Červenec 2018

Pohádka o řepě

31. července 2018 v 17:05 | Věra K. |  Drsné básně
Dědek sázel řepu.
Nemohl vstát z dřepu.

Zvedala ho bába
a ruply jí záda.

Zvedala ho vnučka -
a zchromla jí ručka.

Pomoh, kdo měl sílu
a hned dostal kýlu.

Ńa tom řepném poli
všem už všechno bolí.

V srdci dědka měli,
tohle ale chtěli?

Bože, tolik škody!
Kdyby do hospody

dědek radši zašel.
Opici a kašel,

to by bába snesla.
Z těch zad ale exla.

Ježci

30. července 2018 v 15:10 | Věra K. |  Drsné básně
Já mám ráda ježky.
Život mají těžký.

Akusticky tápou,
dupou, funí, chrápou.

Stačí, když je krátce
vidím na zahrádce,

u srdce mě hřeje.
Proč se často děje,

že tam chcípnou v křoví.
Snad ze zvyku. Kdo ví.

S posledními vzdechy
přitahují blechy.

Pohřeb je dost smutný,
a výsledek? Nutný

nákup drogistický.
Kousance jsou vždycky.

Milá chyba

29. července 2018 v 12:55 | Věra K. |  Drsné básně
Pociťuji dojetí.
Toužila jsem dojeti

na smluvenou schúzku v pět.
Teď mi ale šedne svět.

Dálnice je zúžená,
mantinely sevřená

auta krokem plazí se.
Jenom někdy daří se

chvilku čtyřicítkou jet.
Za minutu bude pět.

Najednou jsem ožila.
Trapně jsem se zmýlila.

Co že máme? Neděli.
Spicha mám až v podělí!

Iva se nebála zbytečně

28. července 2018 v 17:55 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Iva kdysi prohlásila, že se bojí. Že se bojí toho, jak dlouho se archivují rigorózní práce. Protože doufá, že tu její už nikdy nikdo číst nebude.
Divila jsem se. Takové zbytečné obavy. Kdo by o to mohl mít zájem.
Jak vidím chyba byla opět na mé straně.
Proto se obracím na vás, současné i budoucí ministry.
Neopisujte to mé dílo o přadlácích lnu v Podkrkonoší. Vážně za moc nestojí. Měli bychom ostudu všichni.
Děkuji.

Zprávy

27. července 2018 v 14:52 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zpráva z ČT 24.
"Operátor O2 zvýšil v pololetí konsolidovaný čistý zisk o 5,4%."
Nemohu uvěřit. Tak málo? Kde se stala chyba?
To jenom u mně během šesti měsíců zdvojnásobila vychytralá síť poplatky?
To je diskriminace!
Rajesh Koothrappali

Ulička

26. července 2018 v 17:17 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Jela jsem kolem. Ta ulička mě fascinovala několik let. Bývala jednou z etap mé cesty do práce.
Pokušení bylo silné. Vystoupila jsem. Musím si ji zase projít.
Řadové domky. Hned ten první je nejlepší. Podnikatelské baroko. A tu tam i rokoko. Kroucené lucerničky a balkónové sloupky z plastu. Umělé dřevo jako plot. A hlavně - dvoumetrový stojící lední medvěd. S květináčem na břiše.
Sousedé patrně s uvednými uměleckými slohy nesouhlasí. Dávají přednost italské renesanci. Jejich - na obytný subjekt přestavěná garáž, má na rovné střeše po obvodu hranoly. Dojem Benátek trochu zmenšuje zamřížované okno. Tady vidím spíše secesi.
Současnost respektuje stavení na druhé straně ulice. Pevnost na tlačítka a fotobuňky, s nevózními zaměstnanci, kteří čekají na chodníku, nejspíš na vstupní prohlídku.
Následuje další div. Opravdu obdivuhodný jinan dvoulaločný.
Za ním stavba výrazně převyšující své okolí,. Červená, modrá, zelená a žlutá. A s cedulí "BARVY-LAKY".
Snahu o veselost ruší nejen skutečnost, že barvy a laky ze zdí orýskaly. Ruší ji i předposlední - snad bývalá sokolovna, snad modlitebna. Tmavá, s úzkými dlouhými okny, strašidelná. Až jsem ráda za to, že na zahradě parkuje maringotka. A že vstup na pozemek tvoří zděná klenutá brána, nahoře chráněná červenýni taškami. Obraz selského baroka kazí drátěný plot, ale jeden nemůže mít všechno.
A nakonec. Chaloupka. Rozpadající se, neobyvatelná, zasypaná tlejícím listím z urostlého kaštanu. S paloučkem.
Minulost narušuje pouze upozornění "nevhazujte letáky".
Kde? Inu na schránce. Na hnědé plechové krabici s malou trumpetkou. Tu totiž mají v této lokalitě všichni. Je to jediný jednotící prvek.
Škoda, že si ho nepořídil i ten panelák. Ten, který kolmo uličku uzavírá.
Možná, že by s touto vzpomínkou na poštovního panáčka lépe zapadl.
Chyba.

Dovolená

25. července 2018 v 15:36 | Věra K. |  Drsné básně
Po návratu z dovolené
patřím mezi vyvolené.

Mezi ty, kterým je přáno
říci "tak je uděláno!"

neboť jen oni jsou v právu
uvést domácnost do stavu

ve kterém je všechno čisté,
urovnané a -zajisté-

i lednice zásobená.
Pomáhají slova cenná-

"ty to zvládneš, holka zlatá,
ze Šumavy odpočatá."

Okna myla jsem na chatě
a rozřezávala latě.

Chodila pro pitnou vodu,
prala v kýblu, také sodu

dostala jsem od souseda.
Prý si na něj často sedá

klíště, které bydlí právě
u nás, pod maliním v trávě.

Vaření pro čtyři lidi
v kuchyni, která je "pidi".

Věčná chůze za signálem
- kilometr je to málem-

místo odpolední kávy
pletí a sekání trávy...

Opravdu. Jsem zocelená.
Vysavač je milá změna.

Chyby

24. července 2018 v 16:39 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zvuk. Takové drnčení. A pořád zesiluje. "Co to kde kdo vyvádí? Ti lidé nemají trochu ohledu". Rozčiluji se a přicházím k našemu domku. Rozčiluji se zbytečně. To drnčíme my. Zasekl se nám zvonek. Naše chyba.
Tma. Zase vypnuli proud. "To si snad dělají legraci." Nadávám a hledám svíčky. Po hodině zjistím smutnou věc. Tma je jenom u nás. Rozbily se pojistky na domku. Naše chyba.
Začátek letošního roku. Za telefon a internet platím kolem 5OO korun.
Jedna zcela klamavá telefonní nabídka od operátora. Tři návštěvy v hnízdě vychytralé sítě. Čím více setkání, tím hůř pro mně. Asi se na mě specializují. Připadám si jako hazardní hráč. Patrně mě považují za svého sponzora.
Výsledek. Včera mi přišel účet na 1 171 korun. Internet je sice dražší, ale zato má méně bitů. Dárek za devět korun je skrytá smlouva na další internet. Původní podmíky obnovit nelze.
Bude to asi také zase moje chyba. Nepředpokládám, že druhá strana lže.
Dám si už pouze jednu návštěvu u O2. Zruším internet, zruším telefon.
Než zruší oni mě.

ˇPřehmat

23. července 2018 v 15:03 | Věra K. |  Drsné básně
Na obličej dala si
masku klauna.U kasy.

Aby vidět nebylo,
jak silně ji ranilo,

kolik stojí vajíčka.

Něco ale neklape.
Ostraha to nechápe,

Byla tááákhle maličká.

Ztráta

22. července 2018 v 12:14 | Věra K. |  Drsné básně
Snad mi brzy oznámí
dobrodinec neznámý,
že našel mé klíče.

Žily v černé kabele,
chrastily tam vesele.
Co se tašky týče,

no tak ta se houpala
na vozíku, zoufalá,
že ji málo vnímám.

A šla s někým z Alberta -
asi to byl poberta -
místo domů, jinam.

Dnes mohu všem poradit,
nedejte se navnadit
háčkem u držadla.

Já teď musím vyřešit
všechny zámky, nemám klid.
Starostmi jsem zchřadla.

0kno

21. července 2018 v 16:14 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Umýt okna na naší chatě? Tak to je sebevražedná mise.
Projektoval je sadista. Otevírají se ven a jsou dvojitá. Šroubovací. Vyzbrojena hadry, nářadím a myšlenkou na smrt sedím na parapetu, zakláním se až do bezvědomí, snažím se dosáhnout dovnitř rozevřeného "véčka" a nevnímat betonové schody tři metry pode mnou.
Okno nad garáží mi dělá radost. Rozbilo se. Jakási šoupátka v kličce přestala fungovat. Mohu pulírovat pouze zevnitř.
Jenom tak zkusmo se to pokusím otevřít.
Úspěšně!
Mohu a tudíž musím je umýt.
Stalo se. Po dvou letech!
Patrně zatoužilo po hygienické čistotě. Uklidnilo se, a už zase otevřít nejde.
Jak říkám. Projektoval to sadista.

Tak tohle nemusím

20. července 2018 v 16:53 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Nevím, co to je. Úsloví, pořekadlo, fráze...nebo, nedej Bože, snad bonmot?
Takové to ´nešikovné maso musí pryč´- každého zraněného uklidní.
Nebo. ´Tady je vůně, jako když někdo stůně´. Nevím, jestli lze vyslovit ještě něco nejapnějšího.
Dobré je i ´neber si to osobně, ale...´
A nejhorší -´musíš mě brát takového, jaký jsem´.
Agresivní "musíš" ve mně probouzí ty nejhorší pudy.
Dotyčnému se nesmí nic vytknout. Patrně to je zakotveno v ústavě. Nebo je tak dokonalý, že těch pár otravných libůstek je pouze ozdobou jeho osobnosti.
Můžete mě brát takovou jaká jsem a tuto větu v mé přítomnosti nepoužívat?

Vždycky to nefunguje

19. července 2018 v 18:50 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Zaslechla jsem italštinu a popadl mě běs. Musím se ji zase naučit. Vyhrabáním učebnice moje touha poněkud pominula. Laskavě shlížím na zeleno-červeno-bílý obal a vědomí, že mohu knihu otevřít, mi stačí.
Při sledování televize se mi zastesklo po pletení. A pochopitelně, doma ani klubíčko. Musím si uštrykovat třeba ponožky, jinak si budu zoufat. Hned příští den podniknu namáhavou pátrací akci po galanterii. Ty totiž skoro vymřely. Pohled na ošatku s přadeny je tak uklidňující. Nějak nechci to zátiší narušit.
Krásný den. Pro práci jako stvořený. Mám chuť vymalovat koupelnu. Prostě tu domácnost musím nějak vylepšit. Moje budovatelská touha je až obtížná. Přivleču z OBI Primalex. Pociťuji klid a mír. Mohu začít bílit. Někdy.
Zahlédla jsem inspirující objekt. Dlouho jsem nic nenakreslila. Vyschlé barvy mě naplňují zoufalstvím. Musím si rychle pořídit nové a tvořit. Doběhnu do obchodu. A kupodivu. Mohu malovat, ale múzy jsou pryč.
Dostala jsem chuť na grilované kuře. Zakoupeno. Sežráno ihned.
Někdy prostě mohu-musím funguje.

Když - tak...

18. července 2018 v 15:29 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"....a tak jsem ještě tři dny předstírala horečku", děkovala mi Jitka za radu.
Doru instruovat netřeba. Ta dobře ví, že například k rekonvalescenci vymknutého ramene je nutné přidat alespoň dva týdny.
Helena po úporné migréně na mě nedbá, a začne fungovat ihned. Není jí pomoci. Třeba časem přece jenom, v pudu sebezáchovy, ocení můj geniální objev.
Že se světu nějak se podařilo vštípit nám do mozku destrukční myšlenku.
"Když můžu, tak musím".
Možná, že jsou manželky hýčkané. Žádnou takovou osobně neznám. Znám ale příběhy o tom, co všechno mohou.
Mohou si přivstat a připravit snídani a svačinu, mohou po návratu z práce nakoupit, uvařit, zařídit, dohlédnout,zabavit, uklidit a vyžehlit.
Mohou jet na víkend k tchýni a pomoci jí s domácností.
Mohou být plně funkční poté, co jim teplota klesla pod 38 stupňů.
A mohou si také říkat "Můžu, ale nemusím"?

Informace

17. července 2018 v 18:19 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
"Řidiči si musí zvyknout na ztíženou průjezdnost dálnice D...."
"Spotřebitelé se musí připravit na to, že sáhnou hlouběji do kapsy..."
"Musíme si uvědomit, že období laciné elektřiny ( to bylo??) skončilo..."
"Musíme se smířit s pozdějším odchodem do důchodu..."
Co hlavně ale musím?
Bát se, že další informace mohu očekávat.

Mohu doufat?

16. července 2018 v 17:57 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Už jsem si zvykla na to, že mám u legín na levé noze švy nakřivo.
A to tak nakřivo, že mi na holeni leží uprostřed. Tak, jako bylo dřív zvykem u punčoch. ( Tehdy ovšem pouze vzadu .)
Asi se musím smířit s tím, že ta jedna moje noha není v pořádku. Kupuji si přece zboží v kamenných obchodech.
Ale tento víkend jsem se mile rozrušila. Nové legíny mi vytvořily šev uprostřed pravé nohy.
Mohu doufat, že jsem normální, a že si pouze z neznámých důvodů neustále kupuji zmetky?

Soused na chatě

15. července 2018 v 14:34 | Věra K. |  Drsné básně
Fakt je mi to záhadou,
jak je to s tím Chaladou.

Prudí celé okolí,
vytýká všem cokoli,

je znám v celém okrese,
a nikdo ho nesnese.

Jenom naše rodina
pro Chaladu jediná

je, co bere na milost.
A já mám na něho zlost.

Nějak se mi nedaří
od července do září

všem sousedům vysvětlit,
jak je možné, že mám klid.

Když to sama netuším.
Možná bonton poruším,

jak se začnou lidé ptát
"Jste Chaladův kamarád?"

bezpáteřně odpovím -
"Myslí si to. Pokud vím."

Pátek třináctého

14. července 2018 v 17:58 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Vlastně to všechno mohlo dopadnout hůř.
Z nákupu se mi ztratil pouze hruškový džus. Elektřinu vypnuli, sice v kritické fázi kuchaření, ale jenom na půl hodiny.
A přežily jsme, ač bez efektu, žebříkovou akci.
Ve štítu chaty Maruška objevila díru velikosti tenisového míčku. Vyklovanou či vykousanou. Očividně chce u nás pod střechou bydlet nějaký netvor. Miluji lidi, kteří se rozhlížejí a objevují problémy.
Zakoupila jsem něco jedu a lepicí pásku na stromy. Nehodlám ve výšce pěti metrů bušit kladivem do překližky.
Obří žebřík žije v garáži.
První fáze.
Vyprostit různá kola a sekačky, které brání v přístupu k tomu přerostlému monstru.
Druhá fáze.
Transport.
Třetí fáze.
Neúspěšné, ale o to četnější pokusy. Vztyčit ten předmět prostě nešlo. Šlo, tedy pouze mně, stát se několikrát nedílnou součástí žebříku. Pochopily jsme, že možná vymlátíme okna a otlučeme omítku, že se zmrzačíme, ale že rozhodně neopřeme žebřík o stavení.
Čtvrtá fáze.
Transport.
Takový hezký den. Utratila jsem za nic čtyřicet korun, vyhodila koláč, který nepřežil výpadek proudu, zbytečně se pomlátila, umazala a rozryla hnátami od žebříku trávník.
Uznávám. Mohlo to být horší.

Nečekaná ztráta

13. července 2018 v 13:32 | Věra K. |  Drsné básně
Dnes jsem byla hodná.
Vypiju si, do dna,

stoprocentní džus,
Zasloužím si kus.

Ve Flopu ho mají,
v nápojové stáji.

Na pokladním pásu
sleduji tu krásu

zastiňuje zboží
ostatní. Je boží!

Doma plením tašku.
Hledám svoji flašku.

Má pátrací akce
neproběhla hladce.

To mě teda trápí.
Kde je moje Cappy?

Urážlivý předmět

12. července 2018 v 16:17 | Věra K. |  Fejetony desáté ženy
Tu první Rubikovu kostku mi dala Dora. Dala mi ji s proslovem na téma, jako že ví, že je blbá, ale že nepotřebuje ještě nějakou krychli, která by ji v tom utvrzovala.
Nesložila jsem ji. Uplatnila se jako intelektuální dekorace.
Ta druhá, tak to byl přívěsek na kožené šňůrce. A daly se přelepovat čtverečky.
No a třetí? Mám ji týden. Pouze osm částí. Cílem je sestavit na jedné straně obrázek opice a na druhé žlutou plochu. Primitivní. Také proto je určena dětem od pěti let.
Dítě, které to zvládlá, by mě vyděsilo. Já se pokouším zas a zas a pořád marně.
Cítím se méněcenná a tato "hračka" mě uráží.
Jdu si vyndat ježka z klece. Tak si alespoň mohu nalhávat, že jsem bystřejší, než skvělí hoši pana Foglara.