, to je práce!

Vymyslet tak protikladné
střihy jistě není snadné.

Jeden takřka kasárenský,
druhý až poněkud ženský.

Vlastně. Účes pleš je hračka,
řeší ji přehazovačka,

ten je pánský, to je známé
Takže. co tu vlastně máme?

Tohle vážně za pár týdnů
běžně na ulici zhlídnu?

Srdce rozhodlo se bušit
prudčeji. Pak začnu tušit.

že to, co sleduji v klídku
považuji za přehlídku

omylem. Ne módní guru.
To politik v Singapuru,

ten mě zmátl svojí hlavou
černou. A ten druhý plavou.

Plavá. No spíš oranžová......

Konečně spolu

12. června 2018 v 9:29 | Věra K. |  Drsné básně
Oba dva jsou trochu divní.
Samolibí, mocní, vlivní,
nečitelní, náladoví....
říkávala jsem si, "kdo ví
co pro ně budoucnost skrývá.

Nepřinese, jak to bývá
pro ty muže osamění?
Ale teď se všechno mění!
Lidé drazí, to jsem ráda,
že má Donald kamaráda!"

Sršeň

11. června 2018 v 16:00 | Věra K. |  Drsné básně
Asi hledá jídlo,
proto si své sídlo

u mé spíže tvoří.
Bzučí, staví, boří

nátěr, dřevo, zdivo.
Možná, chce mé pivo.

O své budoucnosti
jasno mám. Kdo hostí

sršně, v háji bývá.
Ať se jak chce skrývá.